Taková normální sobota: Andělé na římse, bahno ve vlasech a vysmátej manžel
Tenhle týden nestál za moc. Hned v pondělí jsme se dozvěděli, že po měsících čekání Ministerstvo školství zamítlo naši žádost o nový projekt na pokračování Místního akčního plánu, který pomáhá školám v jejich rozvoji. Dozvědět se uprostřed měsíce, navíc prosince, 14 dní před Vánoci, že po Novém roce jsem bez práce, nebyl úplně ideální scénář.
Když můj muž ve středu přišel s tím, že bychom v sobotu mohli na tradiční sestupování andělů z Úštěckého kostela, tak mi to přišlo jako fajn nápad. Předběžně jsme se domluvili a v pátek večer došlo na lámání chleba.
„Andělé sestupují v 11, půl třetí a v pět. Tak já bych tam byl na půl třetí.“
Které kuchyni vládla Dorota Máchalová? Potřetí jdeme po stopách vánočních pohádek
Ten čas se mi nelíbí, ale přikyvuji. Připadá mi, že by bylo lepší vyrazit tak, abychom stihli pátou, bude tma a mohlo by to být zajímavější. Ale souhlasím s vidinou toho, že po návratu alespoň stihnu upéct nějaké to cukroví.
V sobotu jsme si celkem přispali, protože jsme se po pátečním koncertu vrátili dost po půlnoci. Cítím se jako po mejdanu a to jsem nic nepila, ale těším se, že uvidím něco nového. Chvíli před jednou vyrážíme, ve čtvrt na tři jsme tam.
Všude, úplně všude stojí auta. „To je nějaká obří akce, ne?“ táži se muže.
„No asi jo…,“ přikyvuje.
Linecké cukroví po prababičce. Garantujeme, že lepší jste nejedli
Parkujeme u nádraží. Tam nás naviguje silně podnapilý muž. „Tak to parkování máš za padesát,“ říká. Honza hned hledá drobné, ale zjišťuje, že je v pátek nechal v Mekáči. No a já, jako obvykle, u sebe nemám ani korunu.
Začíná to ve mně vřít. Týdny školení na téma – domácí násilí, školení facilitace, sahání si na dno. Do hloubi duše, na všechny staré bolístky, konec v práci, mlhavé vyhlídky na budoucnost a teď do prdele úplně vožralej týpek nechápe, že někdo u sebe nemá ani padesát korun.
Dýchám….
„Hele tady tamhle přejedeš koleje a tam to máš zadara. Nebo vyjeď, dej se doprava a znovu doprava a budeš pod schodama a ty vyběhnete a jste na náměstí,“ blábolí, když nás navádí do zákazu vjezdu.
Mimo provoz
Poděkujeme a rozhodneme se zaparkovat u přilehlého jezera na druhé straně kolejí. Jdeme. Za pár minut jsme i s naším malým ďáblem Trixiknou u vstupu. Platí se sto korun za osobu a jediný bankomat je na náměstí, tedy za „mýtnou branou“. „Hlídačky“ mne vpouští do areálu, cca 500 metrů v podstatě běžím, ale zjišťuji, že bankomat je mimo provoz.
Nevydržím nával emocí a volám. „Bankomat nefunguje, jsme v totální píči, nemám cukroví, nemám práci a ten posranej bankomat nefunguje,“ hulákám do telefonu na mého už tak dost posmutnělého muže.
Běžím zpátky a cestou si rovnám myšlenky. „Tak co budeme dělat,“ štěkám na Honzu. „Tak pojedeme do Jiné zahrady a koupíme tam Trixince dárek k Vánocům.“
„Kvůli tomu jsme jeli do týhle díry?“
Dýchám. Hodně zhluboka dýchám….
„Hele zajedeme do Litoměřic, tam je nejbližší bankomat, vybereme si a vrátíme se,“ navrhuju, ať úplně nekazím náladu na výletě. Mému muži padá ze srdce balvan.
Vrátíme se k vozu, nasedneme a v podstatě hned začnu brečet. Mezi vzlyky a omluvami blábolím o práci a o tom, jak to v poslední době bylo těžké. Za chvíli jsme v Litoměřicích a mne záchvat pomalu opouští. Vybereme si peníze, vrátíme se, zaplatíme vstup a hurá na krásné trhy, které trachtaci doprovází.
Ochutnáváme plno dobrůtek, Trixinku pořád někdo mazlí a v pět hodin pozorujeme sestupování těch pověstných úštěckých andělů.
Přijedeme pro tebe
Spokojení a napapaní se vracíme po dlouhých schodech dolů. Mám vysoké podpatky a sotva táhnu nohy. „Počkej tady, s Trixinkou dojdeme pro auto a přijedeme pro tebe,“ říká Honza.
Posadím se a čekám a píšu článek v mobilu s vidinou toho, že tam zas nasekám miliardu chyb a Jana mě zabije. To je moje parťačka, se kterou máme vlastní web. (pozn. korektury – né, Jana ji nezabila :))
Po chvíli zvoní telefon, Honza má volat, až budeme vyjíždět. „Lásko, máme s Trixinkou problém, zapadli jsme. Vedle nás je navíc auto, na které mě to stahuje.“
„Tak já jdu za váma, to vytlačíme.“
Nedaří se
Za pár minut jsme u auta a provádíme pokus. S Ferdou (auto, Volvo, kombík – velký těžký :D) hýbeme, ale celého ho vytlačit nedovedeme.
Za pár minut u nás staví další vůz. Vystupuje žena ve středních letech a nabízí pomoc. S paní tlačíme a Honza usedá za volat. Špatný – zase směřuje na auto vedle.
Snažíme se Ferdu rozhoupat zezadu ve třech, nic. Kašleme na to a zkoušíme ho tlačit zepředu. Povedlo se, o kus jsme ho posunuli z toho nejhoršího, ale v tu samou chvíli se vrací i majitelé druhého vozu.
Magdalena Reifová: Majda z Kouzelné školky mi dala spoustu přátel, ale masového vraha si nezahraju
Paní se loučí, my jí děkujeme. Vedle stojící auto startuje a popojede, neodjíždí. Cítím vděčnost – když to nepůjde, určitě pomůžou. Honza usedá za volant. „Pojď si sednout dovnitř,“ říká. „Ne ne, já tu počkám, kdyby bylo potřeba zatlačit.“
Honza couvá, auto se hýbe, stojím před ním a připadá mi, že to bude chtít zatlačit, ohnu se k Ferdovi, natáhnu ruce, když tu kola divoce zahrabou, Ferda se pohne a na mne přiletí veškeré bláto. Mám ho všude – ve vlasech, na obličeji, v puse na kabátu, botách, všude. Honza si toho nevšimnul, vystupuje a volá: „Tak to musím vidět, to musím vidět, co jsem tu udělal.“ Pak se podívá na mě. Zarazí se a pak propukne v hurónský smích. Směje se, pořád se směje, moc se směje.
Sprška na vzpamatování
Je mi do breku i do smíchu zároveň. Jsem, ráda, že jsme jeli na výlet, i za to, že jsme tu nakonec byli do tmy a mohli si užít to slavné sestupování s plnou parádou. Ovšem plně si uvědomuju, jak jsem na to včera pomyslela, jak jsem si říkala, že by bylo lepší, abychom jeli až na pátou, že to bude mnohem krásnější atmosféra, jak jsem to nevyslovila a jak všechny okolnosti vedly k tomu, aby se to nakonec stalo.
A to bláto? To byla podle mě sprška na vzpamatování. Protože nic se nejí tak horké, jak se to navařilo. A práce bude.
