Nejkrásnější vánoční dárek… Povídka na adventní neděli
Na čele mu vyskočily kapičky potu. „Hlavně ty balíčky neupustit, opatrně,“ přesvědčoval Daniel sám sebe a tak trochu i gravitaci, kterou tím nepřímo žádal, aby se nad ním pro jednou slitovala. Nakupoval tu už několik hodin a teď by měl všechny ty krásné dárky rozbít? To by byla přece tragédie.
Všiml si nedaleké lavičky. „Tam, ano, tam!“ popoháněl se v duchu a ta lavička pro něj představovala oázu v poušti. Až na to, že byl prosinec a nebrodil se pískem. Jeho pouští bylo obrovské obchodní centrum, zdánlivě nikde nekončící. Bludiště, odkud by se vlastně už nemusel ani dostat, kdyby si nedal pozor. Odložil si věci na lavičku a řekl si, že než je začne přerovnávat a přeorganizuje si snad tak, aby mu už nepadaly z rukou, na chvíli si odpočine. Přesně to teď potřeboval, aby se po tom nákupním maratonu uklidnil.
Obvykle nerad seděl jen tak naprázdno a za normálních okolností by vytáhl mobil nebo notebook a rovnou začal pracovat, případně se jen na práci nějaký způsobem připravovat. Byl novinářem a dokonce si o sobě myslel, že je jedním z těch nejlepších investigativců v zemi. Ostatně pár cen ho v této hypotéze vlastně utvrzovalo. Buď se tedy honil za nějakou kauzou, nebo jen jako moucha na skle sledoval, co se ve světě děje a co by se z toho mohlo časem vyvinout. Co není kauza dnes, bude zítra. Případně za půl roku.
Teď ale neměl ani sílu se opět pouštět do rozbouřených vln sociálních sítí a zpravodajských webů či kontrolovat, zda mu do mailu nebo na messenger nepřišla odpověď od klíčového svědka, případně tip od anonymního zdroje, co bude na první dobrou vypadat jako největší hloupost a šílenost na světě a posléze se ukáže, že na tom přece jen asi nějaké to zrnko pravdy bude.
Přesto nechtěl zírat jen tak do prázdna a tak se rozhlížel, kam by tak upřel svůj zrak. Když se opravdu hodně nudil třeba cestou metrem, četl si často nápisy na reklamních tabulkách všude kolem. Někdy tam našel i chybu, jindy zkoumal, jak jinak by se stejné sdělení dalo podat i jinak, třeba zajímavěji. Věřil, že práce v reklamě by ho také bavila, ale nikdo mu ve správnou chvíli nehodil do tohoto oboru lano a nyní už měl pocit, že je na změnu tak trochu pozdě. Ačkoliv byla jeho práce neuvěřitelně pestrá a proměnlivá, stejně se často přistihl, jak míří k cíli přesně po těch stejných kolejích jako obvykle. Už měl v oboru své jméno a tím pádem do jisté míry i vyšlapanou cestičku. Lidé už se na něj nedívali s nedůvěrou, když jim nabídl, že jejich případ zveřejní a upozorní tak na něj veřejnost. Sami mu více méně mávali před očima vším, co jim připadalo alespoň minimálně zajímavé.
Tentokrát nikde žádné reklamy kolem sebe nenašel. Žádný text, do kterého by mohl zabořit oči a ztratit se v něm. Přímo v zorném poli měl však krásně ozdobený vánoční stromek a pod ním drobnou hromádku dárků. Většina lidí by takové balíčky jen přejela očima a bez většího zájmu by konstatovalo, že to budou jen prázdné krabice. Daniela ale okamžitě napadlo, že by si to nejraději ověřil. Nerad věřil něčemu, co se nějak jevilo… Jenže na druhou stranu se obával, že kdyby tu začal ničit vánoční dekoraci, asi by to vyvolalo trochu poprask. Kdyby kolem navíc zrovna procházel někdo vyloženě všímavý a pohotový, mohl by ho také vyfotit (což v době chytrých telefonů není vůbec nic těžkého) a inkriminující fotky někde zveřejnit. Asi by se z toho pak dokázal nějak vylhat, ale přece jen netoužil se z autora článků proměnit naopak v aktéra. Nehodlal o sobě číst šokující titulky ve stylu, že je z něj blázen a vandal, případně zloděj Vánoc. Ano, samozřejmě že mu ty titulky už teď probíhaly hlavou.
Alespoň na chvíli tak zapomněl na misi, kterou tu podnikal. Sháněl nejlepší dárek na světě. Zatím ale pořád neměl pocit, že by svého cíle dosáhl. Byl už ale unavený, a to i přesto, že vlastně nebylo nijak pozdě. Teprve něco málo po sedmé, jak zjistil jediným rychlým pohledem na hodinky. Ještě chvíli si tu posedí, pak půjde domů a při další volné chvilce to zkusí znovu. Musí bezpodmínečně sehnat něco naprosto… fascinujícího. Tím si byl jistý.
————————————————————————————————————————————–
„Paneee, slyšíte mě? Není vám nic?“ zeptala se uklízečka Marie starostlivě, ale popravdě se nebála ani tak o pána, co očividně dýchal, ale spíš o sebe. Nechtěla v práci zůstávat ani o minutu déle, než bude třeba, zvlášť ne teď před Vánocemi. Doma toho má ještě na starosti dost a dost, takže se tu nehodlá zdržovat s nějakým podivínem. Moc dobře si ho všimla už, když šla vytírat do druhého patra. Seděl a koukal před sebe, úplně bez hnutí, jako by tam přimrznul. A teď už měla skoro hotové i první patro a dokonce kolem něj objížděla i luxem v naději, že ho to bude natolik vytáčet, že konečně zvedne ten svůj kostnatý zadek a vypadne. Ale ne. Nepohnul se ani o píď, dokonce ani nevypadal, že by vůbec nějaký úklid kolem sebe zaznamenal. Výraz měl vyloženě prázdný a nepřítomný.
Nereagoval nyní ani na její slova. Musela se tedy odvážit… Oprášila si do zástěry ruce, i když je ve skutečnosti neměla špinavé. Byl to spíše jen její pocit, jak tam tak uklízela. Vždycky si přitom připadala jako nějaká Popelka, co musí být nutně zaprášená od popela od hlavy až k patě. Jenom tedy bohužel nevypadala jako Libuška Šafránková.
Zatřásla tomu muži v obleku ramenem. „Haló, slyšíte? Jste v pořádku?“ Konečně to zabralo, jako by ten dotek teprve vrátil toho muže z těch míst, kde právě v mysli dlel, zpátky do reality. „Cože?“ byla jeho první reakce. Pak si uvědomil, kde je a na co se ho vlastně ta paní s podivným vrabčím hnízdem na hlavě vlastně ptala. „Samozřejmě, nic mi není. Děje se snad něco?“ Žena od něj malinko ustoupila, protože pochopila, že mu takový blízký kontakt není asi zrovna dvakrát příjemný. Ale dál si ho trochu zkoumavě měřila. „Nic nic, jen budeme zavírat. Budu vás muset poprosit, abyste odešel. A nebyla jsem si jistá, že mě slyšíte. Vypadal jste trochu mimo sebe.“
Nechápavě na ni zíral. „Zavírat? V sedm hodin?“ podivoval se. Dáma, v níž teprve nyní poznal postarší uklízečku, mu ale oponovala, že už je přece deset. Nevěřil tomu a myslel si, že jí asi haraší na cimbuří, nebo se ho chce jen rychleji zbavit, ale pak se podíval na hodinky a zjistil, že měla pravdu. „Tak to jsem si neuvědomil… asi jsem tu musel na chvíli usnout. Zvláštní.“ Jelikož Marie také občas usínala i za chůze, přívětivě se na něj usmála. „To se občas stává. A teď před svátky jsou všichni už rozlítaní… Běžte si lehnout do postele, tam se nejlíp vyspíte a zítra budete zase jako rybička.“
„Samozřejmě, omlouvám se, že jsem vás zdržel. Nashledanou,“ pospíšil si nyní Daniel s odpovědí. Posbíral si všechny své úlovky vánočního lovu na dárky a zamířil k východu. „Nashle, dobrou noc!“ loučila se s ním srdečně Marie a v duchu si gratulovala, že ho zvládla vypakovat bez větších problémů. Přece jen bylo vidět, že je to nějaký movitější pán, žádný bezdomovec, co by se s ní pral, aby tu mohl přespat. Ale člověk zkrátka nikdy neví.
————————————————————————————————————————————–
Neuběhly ani dva dny a ta samá situace se opakovala. Marie ve snaze vyhovět kolegyním vzala opět službu a zase v nákupáku »tvrdla« déle, než by jí bývalo příjemné. Když mířila do druhého patra, všimla si periferním viděním, že na lavičce naproti stromečku už opět někdo sedí. V životě by jí ale nenapadlo, že to bude opět ten stejný chlap. To si uvědomila zase, až když potřebovala uklízet u něj. Zas měl ten divný výraz a zdálo se, že neví o světě. Tentokrát už věděla, jak na něj, ale i tak si radši po ruce nechávala svůj mop, protože už se trochu obávala, že ten pán tu vysedává proto, že je ve skutečnosti zdrogovaný. Kdyby bylo nejhůř a chtěl jí ublížit, šplíchne mu mopem do ksichtu tu špinavou vodu z podlahy a získá tím trochu času, aby mohla utéct a zavolat pomoc ochranky.
Naštěstí ten černý scénář nemusela realizovat, Daniel se po jejím něžném zásahu opět probudil z podivné netečnosti. Také si všiml, že je to zase ta samá paní uklízečka a odvážil se udělat menší fórek. „Měli bychom se přestat takhle scházet, že?“ Pousmáli se tomu a on se pak ve vší vážnosti omluvil, že tu, navíc už podruhé, zaclání. „Vždycky mě to tady hrozně unaví. Přitom si nevzpomínám, že bych si ani sedal. Jen jsem si odložil ty tašky,“ ukázal na hromadu vedle sebe, snad ještě větší a nacpanější než minule. „To jste si zase sáhl hluboko do kapsy! Tolik dárků…“ Daniel mezitím začal své věci sbírat, ale jedna taška nápor nevydržela. Praskla a pár drobností se z ní rozkutálelo po podlaze. „Jé, fakt se omlouvám, hned to seberu,“ volal, ale Marie se nezlobila a dokonce mu hned začala pomáhat. „A co vlastně pořád sháníte?“ zeptala se při pohledu na drobnosti, co nemohly být rozdílnější. Elegantní motýlek, teplá šála, kýčovité dekorativní figurky…
„Potřebuji nutně sehnat ten nejlepší dárek na světě,“ vysvětlil jen stručně. A doplnil, že zatím neměl to štěstí. Jelikož už měl vše posbírané, Marie se dál nevyptávala a popřála mu jen hodně štěstí. Rozloučili se a popřáli si hezké svátky, v domnění, že už se znovu do té doby neuvidí.
————————————————————————————————————————————–
Za pár dní se ale opět setkali. Na stejném místě a za stejných okolností. Marie uklízela a Daniel seděl na „svém místě“, obklopen další hromadou nesmyslů, co tu nakoupil. Tentokrát už to uklízečka nevydržela a obořila se na něj: „Proboha, to jste zase vy?“ Opět ho probrala z jeho vánočního kómatu. „Jé, dobrý večer… Neříkejte, že jsem tu zase vytuhnul?“ Podíval se kolem sebe, jako by své okolí ani nepoznával. Skoro se zdálo, že si ani nepamatuje, že tu byl nakupovat. A kolik věcí měl zase sebou… Marie se ho zželelo. „Zdá se mi, že vás ty svátky dost ničí. A už jste aspoň sehnal, co jste hledal? Ten váš nejlepší dárek na světě?“ Daniel zavrtěl hlavou. „Ne, vůbec. Nemám asi štěstí.“
Marie očima přelétla všechny ty tašky kolem něj a napadlo jí, že musí mít asi Daniel hodně peněz, když pořád takhle rozhazuje. „Možná byste měl zkusit i jiný obchoďák, řekla bych, že u nás už jste to natřikrát musel vyplenit komplet, ne?“ navrhla mu a pořádně ji šokovalo, když odvětil, že už byl skoro všude, kde se dalo. Představila si, kolik dalších zbytečností musel posbírat po celém městě a div ji z toho nepolilo horko. Není divu, že je pořád tak vyčerpaný, vždyť tolik nakupování by některé jiné lidi dost možná i zabilo. Pořád se pařit v kabátu, tlačit se mezi davy, to nebylo nic pro Marii. A moc dobře věděla, že její manžel by něco takového vůbec neabsolvoval. Tenhle pan Daniel asi musí mít ve svém životě někoho opravdu výjimečného, když je pro něj ochoten prohledat všechny obchody několikrát…
„Pro koho ten dárek vlastně sháníte? Třeba bych vám dokázala poradit… Bude to asi žena? Přítelkyně?“ zkusila to a říkala si, že když mu pomůže, třeba už se těchto večerních setkání a zdržení od práce konečně zbaví.
Vytřeštil na ni oči, pak se podrbal na hlavě. Vstal a udělal pár nervózních kroků, jako by se snažil na něco rozvzpomenout. „Ne, já… já jsem sám, nemám žádný vztah.“ Marie si pomyslela, že jeho chování je čím dál divnější, ale pořád to ještě nevzdávala. Ptala se na rodinu či přátele, ale ani jednou se Daniel neusmál, nepřikývl. Stále jen vrtěl hlavou a pak si unaveně znovu sedl na lavičku, z níž právě vstal. „Já nemám nikoho,“ přiznal. A nastalo ticho. Oba si uvědomovali, že tady to zavání průšvihem. Proč by někdo, kdo nemá nikoho blízkého, sháněl nejlepší dárek na světě?
Daniel vypadal, že se za chvíli rozbrečí. „Nevím, co se to se mnou děje…“ Marie ho opatrně poplácala po rameni, podívala se mu přitom na hodinky a rozhodla se, že dnes zkrátka domů brzo nepůjde. Tenhle muž evidentně potřebuje její pomoc. „Poslyšte. Víte, kde jsou na tomhle patře toalety?“ Přikývl a ona ho instruovala, aby se k nim vydal a našel vedle nich tzv. úklidovou místnost. „Počkejte tam na mě, já to tady rychle přejedu a hned jsem u vás. Dáme si u mě v kamrlíku kafe a probereme to. Co říkáte?“ Daniel posmutněle souhlasil a pokusil se o chabý úsměv. „Moc vám děkuji.“ Posbíral všechny své nákupy a poslechl ji.
Za chvíli za ním skutečně přišla a mezi dvěma šálky neskutečně nedobré kávy ho nechala, aby se vypovídal. Daniel uznal, že jeho chování zní dost pošetile a bláznivě a sám si ho nedokáže racionálně vysvětlit. Pořád se hnal jen za cílem, tedy sehnat ten nejlepší dárek k Vánocům, ale už mu nedošlo, že ho vlastně stejně nemá komu dát. „Mám trochu strach, jestli nějak takhle nezačíná psychické zhroucení,“ přiznal nakonec Marii, která, i když byla v podstatě cizí ženou, mu naslouchala možná víc než kdokoliv z jeho okolí. Jeho šéfové už měli starost jen o jeho výkonnost a nové kauzy, které přinesou zájem a sledovanost, čísla čtenosti, cokoliv, co ve výsledku znamená jediné – peníze. A trochu se z toho mezitím, časem, pozvolna a pomalu vytratila lidskost. Obyčejná empatie, kousek soucitu.
Kolegové mu spíše záviděli úspěch, případně řešili vlastní problémy. I když Daniel tak trochu tušil, že si za to může sám. Byl příliš ponořený do své práce, takže neměl čas budovat v práci přátelské svazky. Nechodil na žádná redakční posezení u piva, nenadával spolu s Adamem nebo Markem na šéfy – a tohle byl výsledek. Choval se jako sólista, tak ho tak brali a nemohli tušit, že by potřeboval poskytnout nějakou tu pomocnou ruku, s někým si popovídat.
Marie ho neznala, neměla žádné předsudky, a jelikož nepatřila ani k jeho fanouškům a čtenářům, ani si ho neidealizovala. Vnímala ho jako obyčejného člověka, očividně unaveného a trochu ztraceného. Rozhodně ale ne jako blázna. Vždyť takových jako on dnes po světě pobíhá spousta. Všichni jsou uspěchaní, všichni si všímají hlavně svých telefonů. Nezastavují se, protože by jinak nabrali zpoždění. Každá minuta navíc by jim vadila. Honem nakoupit, zařídit a rychle pryč. Marie to viděla pořád a také si všímala, že i ona sama někdy zbytečně pospíchala, aby byla dříve doma. Měla k tomu ale ten nejdůležitější důvod – čekala tam na ni velká rodina. Na Daniela očividně nečekal nikdo, a tak jí ho bylo líto.
Uklidňovala ho, že určitě není psychicky nemocný, ale možná by přece jen neškodilo, aby si z celé té patálie vzal trochu ponaučení, zpomalil, zklidnil se. Navrhla mu, aby se pro jistotu nechal vyšetřit u lékaře, protože jeho problémy můžou být způsobené i nějakou nemocí, o které zatím neví. Samozřejmě by mu to nepřála, ale moc dobře si pamatovala na svou maminku, která poslední roky také mívala zvláštní stavy, kdy chodila po městě a něco hledala, jen nevěděla co. Teď, když si na ni vzpomněla, se jí udělalo smutno, přece jen maminka loni zemřela. Ovšem to Danielovi neříkala a umně skryla neposlušnou slzičku, co se jí vetřela do oka.
Také Danielovi doporučila, že ať už mu lékař řekne cokoliv, jistě by mu neuškodilo si vzít v práci trochu pauzu. „Samozřejmě nevím, jak to chodí v médiích a v redakcích, ale vy na mě zrovna působíte takovým dojmem, že jste si ještě nikdy nevybral ani den dovolené. Nemám pravdu?“ Zkoumavě si ho prohlédla a Daniel trochu pobaveně a na oko zahanbeně přitakal. „Tak možná je na čase začít a nějakou tu dovolenou si skutečně dopřát.“
Daniel souhlasil a Marii byl rozhodnutý ve všem poslechnout. Přece jen, když už se svěřil cizímu člověku, začínal trochu věřit tomu, že to jejich setkání bylo osudové. Byl by tedy hlupák, kdyby jí to vše jen odkýval a pak to hodil za hlavu. „Ještě mě ale trápí jedna věc, paní Marie,“ řekl a věnoval pohled hromadě dárků z posledního vánočního lovu. „Co mám proboha dělat s těmi krámy? Obávám se, že doma na mě čeká ještě tak desetkrát větší hromada.“ Pokývala pomalu hlavou, jako by se s představou obří hromady zbytečností musela nejprve trochu smířit. „No… to tedy nevím. Pokud opravdu nemáte nikoho, koho byste obdaroval, tak zkuste všechny ty dárky věnovat nějaké charitě. Pokud tam máte nějaké hračky, tak ty určitě ocení v každém dětském domově.“ A už nedodala, že něco by možná rovnou vyhodila. Zvlášť, jestli už se třeba Daniel ani s veškerými těmi nákupy nevejde domů.
Tak horké to ale naštěstí nebylo. Daniel si vybral pár dní volna a začal dárky sám rozvážet do různých organizací a dětských domovů. Nejenže ho to docela bavilo, ale měl zvláštně hřejivý pocit, že po čase zase dělá něco, co je nejen prospěšné, ale hlavně mu to nedrásá duši na milion kousků, jako když psal o politických kauzách a odhaloval (více či méně) skryté zlo ve společnosti. Dokonce začal uvažovat i o tom, že by se svou prací skončil úplně, dal výpověď a začal znovu. A jinak.
Jakmile trochu zpomalil, začínal si navíc všímat i úplně jiných věcí na světě. Trochu jako by ten černý mrak, co ho často následoval na každém kroku, přece jen ustoupil. Vysvitlo sluníčko a odhalilo všechny krásy. Rozsvícené stromečky, ozdoby, sněhové vločky ve větru, ale i docela (ne)obyčejné úsměvy lidí. Támhle prošla krásná žena, tam zase poskakoval pejsek. A to dítě naproti přes ulici, když zrovna nekřičelo z plných plic, bylo také vlastně docela roztomilé.
Jen ty svátky mu trochu naháněly strach. Obvykle by je vymazal z hlavy, zahrabal by se do práce a bylo by. To teď ale nebylo na programu. V rámci své „lázeňské kúry“ musel Vánoce slavit. Jenže o samotě? To by asi nebylo to nejlepší řešení.
Naštěstí dlouho nemusel žádnou další odpověď hledat. Dostal totiž velmi štědré pozvání. Paní Marie ho totiž přesvědčila, aby se na Štědrý večer připojil k ní a k její rodině. Nejdříve se trochu styděl svolit a ty stejné pocity se ozvaly znovu ve chvíli, kdy měl zaklepat na cizí dveře a doufat, že ho pustí dovnitř. Měl stále v koutku duše takovou iracionální představu, že ho možná vyženou, ale jelikož nebyl zvyklý nechávat věci náhodě, trochu se pro takový případ pojistil. Vzal s sebou totiž poslední vánoční tašku plnou dárků. Ne že by snad chtěl Mariinu rodinu podplatit, ale říkal si, že když bude hned na první pohled patrné, že nepřišel s prázdnýma rukama, bude daleko těžší ho odtamtud vyhodit. A samozřejmě se chtěl Marii nějak za všechno odvděčit, a tak pro ni schovával jeden z těch lepších vánočních úlovků – krásný zlatý náramek, který asi nebyl vůbec levný. Naštěstí si Daniel ve svém nákupním šílenství vůbec neschovával účtenky, a tak mohl jen hádat, na kolik ho to všechno přišlo.
Zavrtěl hlavou. Na takové myšlenky teď není kdy. Musí vypadat jako blázen, když tu stojí přede dveřmi a nic nedělá. Sebral veškerou odvahu a zazvonil. Připojil i nenápadné zaklepání, jako by snad chtěl naznačit, že nechce příliš vyrušovat. Dveře se za okamžik otevřely. Stála v nich krásná mladá brunetka a věnovala mu ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy v životě viděl. Kdyby o tom měl napsat článek, asi by se sám musel uchýlit k romantice a přiznal by, že měl pocit, jako by se mu srdce proměnilo ve vánoční rolničku. Ta se rozezvonila jako šílená, až mu z toho zalehly uši. A někde uvnitř v hlavě slyšel takový nenápadný hlásek: „Tohle je ten nejkrásnější dárek k Vánocům…“ Že by to tedy nakonec byla láska?
To už bude muset Daniel zjistit sám, tedy, až se mezi dveřmi trochu vzpamatuje a zmůže se na slovo. Možná se pak představí a zjistí, že krásná neznámá není nikdo jiný, než Mariina dcera Klára. Ta ho pak možná pozve dál a možná si s ním bude celý večer povídat. Kdo ví…
