Kde jsi? „V poli!“ aneb rodiče versus moderní technologie
Jak jste se již mohli přesvědčit, jsem expertka na trapasy. Ovšem sem tam se naštěstí pro mě »zadaří« i někomu jinému. Dokonce i moje maminka má občas menší záseky. Sice telefony neztrácí jako já, ale ani ona to s nimi nemá jednoduché. Pořád mám sice na talíři, jak jsem jí kdysi omylem upustila její telefon do bazénu, tehdy ještě tlačítkový. Dnes už má chytrý telefon, jenže ani jeho znalosti občas nestačí. Největší problém, na který si vzpomínám, nastal poté, co moje maminka objevila funkci přepnout telefon do režimu Letadlo. Copak o to, je praktické v divadle či kině nevypínat mobil úplně a zkrátka ho jen takto „zneškodnit“. Ale problém je v tom, že už si mamka málokdy vzpomene režim zase přepnout zpátky.
A co to dokáže způsobit za nesnáze? Tak třeba… bylo nebylo, odjel jednou náš táta na chalupu, zatímco maminka zůstala doma, v bytě v paneláku na sídlišti. Já jsem tehdy ještě nebydlela ve svém roztomilém pidibytečku, ale přechodně jsem měla pronajatý byt na Černém mostě, odkud se k bytu rodičů dalo jet autobusem v podstatě za pár minut. Já celý den pracovala, večer jsem se už hezky poflakovala s vidinou, že už mě nic dalšího dnes nečeká, leda tak postel a pohoda jazz. Ale to by nesměla být naše rodina. Zavolal mi táta a vypadlo z něj, že se celý den snaží mamce dovolat, ale marně. Už mu to začalo být divné. Tak jsem jí zkusila zavolat já, ale výsledek byl stejný: „Volaný účastník není dostupný…“ dozvěděla jsem se leda.
Půlnoční burcování
Tak co teď? Mohla jsem počkat do rána, ale už jsem se stihla vystresovat. Do hlavy mi skákaly všelijak černé scénáře, jak se mamce něco stalo a podobně. Sebrala jsem se a jela tedy za ní. A když se daří, tak se daří – nemohla jsem odemknout dveře. Bylo mi jasné, že jsou prostě klíče z druhé strany v zámku, jenže co je mi to platné, když nevím, jestli je má kdo odtamtud vyndat? Snažila jsem se zvonit, ale nějak to nešlo. Bušila jsem na dveře a strašně moc jsem nechtěla volat policajty, i když jsem tušila, že to je další krok. Nevím, jestli jsem se víc bála toho, že přijedou zbytečně, nebo že to zbytečně nebude. Obě varianty zněly blbě. Ještě jsem ale zkusila poslední možnost – vylezla jsem před barák a odchytla jsem nějakého pána, co se zrovna vracel domů (ehm, podle pohybů a odéru… z hospody). Poprosila jsem ho o pomoc, jestli by se mnou nešel ještě zkusit bouchat na dveře. Přece jenom dělat brajgl, to mi zas tak moc nejde. A jemu to šlo. Sice se styděl dobývat se do cizího bytu, ale podařilo se mu mamku vzbudit.
„Kdo je to?“ ptala se mezi dveřmi a já netrpělivě vybuchla: „Nekecej a koukej otevřít.“ Ale vůbec si nepamatuju, že ze mě vypadlo něco takového. Zkrátka jsem byla zároveň velmi ráda, že je živá a zdravá, ale taky pořádně naštvaná, jakou mě tady donutila udělat scénu s boucháním do dveří. Už byla noc, tak jsem nechtěla otravovat další sousedy. A jenom jsem byla ráda, že jsem tu policii nevolala hned…
Pánovi jsem poděkovala a s úlevou jsem zapadla do bytu, kde jsem rozespalé a zmatené mamce vysvětlila, o co jde. A co ona? Vůbec nevěděla, že jí někdo volal. Prostě režim Letadlo. Ten jsem jí vypnula a schovala jsem ho v nabídce tak, aby jí nenapadlo si ho zase někdy omylem zapnout.
Diagnostika přes SMS
A co myslíte, poučila se? No… ani moc ne. Ale i já jsem už mezitím zapomněla na tohle „dobrodrůžo“ a nehlídala jsem všechno tak, jak bych správně měla. Byly jsme spolu totiž zase jednou v kině a ona mě poprosila, abych jí mobil přepnula na režim Letadlo. Ale po návratu z kina už jsme ho do běžného stavu nevrátili. Asi za dva dny jsem jí volala, ale operátor mi opět sdělil, že s číslem se nedá spojit. „Ahoj, řekni mámě, ať si vypne režim Letadlo, díky,“ napsala jsem v SMS zprávě tátovi, když mi došlo, čím to asi bude… Zabralo to. Tím pádem mohu hrdě říct, že jsem natolik technicky zdatná, že opravu mobilního telefonu zvládám včetně diagnostiky a řešení přes SMS zprávy. To je kumšt! 🙂
Bohužel jako učitel jsem se zatím neosvědčila. Snažila jsem se rodiče naučit, jak si objednat Uber, ale nepovedlo se. Většinou to ztroskotá na tom, že mi řeknou: „Ale venku nebyla wifina.“ O tom, že existuje něco jako mobilní data, jsem jim sice říkala několikrát, ale jde to jedním uchem tam a druhým dovnitř. Musela bych jim je zapnout a už nevypínat, aby je mohli používat. Ale když jsem tuto metodu zkusila s mamkou ve chvíli, kdy jim Wifi připojení doma nešlo a ona „nutně potřebovala“ něco na internetu, potěšila mě. Ještě ten den jí přišla zpráva, že vyčerpala 80 procent svých dat. Jaká matka, taká Katka, jak se říká :).
Prokleté Satalice
Ale co se týče objednávání taxíka, skončili jsme na mrtvém bodě, kdy rodiče tuto službu akceptovali a vzali za svou, ale sami si ji zařídit nezvládnou. Místo toho volají mně, abych jim to objednala já. Nejlepší je v tomto směru mamka, protože její popisy toho, kde se nachází, jsou prostě legendární.
Poprvé mě takhle „rozbila“, když byl táta v nemocnici a ona za něj jela vyřizovat něco do práce a pak mířila za ním na návštěvu. Ale byla z toho všeho nějaká vystresovaná a v nervech a zblbla sama sebe. Najednou jí připadalo, že jede ve špatném autobuse, tak vystoupila a zjistila, že nemá tušení, kde je. „Jani, můžeš mi prosím tě zavolat Ubera?“ prosila mě po telefonu. „No dobře… kde jsi?“
A pozor, její odpověď zněla: „V poli.“ Ale nakonec jsme se k tomu dopracovali, že vystoupila na jedné zastávce v Satalicích, takže nakonec to tak horké nebylo. Opravdu jsme se tomu mohli jen zasmát. Každopádně ty Satalice jí nějak dávají zabrat. Chtěla bych se tímto místním obyvatelům ze srdce omluvit za následující slova, ale pro nás je to trochu „prdel světa“. Přitom to nemáme ani tak daleko – mamka bydlí na Lehovci. A možná právě proto tam také vždycky skončí, když bloudí :D. Ale když se to stalo posledně, nelenila a hned mi oznámila, že za to můžu já a že jsem jí tu smůlu vlastně přivolala. Možná… jelikož jsem měla zrovna před cestou do zahraničí a po špatných zkušenostech z minula jsem mamce zkrátka kladla na srdce, aby na sebe s tátou dávali pozor a nic nevyváděli, abych se o ně nemusela bát. Jako příklad jsem uvedla právě tu poslední zmíněnou historku.
Rozloučily jsme se a zatímco já jsem pospíchala na metro Černý Most, mamka domů chtěla jet autobusem, takže odešla směrem dolů, k jednotlivým stanovištím busů. Já jí to nevymlouvala, protože jsem měla za to, že má na mysli autobus číslo 141, který jí měl za chvíli i jet. Nenapadlo mě ovšem, že jsem jí asi měla tyto instrukce raději říct. Už jsem si doma lebedila v posteli a chystala se ještě něco málo napsat… což znamená, že jsem totálně prokrastinovala a pouštěla si nějaké video na telefonu. Ale aspoň byl při ruce, protože vzápětí se video zastavilo a na displeji se objevil příchozí hovor od mamky. „Tak copak mi zapomněla asi říct?“ pomyslela jsem si a zvedla jí to.
„Tys mi to přivolala, já se ztratila!“ zahlásila dramaticky mamka. Pak mi líčila, že nastoupila do autobusu číslo 186 v domnění, že jezdí přes Lehovec (protože to tak prostě kdysi bývalo :D), ale pak když viděla, že ne, tak prostě někde vystoupila, ale sama pořádně neví kde. Já jsem se musela smát, protože jsem jí i říkala, že podle Idosu ten autobus prostě jezdí jinak. Nevěřila mi a tady to má!
Satanova líheň?
Následně mi bylo jasné, že mamka začíná hysterčit, protože je prý „někde v nějaký prdeli“ a v okolí je jen nějaká továrna. A zrovna už nic dalšího nejede, čím by se mohla třeba vrátit. Uklidnila jsem ji a dost rázně jsem jí požádala (to aby mě vůbec začala vnímat), aby mi tedy řekla ulici a i nějaké číslo popisné, abych jí mohla zavolat taxíka. Několikrát se mi tedy snažila říct název té stanice (Sovákova), ale nakonec jsem z ní ulici přece jen dostala. A když popošla, našla i to číslo. Takže jsem jí objednala Bolta a ještě jsem s ní kecala, než přijel. „A ty už jsi doma?“ ptala se a já odvětila: „No jasně, dávno.“ Takže nakonec uznala, že co se týče tras, už mi bude raději věřit. Prostě mám pravdu, a kdyby náhodou ne? Tak platí bod A. 🙂 To vždycky tvrdil můj táta, ale teď už jsem to převzala já.
Každopádně mamka svůj nečekaný večerní výlet přežila ve zdraví a já o něm ještě zatepla pobaveně psala kamarádům. „Satalice… to zní jako Satan,“ napsala na to jedna má kamarádka, která je z Plzně a zřejmě pražské části nezná tak dobře. :D. Takže ještě jednou – obyvatelům Satalic se tímto moc omlouvám. A přestaňte mi unášet mámu ;).
