Nesnesitelná spravedlivost života?! Den blbec rozdíly nedělá
Říká se: Když se daří, tak se daří… Mohu potvrdit, že když už se má něco pokazit, tak se k tomu rovnou přifaří další problémy navíc, aby bylo na co vzpomínat. No, vzpomínky mám pestré – nastěhovala jsem se do bytu 1+1 a doteď se do něj snažím vejít. Copak o to, když je člověk sám, tak to ještě jde. Návštěvy si musím ale zvát vždy postupně, po jednom. Jakmile ke mně přijdou dva lidi (nedejbože i víc), už se nevytočíme v předsíni. A když bychom si tam všichni pověsili zimní bundy, už se možná ani neprobojujeme zpátky ven. Museli by nás zevnitř vystíhat hasiči, jako z auta po havárce.
Ale já si nestěžuju! Vůbec, vždyť jsem samotář, takže mi to většinu času vyhovuje. 1+1 + X neboli já, to ještě jde. Ale když ovšem do té „rovnice“ (já vím, není to rovnice :D) přidáte ještě velkého psa, tak už to začíná haprovat. Psího mazlíčka jsme si s rodiči pořídili ještě v době, kdy jsme všichni bydleli v prostornějším bytě se zahrádkou. Původně jsme měli dlouhá léta nejhodnější labradorku na světě a po její smrti nám prostě bylo tak smutno, že jsme se ukvapili a koupili jsme zlatého retrívra a zase holku. Dostala sice jméno Bella, ale popravdě by se měla jmenovat spíše Drákulka, už jen podle toho, jak nám vždycky z lásky „okusuje“ zápěstí, když nás vítá. Naivně jsme si mysleli, že to bude další andílek, ale místo toho je to snad ten největší poděs na světě. Hodná, ale splašená, bázlivá a sice vychytralá, ale občas má tam nahoře vymeteno a kouká na vás, jako by jí zrovna v hlavě úřadovala ta známá Homerova opička s činely.
A nebudu vás zatěžovat detaily, ale zkrátka se pak naše rodinná situace trochu změnila a přišlo stěhování. Rodiče do jednoho bytu, já do svého milovaného krcálku. A co pes? Původní myšlenka počítala s tím, že ho budeme mít ve střídavé péči, ale to se neosvědčilo.
Ovšem v době, kdy jsme si Bellinku skutečně ještě takhle vzájemně „půjčovali“, se mi vyvedl opravdu husarský kousek na poli trapných situací. Už nikdy nezapomenu, že se to stalo ve čtvrtek :D. Ostatně já nevěřím na pátek třináctého. Ty mám naopak často docela šťastné, ale jenom proto, že si to všechno poctivě vyzobu už den předem. Čtvrtky dvanáctého bych zakázala.
Tento konkrétní čtvrtek, o němž vyprávím, vše začalo venčením pejska, což proběhlo ještě docela v pohodě. Po návratu do bytu jsme se tam ale nějak nemohli srovnat a navíc jsme každá měla trochu jinou představu o dalších aktivitách – já jsem chtěla Bellině sundat vodítko a otřít špinavé packy z venku, ale ona už měla prostě jiné starosti a daleko víc jí zajímalo, kdy už jí dám konečně TY GRANULE! 🙂
Když mě zlobila, chtěla jsem ji nějak vytrestat. Vím, že pro ni je nejhorší, když je chvíli sama a nikdo jí nevěnuje pozornost. Tak jsem se chtěla dramaticky zavřít v koupelně. Ve filmu to vypadá fantasticky, když někdo práskne dveřmi. Radím vám, nedělejte to. Já se nechala trochu unést a vytrestala jsem nakonec nás obě – a to pořádně. Nikdy jsem sice nedostala dopis z Bradavic, ale to, co následovalo, opravdu zavánělo nějakou černou magií. Možná prostě zase jen zaúřadovala karma a tu negativní energii, co jsem kolem sebe šířila, mi vrátila plnou silou zpátky. Co se tedy stalo? Ze dveří odlétla klika… z jedné i z druhé strany. A přesto se dveře zavřely a už neotevřely. Záhada. No… a co teď?
Já v koupelně, pes sám na druhé straně, ještě ke všemu obě hladové. Prostě dvě baby a nalačno? Špatná kombinace. Vyrazit dveře jsem nedokázala, nemám na to sílu a hlavně nebyl v koupelně ani dostatečný prostor na to, abych třeba nějak popoběhla a využila energie toho pohybu. Byla jsem v pasti. Zachránilo mě jediné – mobilní telefon. Jó, kolikrát si říkám, že jsem na technice už zbytečně moc závislá, a kolikrát už se mi rodiče vysmívali, že mám mobil přilepený k ruce a chodím s ním i na záchod. No, tak náhodou se mi to jednou vyplatilo. Kdybych s sebou mobil neměla, netuším, co bych dělala. Asi bych tam strávila přinejmenším několik hodin a možná i dnů, než by mě začal někdo postrádat – a pak už by to nebyla zas tak veselá historka.
Takhle jsem mohla jednoduše zavolat našim a poprosit je o pomoc. Sedli do auta a za chvíli byli na místě, jenže objevil se další problém. Jak jsem říkala na začátku – když se daří… Ale až vysvětlím, v čem ta další svízel spočívala, budete si jistojistě klepat na čelo a říkat si, že jsem blbá (a budete mít pravdu!). Jedna moje nejmenovaná kamarádka pak zase určitě zděšeně vyjekne, jako by se to právě dělo jí. Zkrátka rodiče se ke mně nemohli probojovat, protože jsem nechala klíče v zámku vchodových dveří. Takže se nedostali dovnitř, nemohli vzít jednoduše ze země kliku, vrazit ji tam, kam patří, a pomoct mi. Musela jsem tedy ještě na internetu najít číslo na zámečníka, zavolat mu a žadonit o pomoc. A bohové tedy, musím říct, stáli opravdu na mé straně, jelikož kolikrát se mi stalo, že mi v koupelně internet vůbec nefungoval… tentokrát mě ale na holičkách naštěstí nenechal.
Pan zámečník naštěstí přijel a vše ve chvilce vyřešil, pustil mé rodiče dovnitř, ti mě dostali z koupelny a konečně nakrmili naši hladovou vlčici, která se o mě asi taky bála, protože dost kňučela a ani si nestihla všimnout, že už jsem jí granule připravila do misky a dala je zatím takticky nahoru na linku. Chápete, že tu misku nestihla v mezičase převrhnout na zem? Já ne.
Když jsem byla v té koupelně, kde se mimochodem taky sotva otočím, připadala jsem si opravdu blbě. Bylo mi tam horko, ale překvapivě jsem ani moc nepanikařila. Všechny obavy jsem uzavřela hluboko hluboko do sebe, krátila jsem si čas sledováním videí na Youtube a další činností, která mě obvykle dokáže spolehlivě pohltit. Cíleně jsem zkrátka chtěla ty chvíle „přeskočit“ a už je mít za sebou. A když už jsem třeba měla pocit, že se mi udělá špatně, pomohla sprcha. Nelezla jsem do ní celá, protože známe to z filmů – jakmile bych byla nahá, hned by se dveře otevřely a další trapas by byl na světě. Takhle mi to bohatě stačilo. Takže jen trochu ledové vody na zápěstí, na čelo a na krk. To fakt pomáhá, takže kdo je nervák, vyzkoušejte to taky.
Nakonec jsem byla asi do dvou hodin venku ze svého dočasného „vězení“. Výjezd zámečníka a nový zámek mě samozřejmě něco stály, ale bylo mi to jedno. Hlavně že to dobře dopadlo a už si budu dávat majzla, říkala jsem si. A jednu světlou stránku to mělo – nový zámek se mi odemyká mnohem líp, než ten, co tam byl původně. Haleluuuuja!
Každopádně si nepředstavujte, že bych po opuštění koupelny běhala šťastně po louce a užívala si svobody. Spíš jsem se topila v pocitu trapna, zalezla jsem poraženecky do postele a snažila se zapomenout. Asi za týden už jsem byla ale schopná o tom vyprávět, alespoň lidem, u nichž jsem tušila, že mě politují. Tedy jedna kamarádka mi to dala trochu sežrat a dala mi najevo, že jsem úplný pako, ale potěšila mě jiná reakce. Máte ve svém životě takovou tu kamarádku, co je krásná, vtipná a ještě životem proplouvá s lehkostí a nedělá si s ničím moc hlavu, takže vám občas připadá, že musí být snad dokonalá? Já už pár let ano, jmenuje se Romana. Když jsem jí tuhle trampotu vylíčila, nasadila ten správný dramatický výraz a přiznala: „Ježiš, to by se mi určitě taky stalo. A my máme malinkou koupelnu, tam bych asi i umřela.“ Hned si slibovala, že už se bez mobilu taky nehne ani na krok, jenže co čert nechtěl, taky na ni došlo. A taky v tom byl pes!
Šla totiž venčit svou čivavu, jenže si zapomněla klíče. A zabouchla si. Takže ve vteřině zůstala sama s pejskem venku před domem… a samozřejmě že neměla ani ten telefon, aby zavolala své spolubydlící. Asi se v tu chvíli taky dost proklínala, ale obdivuju, jak to nakonec vyřešila – zazvonila na sousedy, aniž by je tedy předtím osobně znala. Také měla štěstí v neštěstí a dočasný azyl jí poskytl pán, co zrovna pracoval na home office. Půjčil jí i telefon, takže spolubydlící s klíčem vyrazila na pomoc. „No, měla jsi ale kliku, že pán nebyl třeba nějaký magor, kam bys mu pak utekla?“ říkala jsem, když mi to vylíčila. Romča se zamyslela. „To mě vlastně ani nenapadlo. Ale on taky vypadal, že se mě bojí. Podle mě si myslel, že jsem divná já.“
A je pravda, že bych se asi taky trochu bála si někoho cizího takhle pozvat do bytu. Na druhou stranu se mi ulevilo, že ani ženy s vzhledem jako z reklamy na vlasy nejsou dokonalé. Den blbec může potkat každého z nás, aspoň že v tom je život spravedlivý! 🙂
P.S. Dveře od koupelny jsou přes rok spravené… Ale stejně je skoro vůbec nezavírám. Jistota je jistota.
