Olympic v Liberci: Husí kůže od první do poslední minuty i slzy dojetí
Kapela Olympic, která si k šedesátinám nadělila halové turné, v pátek 16. prosince dorazila do libereckého Home Credit Areny. U dechberoucího koncertu jsme nechyběli ani my.
Ve vyprodané Home Credia Areně od první chvíle panovala dobrá nálada. Akce začínala v 19 hodin, kdy se halou rozezněla kapela Těla. Po ní následovala pauza na výměnu nástrojů a na podium přišli oni – Olympic. Kapela, která na české hudební scéně působí neuvěřitelných 60 let.
Jen co se ozvaly první tóny známých melodií, vyskočila mi po celém tělé husí kůže. Hudební zážitek měl o to větší dopad, když si člověk uvědomil, že zpěvákovi, Petru Jandovi, je už neuvěřitelných 80 let.
Olympic koncert začal písní „Vlak, co nikde nestaví“, což je i motivem celé šňůry (byť neočekávaně zastavit musel, když Petr Janda onemocněl nepříjemnou virozou). Natěšené publikum reagovalo dobře a kapela mu nadělila největší hity i méně známé instrumentální písně jako Sprcha nebo Smutnění.
Jakmile člověk zavřel oči, tak by ho ani na vtěřinu nenapadlo, že mu zpívá dědeček, ne-li pradědeček. Petr Janda zpívá naživo a pořád skvěle, nebo možná ještě ještě než “ za mlada“.
V závěru koncertu přišly i slzy a to u přídavku. Finále bylo velkolepé, chlapi hráli například veselou (a dnes už dávno všeobecně známou) Želvu. Potom ale přišel přídavek a u druhého songu (Jednou) jsem se ani já neubránila slzám. Vše potom dokonaly „Slzy tví mámy“. Petr Janda byl navíc skvělým průvodcem večera.
