Čtvrtníček, Frejová i Suchařípa v jedné ložnici: Představení Láska v přímém přenosu je porno pro duši
Dopředu se omlouvám za úvod k tomuto článku, ale zkrátka to nemůžu vynechat. K narozeninám jsem si sama nadělila návštěvu divadla – „urvala“ jsem poslední slušný lístek do Kalichu, na poslední chvíli. V den D mi volá maminka, ptá se, co dělám, jestli přijedu, taková klasika, to jistě mnozí také znáte. Když jsem jí pověděla název představení – tedy Láska v přímém přenosu, šokovala mě její reakce: „To je nějaký porno, ne?“ :D. Tak jsem samozřejmě odpověděla, že určitě ne… a pak v divadle mi došlo, že měla vlastně svým způsobem pravdu. Minimálně první povídka či příběh, co v této komedii sledujeme, se totiž kolem sexuálního aktu točí. A skutečně tam figuruje i ten přímý přenos. Bravo, mami, uhodlas to :). Ale prosím vás, neděste se, v divadle nás nečekají žádné prasečinky ani sexuální harašení (ne, ani harampádí! :)), tady jde spíše o odhalené emoce a city. Jestli k něčemu dojde, tak především ke svlékání duší.
Ostatně, jak se v rámci děje dozvídáme z úst jedné rockové hvězdy – sex je projevem lásky, ta z něj dělá krásnou věc. To navíc není jediná krásná myšlenka, která mě v představení Láska v přímém přenosu zaujala. Postupně se nám zde totiž představují postavy, jejichž osudy, ač se to tak nejdříve nemusí zdát, jsou vzájemně propojené.
Představení Pusťte mě ven! na letní scéně aneb Dvě hodiny s Janžurovou na terase
Vlastně je tento příběh z pera Norma Fostera (v překladu Martin Fahrnera a v režii Romana Štolpy) takové jedno velké zašmodrchané klubíčko, které postupně odmotáváme. Postava, jejíž příběh jsme nakousli v prvním obraze, se vrátí v samém závěru a my se díky tomu dozvíme, jak to s ní vlastně dopadlo. A mezitím sledujeme i další hrdiny, jak řeší svá milostná trápení či dobrodružství. Někdo v hotelovém pokoji, jiný v domě cizího boháče, další zase u sebe doma, všichni ale ve stejný večer a…. v ložnici, pro leckoho možná v nejdůležitější místnosti vůbec. Právě tam se často odehrávají klíčové momenty pro lásku a partnerské vztahy, právě tam jsme také všichni zranitelní a zároveň tu máme své útočiště, kam pustíme jen málokoho.
Kouzlo minimalismu
Tomu odpovídá scéna (Václav Vohlídal), která se v určitých detailech proměňuje v pauzách mezi jednotlivými příběhy (zatmívačka a hudební podmaz, který mi opět sem tam to porno připomínal :D), ale to důležité zůstává – postel či pohovka, malá lednička, někdy představující hotelový minibar, a především rádio v dost retro stylu. Je zajímavé, jak minimalistickými změnami se dá prostor různě proměňovat – opravdu jsem měla pocit, že se přesouváme na různá místa, ač racionálně jsem samozřejmě věděla, že ten červený nábytek už jsem někde viděla. Tento efekt ještě podpořila hra se světly, jelikož stačilo zvolit jiné barevné osvětlení a namířit jím na „stěny“ – a hned jsme byli zase někde jinde, než doposud.
Na podobném principu fungovaly i kostýmy Lucie Uhlíkové – ačkoliv se nám na jevišti střídal jen malý počet herců, díky různým obměnám jejich looku a image jsme měli pocit, že jich je tam celý zástup. Navíc se podařilo díky kostýmům i jednotlivé charaktery vzájemně odlišit, a tak si zkrátka nespletete například barovou tanečnici s taxikářkou či nemocného mladíka Dereka se stěhovákem Stevem.
Hra ale v tomto případě jednoznačně stojí a padá na obsazení, ale o padání tu vlastně nemůže být ani řeč. Všichni byli výborní a působili jako skvěle sehraná parta. Ostatně toto představení mělo premiéru již v roce 2019, a tak už zkrátka vážně sehraní jsou. Mají dokonce své vlastní soukromé vtípky, kterými „Lásku“ opepřují. Jak nám totiž v jedné scéně herci v přestrojení za stěhováky prozradili, Petr Čtvrtníček prý právě ten jeden konkrétní nástup na scénu vždycky prošvihne. „Nebudeme stěhovat, až přijde Čtvrtníček,“ ujišťovali všechny a ještě dodali, že si nedělají legraci. Ale ono nám to docela vtipné připadalo :). Přece jen jsme nečekali tak dlouho, aby se to nedalo proměnit ve vtipný moment bez toho, aby to někomu narušilo následný program a návrat domů. Pan Čtvrtníček dorazil a hned vysvětloval, že se zapovídal s taxikářkou. V podstatě se mu podařilo zároveň se divákům omlouvat a zároveň nevypadnout z role a pokračovat dál, jako by se nechumelilo. Však jsme ho za to na děkovačce odměnili potleskem.
Přiznám se ale, že zrovna v jeho případě mě zpětně překvapilo, že jeho figury nebyly nijak výrazně vizuálně odlišené. Zatímco na plakátě se na nás dívá hned ve třech polohách, kdy má pokaždé jiné vlasy, v divadle byl většinou za „nazrzlého blonďáka“, pokud mohu citovat postavu Kristýny Frejové. Trochu mě to zmátlo především v povídce o zlodějích, protože jsem nejprve měla za to, že opět sledujeme stejnou postavu jako v první scéně s rádiem. Říkala jsem si, že pan moderátor asi vyměnil profese, ale nedávalo mi to smysl, když mluvil o manželce, kterou v prvním příběhu ještě neměl. A ono to bylo jinak, což se posléze ukázalo.
Frejová jako rybička Dory
Už jsem ji zmínila, tak proč nepokračovat právě s ní – Kristýna Frejová zde ztvárnila jak milující manželku, ochotnou udělat pro rodinu ledacos, tak i nešikovnou barovou tanečnici s trochu pomatenou slovní zásobou. Ale to nejlepší nakonec – na závěr jsme ji mohli vidět v roli taxikářky, která mi silně připomínala animovanou rybičku Dory z pohádky Hledá se Nemo. Taky to s tou pamětí nemá jednoduché, přesto působí neuvěřitelně optimisticky a energicky. Všechny tři postavy byly skvěle odlišené a společné měly snad jen to, že mi byly stejně sympatické.
Knop, Frejová i Kostková u psychiatra? Dávku pozitivní nálady dodá komedie TIK TIK
Podobně na tom byl David Suchařípa coby Lou v prvním příběhu a později jako slavný rocker Tommy Qucik. A když říkám slavný, tak tím myslím, že už je slavný opravdu dlouhou dobu, tím pádem už je malinko za zenitem. Už nemá sílu ani nervy na vylomeniny, které vyváděl za mlada, ale pořád dělá to, co ho baví a naplňuje – pořádné koncerty a rozjeté show, které vás zaručeně rozpálí. A když ne, tak baskytaristu určitě :).
Zatímco v první úloze jsem oceňovala především to, jak svou ženu očividně velmi miluje, v té druhé byla podobná láska také cítit. Nejenže mě pobavila drobná narážka na podobu Tommyho s jinou postavou, kterou rovněž hrál Suchařípa :). Především jsem si ale Tommyho velmi vážila za to, že odolával svodům mladé a potrhlé fanynky. Tu si zahrála Míša Tomešová (alternuje se s Ivanou Korolovou) a rozhodně byla jako puberťačka uvěřitelná, a to i přesto, že je ve skutečnosti již dvojnásobnou maminkou. Tento typ drzého fracka má nacvičený už od dob Ordinace v růžové zahradě 2, i když tedy popravdě Melody mi byla snad i sympatičtější, i když nějakou tu výchovnou by možná také zasloužila.
Dále se Míša převtělila do Laury, rozzlobené doběla tím, že ji partner zanedbává kvůli práci. Uklidňovala se tím, že neustále zametala, ale zřejmě to moc nezabíralo, protože z ní padala pořádně drsná slovíčka.
Slzy i smích
Naopak něžná a křehká Barbie byla na první „dobrou“ postava Susan, kterou také představovala Tomešová, ovšem v druhém příběhu. Také pořád pobíhala a chvíli neposeděla, takže Míša má zřejmě tohle představení tak trochu jako posilku. Přiznávám, že jsem měla trochu potíže uvěřit tomu, že Míša chodila ve škole do třídy s Derekem a v podání Martina Kavana (alternací je Radek Zima). Jenže on za to nikdo nemůže, že Míša vypadá pořád tak mladě. Mohli jsme si to ale vysvětlovat tak, že Dereka zkrátka změnila především nemoc, s níž bojoval, a proto vypadá starší.
Nutno ale dodat, že to byla právě tato dvojice, která na mě zanechala největší dojem. Nejen díky samotnému příběhu, který byl zajímavě vystavěn (závěr jsem sice uhodla dopředu, ale hrozně moc jsem si ho přála, tím pádem jsem vše prožívala naplno), ale především díky jejich výkonům. Byli to právě oni, kdo mě dojali a vehnali mi pás slziček do očí. Navíc jsem asi nebyla jediná, měla jsem totiž dojem, že slyším i další popotahování, někde o pár řad za mnou.
Ač byly třeba nějaké figury malinko jednodušší, případně se chovaly dost prvoplánově, nezáleželo na tom. Všichni herci do nich dali kus svého srdce a díky tomu je oživili a proměnili v právoplatné a nezaměnitelné lidi z masa a kostí, co prožívají všechno možné – radosti i strasti. My v hledišti pak máme možnost k tomu všemu tak trochu „přičichnout“ a přidat další ingredience v podobě slz a smíchu. A ve výsledku je z toho recept zvaný Láska v přímém přenosu.
