Méďové z Večerníčku mají brloh v Berouně. Navštívíte taky Kubu s Matějem?
„♪Brum, brum, brum, zazpíváme medvědům… ♪“ či „♪…Vojta, Kuba s Matějem, usnou, než se nadějem… ♪“. Říkají vám tyto úryvky ještě něco? Mně rozhodně ano, i když jsem se musela ve vrstvách paměti přece jen ponořit už trochu do hloubky. Jedná se znělku večerníčku Méďové z roku 2001, který natočil Václav Chaloupek. Jako dítě jsem ho sledovala ráda, především díky roztomilosti těch třech medvědích miminek. Možná ještě víc se líbil mým rodičům. Dokonce jsme pak k Vánocům dostali i soubor her s obrázky z tohoto večerníčku.
Sama od sebe si už ale na tyto pohádky vzpomenu jen málokdy, a pokud mi nějaké novinky vyloženě necvrknou do nosu, nemám moc povědomí ani o osudech medvědů, co si v nich zahráli titulní role. Teď jsem se ale úplnou náhodou (pokud náhody existují), přece jen něco dozvěděla. Jak jsem zde nedávno popisovala v článku o festivalu Hrady CZ, moje plánování trasy na Točník nedopadlo nejšťastněji, a jelikož se mi nechtělo čekat dvě hodiny na Zličíně, rozhodla jsem se udělat si po cestě ještě zastávku – a to v Berouně. Teprve cestou v autobuse jsem se podívala na mapu a zjišťovala, co by mě tam tak mohlo zajímat. „Medvědárium? Tak jo,“ řekla jsem si a potěšilo mě i zjištění, že to od autobusové zastávky Beroun Plzeňka není pěšky vůbec daleko.
Medvědárium v Berouně najdete v místním lesoparku s názvem Městská hora, kde se nachází i rozhledna stejného jména. Jistě už správně tušíte, že cesta tím pádem bude trochu do kopce. Mohu vás ale uklidnit, že pokud se nevydáte přímo na rozhlednu, náročný výšlap vás nečeká, naopak stoupání trvá jen chvíli. Možná ale cestou občas budete váhat, zda se dát vlevo či vpravo. Já cestou nahoru zvolila pravou stranu a pak šla podle cedule zase trochu vlevo. Po schodech už následovalo dětské hřiště a hned vedle už měli své bydlení medvědi. Při zpáteční cestě jsem se naopak vydala na druhou stranu, než odkud jsem přišla, ale výsledek byl v podstatě stejný, opět jsem se ocitla zpátky na stejném rozcestí jako poprvé. Takže všechny cesty vedou do Říma, tedy vlastně k medvědům.
Jednoho jsem viděla v podstatě hned, co jsem přišla. Ještě jsem se ani pořádně nerozkoukala a už slyším dětské hlásky, jak se maminek ptají: „Který je Kuba a který Matěj?“ A jiní rodiče zase poctivě ratolestem vysvětlovali, že „to jsou ti medvědi z toho večerníčku, víš?“ Já to nevěděla a chvíli jsem jim to ani nevěřila – ale měli samozřejmě pravdu.
Bez třetího brášky
V pohádce byli medvědí bráchové hned tři – Vojta, Kuba a Matěj, všichni tři narození v roce 2000 v Českém Krumlově, ovšem ve výběhu byli od začátku vidět jen dva. Jak je to možné? Medvěd Vojta totiž bohužel v roce 2016 uhynul, pravděpodobně na infarkt. Jeho dva sourozenci se zatím naštěstí těší dobrému zdraví i ve věku 22 let (medvěd hnědý se může dožít kolem 20 – 30 let). Jeden méďa si hned našel své fanoušky a přišel až k plotu, aby na něj bylo dobře vidět. Jeho bráška se nejprve držel ve výběhu spíše vzadu, ale brzy se také přiblížil a zamířil si to k hromadě větví a kamení, aby se tam pořádně vyválel a podrbal si bříško.
Posléze se připojil k bráchovi a skutečně se zdálo, že je přítomnost návštěvníků včetně dětí zajímá, baví a těší. Možná se ale prostě jen jednoduše schovali do stínu a chladili se, protože jim bylo stejné vedro jako nám. Způsobně při tom ale seděli a zvědavě pokukovali ven na drobné hloučky dětí, co se před výběhem nashromáždily. Když šel kolem někdo s pejskem na vodítku, hned zbystřili. Občas si trochu zívli či se podrbali, ale jakmile si je někdo fotil, tvářili se jako praví profesionálové, skoro až pózovali. Připadali mi oba neuvěřitelně roztomilí a stejně tak to viděly i přítomné děti. „Já bych si ho děsně rád pohladil,“ postesklo si nějaké dítko, i když obvykle už samo vědělo, že to nejde. Já to cítila stejně.
Medvědí občanky
Výběh medvědů se dá také velmi dobře obejít, a po pár minutách chůze dojdete i k již zmíněné rozhledně Městská hora. Kdyby při vaší návštěvě zrovna méďové nespolupracovali tak pěkně jako v mém případě, můžete se na ně jít podívat i z trochu vyvýšeného prostoru. Tam také najdete vystavené rodné listy medvědů a odbornější informace o nich.
A v Berouně mají očividně i smysl pro humor, protože triu medvědů nechali vytvořit i speciální občanské průkazy a vyvěsili je na plot výběhu. Z „občanek“, které obsahují jméno i fotku, se pak můžete pokusit medvídky identifikovat a hádat, který je Kuba a který Matěj. Poznávacím znamením by mohly být především rozdílné uši a jejich postavení na hlavě. Já jsem teorii o tom, který byl který, měla, ale ruku do ohně bych za to nedala. V případě Vojty je ještě připojena tabulka s jeho datem narození a úmrtí.
Hřiště, palačinky i ledová tříšť
Berounské medvědárium se mi ale rozhodně jevilo jako ideální cíl nějakého rodinného výletu. Malé děti nejenže cestu zvládnou, ale když jim slíbíte, že na kopci na ně čeká krásné hřiště, jistě ještě popoběhnou. Přesvědčovacích metod je ale k dispozici ještě víc, jelikož přímo u výběhu medvídků je také stánek s občerstvením, navíc s poměrně bohatým výběrem. Tatínkům pivařům bude tedy muset stačit pivo z plechovky (ale zato z lednice, což se v letních parnech zkrátka hodí), každopádně tu mají i řadu nealkoholických nápojů a i nějaké ty dobroty – například kopečkovou zmrzlinu či ledovou tříšť několika příchutí.
Pokud by vás přepadl trochu větší hlad, můžete si dát také palačinky – ať již sladké – s ovocem, skořicí, čokoládou, nebo slané se sýrem či šunkou. Hotové jsou za pár chvil. Navíc nemusíte jíst za pochodu, stačí ulovit nějaké to místečko k sezení ve vedlejším altánku. Jen pozor na drzé vosy, co se v okolí pohybují a jak ucítí, že máte něco dobrého, nedají vám pokoj.
Z druhé strany je pak vedle stánku je také toaleta – zámek se odemkne poté, co zaplatíte poplatek 5 Kč. Pokud byste neměli drobné, obsluha ve stánku vám je ráda vymění. A můžete si u ní třeba rovnou koupit ještě turistickou známku či pohlednici na památku. Pozdravujte ode mě medvědy, až tam budete!
