Nešikovný maso musí pryč! Ale proč zrovna to moje?
V minulém „díle“ Trapasů jsem na sebe práskla svoji největší smůlu – nepříjemné zranění, které se mi ale shodou okolností stalo v době, která skoro přesně odpovídala mé dovolené v práci. Měla jsem o ní tedy jiné představy, ale vzhledem k tomu, že se zavázanou levou rukou (ano, jsem levák!) byla veškerá aktivita dost náročná a namáhává, strávila jsem tak skoro dva týdny v podstatě válením… A kolik filmů na Netflixu jsem stihla!
Když jsem vážně byla ještě hodně nepoužitelná, přijela mi pomoct mamka – umyla nádobí, vynesla odpadky a stihla mi u toho ještě nenápadně přeorganizovat byt, i když jsem jí říkala, ať to nechá být :). Také mi převazovala obvaz – a to vám řeknu, by byla pro nezaujaté oko docela zábavná podívaná. Oběma se nám totiž dělá při pohledu na krev či nějaká zranění dost blbě. Takže já zavřené oči a hluboký nádech, máma též prodýchávala a div že ty oči taky nezavřela. No a když bylo hotovo, hned jsem sebou šla plácnout do postele, abych se zbavila těch hvězdiček, co mi poletovaly kolem hlavy. Máma zase vypadala, že by si dala panáka. Ale neměli jsme – neobjednala jsem na Rohlíku. Jinak jsem vybavená byla dobře. A jelikož prodávají i věci z lékárny, opravdu mi objednávání online tehdy vytrhlo trn z paty… vlastně spíš z ruky :).
Později už jsem na tom byla přece jenom o něco líp a zvládla jsem k našim zase občas přijet na návštěvu – v té době jsem si ale hodně zvykla jezdit Uberem či Boltem. Přece jen jsem si neuměla představit, že se budu hodinu harcovat autobusem a tramvají – navíc kdyby tyto dopravní prostředky prudce zabrzdily (a to se přece nikdy nestává!), mohla bych se do ruky nějak nechtěně uhodit, nebo něco. Takže to jsem neriskovala. Navíc v té době všude ještě vládl covid, takže 10 minut v roušce nebo respirátoru při cestě autem, je pořád větší výhra, než mít náhubek celou hodinu v MHD.
Nebudu se moc rozepisovat o tom, jak jsem zase při čekání na kontrolu na poliklinice na Proseku vyseděla v čekárně ďůlek, jelikož tam už jsem na to byla připravená a dokázala jsem se zabavit. Na vyndání stehů mě už dokonce objednali na brzkou ranní hodinu, takže tam už to pak proběhlo bez čekání. I když jsem zase pro změnu trpěla tím, že jsem musela vstát! 🙂 Ale hned po návratu domů, už oficiálně „uzdravená“, jsem zalezla zpět do postele, takže to nebyla zas tak velká oběť.
A než se člověk nadál, byly tu Vánoce. Mám je ráda, ale zároveň uznávám, že dokážou člověka otupit a unavit, i když nic nedělá. Já Štědrý den trávila u našich a dostala jsem řadu krásných dárečků, včetně vysavače na okna, což bylo moje přání do nového bytu. Ale největší problém bylo své dárečky dopravit domů.
Vozila jsem si je tak trochu na etapy a teprve na konec jsem si nechala dárek největší – právě ten vysavač na okna. Už bylo po Vánocích, přesné datum už si tedy nepamatuji, ale už zrovna pomalu přestávaly televizím vládnout pohádky. Jela jsem domů Uberem, šofér byl mladý a pěkný, takže jsem se logicky nezmohla na žádnou duchaplnou konverzaci. On se choval profesionálně, navíc to nebyl takový ten typ, co si s vámi celou cestu povídá, takže prostě klidná cesta. Až ten závěr stál za všechny prachy – ale můžu si za to sama.
Statečná, líná, zbklá a blbá
Zbytečně jsem na sebe pospíchala, nechtěla jsem mladému řidiči šlapat po štěstí a zabírat mu místo ve voze ani o vteřinu déle, než bylo bezpodmínečně nutné. Asi jsem musela taky vypadat trochu jako vánoční stromeček, jak jsem byla obložená věcmi, takže chlapec se gentlemansky otázal, jestli nechci nějak pomoct. Ale mně to samozřejmě bylo žinantní, a protože jsem prostě blbá, poděkovala jsem a řekla, že ne. Odpověděl mi na trochu zvláštně a já myslím, že tím chtěl asi ocenit, že jsem nezávislá… nebo se možná lekl, že jsem radikální feministka. Ať tak či tak, pamatuju si, že řekl: „Vy jste statečná žena…“ Zaujalo mě to, protože se vlastně trefil, aniž by to tušil. S kamarády, s nimiž píšu blogu o muzikálech, si říkáme 7 statečných muzikálovců… Takže já opravdu „statečná“ jsem a mohla bych si to nechat natisknout i na vizitky.
Ještě na mě sedí ale i další přívlastky – třeba zbrklá, nebo zcela jednoduše – blbá. To se prokázalo ve chvíli, kdy jsem se vydrápala z auta a zavírala jsem za sebou dveře, jenže tak „šikovně“, že jsem si do nich přibouchla prst! Rychle jsem ho vyndala a zavřela dveře od auta podruhé, teď už bez dalších nehod. Bolelo to tedy jako čert, ale já jsem se nesvíjela v bolestech na zemi, jako to občas bývá viděno ve filmech. Dokonce jsem snad ani nezařvala jako v hororu, zkrátka a jednoduše jsem se otočila a namířila jsem si to domů.
Stálo to tedy mnoho usilovného přemáhání, ale zkrátka jsem předstírala, že se mi nic nestalo – hlavně, aby nikdo nic nepoznal. Takže řidič i s Uberem odjel a možná ani netušil, jak jsem to vymňoukla. Hrozně jsem se ale bála, aby mě nezačal litovat.
Stydlivý hypochondr
Opět se probudil můj pud – zalézt do kouta a tiše umírat, hlavně tím nikoho neotravovat. Když přijdu odněkud domů, celkem běžně se převlékám stylem – proboha, sundejte to oblečení ze mě, a to okamžitě. Chovám se, jako by podprsenka byla mým úhlavním nepřítelem, odkopávám džíny, jako by to byly nějací hadi, co se po mně plazí. A tentokrát, když jsem měla zase jednou nové bebíčko, byla ta rychlost převlékání ještě rychlejší a bleskovější.
Okamžitě do pyžama, do postýlky a foukat si prstíček, co malinko krvácel a hlavně dost bolel. Vytáhla jsem zase mraženou zeleninu a ledovala. A dokonce jsem si ho i přelepila náplastí, ale dlouho jsem to nevydržela, protože jsem vlastně nevěděla, jestli se takové zranění přelepovat má, nebo ne, a jestli by to jako nemělo radši dýchat… Navíc, když pod tu náplast nevidíte, snadno si představíte, že vám pod ní prstík uhnívá. Nebo jinou podobnou šílenost. Bohužel moje fantazie je velmi bujná a zvrhlá, rozhodně mě v tomhle směru nešetří. Takže náplast šla brzo dolů a já pidi ranku hypnotizovala jako blázen, abych zjistila, jestli mi ten prst náhodou třeba neupadne :).
Chvíli jsem zvažovala, že bych možná měla jet zase na pohotovost, abych měla jistotu, že to nic není. Mohlo by to být třeba zlomené, co já vím, copak to v tomhle stavu poznám? Ale straaaaašně se mi tam nechtělo. Lékařům se spíše vyhýbám a jsem nejraději, když se u nich můžu otočit jen tak jednou za deset let… a to jsem si právě už vybrala tím svým předchozím úrazem s kousnutím od pejska. Hned mě jímaly představy, jak si budou klepat na čelo, co tam dělám s takovou prkotinou, a udělají si o mně nějaké záznamy, že nejsem normální, když se pořád někde mrzačím. Je škoda, že nefunguje něco jako online pohotovost – zraněný by se připojil videohovorem s nějakým skutečným odborníkem, ukázal by mu, co mu je a ten by mu poradil, jestli s tím je potřeba jet do nemocnice či nikoliv a jak si to třeba svépomocí vyléčit, apod. Nic takového podle mě neexistuje, a tak mi muselo stačit „staré dobré googlování“. To je samozřejmě velmi zrádné, protože ať už zadáte jakýkoliv příznak či problém, co vás trápí, můžete si vsadit, že vám minimálně jeden z výsledků vyhledávání přisoudí rakovinu či jinou záludnost, při které vám třeba budou muset amputovat končetiny. Lepší to nečíst, vážně.
Ale nějaké uklidnění ohledně skřípnutého prstu jsem tam přece jen našla, i když ze slova podlitina či předzvěsti, že mi sleze nehet, se mi stejně dělalo dost „blivno“, když to mám říct upřímně. Řekla jsem si, že na pohotovost mě nikdo už nedostane, ale kdyby se to nějakým nedopatřením nelepšilo ani další den, budu to asi muset přehodnotit. Mezitím jsem si dopřála aspoň ještě pohádku na počítači, abych myslela pro změnu na něco pěkného. Společnost mi tak tehdy dělali formeláci Ferda a Ferda.
Karambol u stěny z papíru
Prst ale pořád bolel jako čert. Nemám doma zrovna moc prášků, protože na bolesti hlavy a podobné obyčejné problémy smrtelníků (a hlavně žen) se snažím nic nebrat a vše zvládnout aspoň trochu přírodně. Tentokrát šla ale moje zmíněná statečnost stranou a já vybrakovala domácí lékárničku. Tuším, že jsem skončila tak možná u Kinedrylu či Ataralginu – hlavně jsem se bála, že mě bolest nenechá v klidu spát. A přitom spánek často zabírá úplně nejlíp a nejvíce ulevuje tělu i duši. Takže jsem sama sobě naordinovala nějaké to léčivo ještě na noc.
A samozřejmě, jak jsem se tak motala kolem poličky s voňavkami, shodila jsem nějaké na zem. Byl to pořádný rachot a navíc mě to namíchlo, tak jsem rovnou shodila na zem ještě pár dalších věcí s tím, že to holt v lepších časech seberu a pouklidím. A neomylně se pak ze sousedního bytu ozvalo protivné „štěkání“ mé sousedky, která už má svůj věk, ale sluch a hlas jí naopak fungují zcela bez problémů. Zvuky jí připomněly tu nemilou skutečnost, že nemá celý dům pro sebe, ale musí ho sdílet i s dalšími osobami, které čas od času dělají hluk – třeba chodí, dýchají, mluví, a tak podobně. Já ji ale chápu, protože mi to taky leckdy vadí. Hlavně my dvě máme mezi sebou asi nějakou stěnu z papíru, protože já ji taky často slýchám, jak se hádá s televizí či nadává telefonu, cože si to dovoluje na ni zvonit. No, život je někdy těžký a jak se říká – stáří není pro sraby. Kdo ví, jak skončím já. Pravděpodobně v blázinci.
Nešikovný maso
Každopádně, abych se vrátila ke svému „utrpení“ z dob současných. Spánek opravdu pomohl a druhý den už jsem na tom byla o moc líp. Drobné problémy se pak se mnou táhly ještě asi měsíc, možná déle. Aspoň jsem zase měla kamarádům co vyprávět a také jsem se mohla před nimi trochu litovat. Nakonec se mi ale borůvka na prstě, jak se o mém drobném zranění vyjádřila kamarádka Kryštofka (je to pseudonym), přece jen zahojila.
Ale chápete to? Sotva se člověk jakžtakž vzpamatuje z jednoho drobného úrazu, přijde druhá blbost – a ještě ke všemu opět na té samé ruce – na levé. Což je ke vší smůle v mém případě ještě ta šikovnější a použitelnější varianta z mých dvou kopýtek. Já vím, že se říká, že „nešikovný maso“ musí pryč, ale já bych ho s dovolením k životu ještě pár desetiletí ráda měla.
Když už má jít něco pryč, proč by to nemohly být raději třeba špeky na břiše? Nevšimla jsem si, že by oplývaly nějakou šikovností, ale ani ode mě zděšeně neuskakují, spíše naopak, drží jako klíště. Přitom určitě nejsem jediná, kdo by možnost své boky jako skříň jednoduše „ohoblovat“, určitě bral. Ale to né! Místo toho abych se bála vzít nůž do ruky. No, tak schválně, co se mi stane příště?
P.S. Ta okna… jsem ještě neumyla.
Pingback: Radši mi nic nedávejte, všechno ztratím… Jak mě chtěl opustit můj vlastní mobil? – Středočeský Magazín