NepropásněteVolný čas

Skvělá hudba, herecký koncert a silné emoce: Film Vlny očima »ročníku 93«

Rozhodovat se srdcem a podle toho, co vám říká morální kompas, nebo se podřídit zlu jen proto, abyste ochránili své blízké? To je dilema, které mimo jiné nastolil film Jiřího Mádla Vlny.

Takhle jste si užili HradyCZ na Bezdězu. A kdo bude zpívat s Lucií?

Pamětník a nepamětník v kině

O tomto snímku teď slyšíme doslova na každém rohu, což mu možná částečně pomáhá, částečně i ubližuje. V mém případě se zájem o tento snímek zrodil už dříve, když jsem slyšela, jak Jiří Mádl v rozhovoru mluví o tom, jak dlouho se o téma rozhlasu zajímá a jak dlouho na něm pracuje. Zaujala mě dějová linka, kterou zhruba nastínil, posléze už přibyla i vizuální lákadla v podobě ukázek s již obsazenými herci. 

Už zbývalo jen najít chvilku a zajít do kina, nakonec se povedlo a film jsem zhlédla spolu se svou maminkou, která si přála snímek také vidět. Zatímco ona je částečně pamětnicí roku 1968, kdy jí bylo deset let, já si coby ročník 1993 připadala vlastně v tématu dost nevzdělaná. Nějaké základní informace jsem určitě znala, ale konkrétní podrobnosti a souvislosti mi dosud spíše unikaly, o příběhu statečnosti moderátorů rozhlasu jsem slyšela jen velmi okrajově a nedokázala jsem si vůbec představit jejich statečnost tváří v tvář okupaci v srpnu 1968. 

Myslím si, že spoustu věcí mi snímek pomohl přiblížit natolik, že jsem z velké většiny vše chápala a naplno prožívala, bohužel našly se i momenty, které mě úplně nepřesvědčily, nebo jsem je nedokázala docenit. Když pominu technické detaily toho, jak vlastně vysílání a přepínání různých signálů funguje, tak mi třeba chyběl proslov Dubčeka po návratu z Moskvy, který v podstatě nejdramatičtější dění uzavíral. Film z něj pustil pouze začátek a pak ho ustřihl, zřejmě v domnění, že všichni víme, co tam tehdy zaznělo. Bohužel, já to nevěděla, musela jsem si to tedy v daný moment rychle domyslet a posléze se doptat. Co se týče mojí maminky, tak ač to není obvykle vůbec její styl, od začátku hledala na Vlnách nějaké mouchy a časové anachronismy, i když nepříliš úspěšně. Ve vícero případech ji spíš zradila paměť, než že by se jednalo vyloženě o filmové chyby. V něčem ale pravdu měla, na ČSFD už teď také můžete pár chybiček najít, podle mě se ale jedná o drobnosti, které výsledný zážitek vůbec nepokazí. Pravda je, že jsme v kině byly určitě s mamkou dojatě obě. 

Mozaika PODCAST: Poslední Heřmánkova role, syndrom Zlatá labuť a jedna jobovka za druhou

Hudební bomba

S emocemi umí snímek pracovat skvěle, dokáže dobře kombinovat skutečné reálie s fikcí a tento koktejl namíchat velmi uvěřitelně. Navíc mají Vlny tu smutnou výhodu, že jsou až mrazivě aktuální, z leckterých paralel s dneškem je člověku nepříjemně úzko. Když jsem sledovala redaktory v rozhlase, kteří pracují a informují dál, i přesto, že tanky jsou na ulicích a vojáci už jsou dokonce s nimi v budově, přemítala jsem, zda bychom něčeho takového byli schopni i v dnešní době. Jak bych se třeba zachovala já? Vůbec si nejsem jistá. 

Jiří Mádl zkrátka podle mého moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout, a proto jsou Vlny filmem, který nejen stojí za to vidět, ale skoro by se chtělo říct, že jeho zhlédnutí by mělo být povinností. Po filmařské stránce je vše promyšleno do detailů, a to od kostýmů a masek až po kombinaci autentických záběrů z roku 1968, upravených pomocí umělé inteligence. Já osobně musím vypíchnout především výběr hudby do filmu. Logicky se jedná především o písničky z dob let šedesátých let, ovšem především ze začátku jsem měla dojem, že se mi zkrátka tvůrčí tým jen naboural do seznamu oblíbených skladeb na Spotify a inspiraci bral odtamtud. (Snad jen s výjimkou skladby Čerešně Hany Hegerové, tuto píseň ráda nemám, ale použita byla velmi trefně a působila jako taková pomyslná poslední kapka).

Inu, jak už některé jiné recenze Vln naznačily, na »vině« jsou tady částečně Rebelové, kteří mé generaci některé šlágry té doby představili. Ostatně je to pravda, na filmových Rebelech jsem vyrostla a miluji je. Moc se mi líbila i muzikálová verze, kterou uvádí pražské Hudební divadlo Karlín. Ale Vlny naštěstí Rebely v tomto směru nijak nevykrádají, naopak používají úplně jiné skladby, dokonce často i zahraniční. Společný bod najdeme snad jen v písni Já budu chodit po špičkách, přičemž ve Vlnách je použita při lehce erotické scéně a trochu mi tak ty zmíněné Rebely připomněla. Nevím, zda je to šťouchanec záměrný, nebo spíše náhoda. Vzhledem k tomu, že závěr Rebelů se vlastně odehrává na pozadí stejné historické události jako Vlny, pro mě je spojení těchto dvou snímků naprosto přirozené a snímky se tím pro mě stávají takovými nevlastními sourozenci, co se odehrávají ve stejném vesmíru. 

Přesto ale musím říct, i když je to možná zkresleno nastavení zvuku v konkrétním kinosále, že někdy byla hudba na můj vkus až příliš hlasitá. Líbilo se mi sice její využití, kdy šťastné tóny většinou rozbila nějaká negativní emoce v ději, nějaká špatná zpráva, ale občas bylo poměrně těžké se soustředit na mluvené slovo, zatímco hudba byla pořád ještě »na plný pecky«. 

Zpátky do divadla. Tohle hrají v říjnu v Boleslavi

Hrdina Vodochodský

Vlny táhnou vzhůru také herecké výkony v podstatě všech, kdo tvoří početné obsazení. Myslím, že marně byste mezi nimi hledali nějaký slabší článek. Hlavní postavou je Tomáš, který je jako jeden z mála postav z rozhlasu více méně smyšlený, respektive nemá žádný reálný předobraz v jednom člověku, ačkoliv inspirován je jistě také reálnými lidmi a jejich osudy.

Díky tomu je zde největší možnost mu vymyslet jedinečný a barvitý životní osud – Tomáš se stará o mladšího bratra, protože jim zemřeli rodiče. Nejenže Tomáš má o bratra velký strach a snaží se ho chránit, ale zároveň je to pro něj zpočátku důvod být sám velmi opatrný a režimu nepřekážet. Brácha je zkrátka Tomášova Achillova pata, což posléze (nejen) tajná služba neváhá zneužít. Tuto zajímavou figuru, která řeší dilema, které jsme stanovili na začátku, si zahrál Vojtěch Vodochodský. Od začátku se mu daří držet naši pozornost, dobře ho chápeme a fandíme mu, dokonce i v nejtěžších chvílích. Z ustrašeného mladíka se rázem stává hrdinou a pak už je nám ho vlastně až líto. Zatímco v Ivetě diváci Vojtu jako Sepéšiho spíše nesnášeli, zde ho rozhodně rádi mít budou.

Zmíněného bratra ztvárnil Ondřej Stupka, pro něhož jsou Vlny asi první velkou příležitostí. Vzhledově mi k sobě filmoví bratři zrovna moc nesedli, pánové ale nemají problém to uhrát i tak. Možná je to i záměr, povahově jsou taky každý jiný, a tak působí jako oheň a voda. Tuto figuru jsem si ale neoblíbila, protože jsem nesouznila s tím, jak se rozhoduje. 

Monika Absolonová v příběhu smutné legendy: Jaká je Judy ve Studiu DVA?

Skvělé výkony z rychlíku

Ze zahraniční redakce rozhlasu jsou asi nejvýraznějšími postavami (inspirované reálným předobrazy stejných jmen) Milan Weiner (Stanislav Majer) a Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová). Dokážou na sebe upoutat pozornost a v ději mají oba dva alespoň náznak kontextu – ať už se jedná o zdravotní potíže či vztahové záležitosti. Stanislav Majer působí velmi charismaticky a působí jako jedna z hlavních postav, proto mě také překvapilo, že ke konci snímku už jeho význam není tak značný. V případě Pauhofové by mě více zajímalo prozkoumat její motivy – líčena je jako zahraniční reportérka, která žije sama, nemá rodinu. Z toho, jak se chová, se skoro zdá, že to ale není její osobní volba. Je v její minulosti ještě něco, co neodkryla? Stejně tak její další osudy vzal závěr filmu tak trochu z rychlíku. 

Dále rozhodně zaujmou Igor Bareš a Tomáš Maštalír, u nichž raději nebudu příliš prozrazovat, protože se mi v jejich případě líbilo právě to, jak je jejich povaha a pravá tvář zobrazována vlastně postupně a nenápadně. Oba jsem je tedy odhadla již od začátku správně, ale i tak byla skvělá podívaná jejich herecký koncert sledovat.

Jak už jsem zmiňovala, historické podrobnosti vlastně moc neznám a necítím se tak vůbec oprávněná Vlny z tohoto hlediska hodnotit. Myslím si ale, že tím, že to nemá být dokument, ale zkrátka film, to největší, co nám může dát, jsou emoce. Což se povedlo, podle mě došlo spíše na Emoce s velkým »e«. Minimálně momenty, kdy Pauhofová stále mluví do éteru, zatímco okupanti ostřelují omylem Národní divadlo a posléze se přesunují k rozhlasu, jsou naprosto výjimečné a neuvěřitelně silné.

Věřím, že nejednoho diváka to motivuje k tomu, aby si pustil reálné nahrávky z rozhlasu z tohoto data. Já osobně určitě cítím, že ve mně Vlny v mnohém probudily zvědavost a touhu se dozvědět víc. Podle mě to není málo. Už jen proto bych tomuto filmu přála i nějakého toho Českého lva (což o to i Oscara, o kterého budou bojovat, ale myslím, že toto téma asi v zahraničí neocení), jenže mám pocit, že to neklapne – abych totiž já nějaký oceněný film viděla v kinech a ještě aby se mi líbil? To mi zní trochu jako sci-fi. Tak snad jsem Vlnám nepřinesla smůlu.   

Související obrázky: