Divadelní gól v Poděbradech? Kolečkově komedii Zakázané uvolnění vládne trojlístek žen

Mám za sebou Zakázané uvolnění… a teď nemám na mysli ani žádnou osobní zkušenost a už vůbec ne žádnou hokejovou terminologii. Mluvím o divadelním představení Divadelního spolku Jiří, které jsem zhlédla v Divadle Na Kovárně ve středočeských Poděbradech. Dokonce, dílem náhody, se jednalo přímo o premiéru. Těsně před představením ještě ani nic moc slavnostní náladě nenasvědčovalo, ale po zhruba hodinové komedii, která se navíc hraje bez přestávky, už nebylo pochyb. Na stolcích byl připraven bohatý raut, složený povětšinou ze slaných pochutin (sýry, salámy, párky v těstíčku apod.), podávalo se také víno a pro řidiče a další abstinenty byla k dispozici voda.

Kam chodil do školy Marek Barna z Ordinace? Ve skutečnosti tam studovali Havel, Zelenková i Forman

Pokud vám název díla připadá trochu povědomý, nepletete se. Možná jste už v minulosti natrefili na film se stejným názvem. Natočil ho Jan Hřebejk podle scénáře (a námětu) Petra Kolečka, jehož jméno bývá poslední dobou skloňováno v úplně jiných souvislostech, než těch pracovních. Hudbu k snímku složil Michal Hrůza a hlavní role si zahrály Jana Stryková, Zuzana Stavná a Hana Vagnerová, z pánů jsme měli možnost vidět Ondřeje Sokola a Igora Orozoviče.

Tři ženy a hokej

Tím se vlastně rovnou dostávám k prvnímu rozdílu mezi divadelní hrou a filmovou adaptací (přičemž i film vznikl až po uvedení na prknech, co znamenají svět) – na plátně vidíme i muže, respektive ženicha a jeho kamaráda. Na divadle, respektive ve verzi, která se hraje v Poděbradech, se o nich jen mluvilo. Na jevišti figurovaly z masa a kostí pouze tři ženy, tři herečky v hlavních rolích. Každá má svůj vlastní příběh a osud a spojuje je především zvláštní místo a čas, kde se zrovna nachází. V hokejové hospodě ve svatební den jedné z nich.

Jedna ze svatebních tradic velí, aby svědek ženicha unesl nevěstu – ženich ji musí hledat. A možná to má něco do sebe, že ten svědek bývá obyčejně muž. V případě Zakázaného uvolnění je ale „svědek ženicha“ žena – jeho kamarádka Iveta. Společně s nevěstou Klárou se ocitnou v prázdné hospodě. Zrovna se hraje velké hokejové mistrovství, ale kvůli špatnému počasí zlobí signál – jak ten televizní, tak i mobilní. Dvěma dámám tak dělá společnost jen místní hospodská Vladana, bývalá herečka, která se div nemodlí v zázrak, aby mohla začít znovu, jinak a lépe. A zrovna se to tak všechno semele, že pan ženich stále nejde a nejde… Dámy mluví, popíjejí a věci se zkrátka trochu vymknou kontrole. Tolik v kostce příběh.

Když už jsem zmínila, že ve hře neměníme prostředí, ale zůstáváme stále v hokejové hospodě, zcela přirozeně mi z toho vyplývá, že bych se měla zmínit o scéně, kterou měl na starosti Aleš Fiala. Stačí nám velmi málo, a přesto je iluze dokonalá. Bar, stolek, židličky a hlavně nějaká ta správná hokejová výzdoba v podobě dresů i hokejek. Ostatně on už i samotný úvod nás do děje vpravil velmi rychle – geniální souhra hudby a osvětlení (o obojí se staral Martin Kočí) způsobila, že jsme si chvíli skutečně připadali jako na stadionu.

Krásná, rozervaná, smutná i obletovaná Adina Madlová. V rodné Mladé Boleslavi jí věnovali hru

Poděbradské reálie

Také později ještě světla párkrát pomohla „zastavit čas“ a dát prostor myšlenkám jedné z postav, případně byla důležitá i tma, kterou předepisoval přímo scénář. Co se týče hudební vložky, došlo na notoricky známé skladby, které perfektně podtrhly atmosféru toho, co se zrovna odehrávalo. Co jiného můžou tři nešťastnice zpívat na karaoke, než slavnou píseň z filmu o Bridget Jones „All By Myself“. Trochu kýč, ale funguje to. V hollywoodském filmu by v ten moment ještě pro jistotu začalo lít jako z konve… No, na to vlastně taky dojde :).

Naprosto geniální mi připadaly drobné zvukové vsuvky, dalo by se říci věty z úst hokejového komentátora. Ano, jeho hlas byl mužský, takže nějaký ten pánský element přece jen občas probublával. Ovšem každá větička byla takovým drobným vtípkem komentující ve skutečnosti dění na jevišti. Také jsem ocenila, že autoři poděbradského uvedení si některé drobné reálie upravili podle sebe a hned v prvních větách představení nám dali najevo, že jsme i v ději pořád kdesi v Poděbradech či okolí. Diváci, předpokládám, složeni především z místních, narážky okamžitě pochopili a hlasitě se smáli.

K samotnému scénáři bych pár připomínek měla, ale vlastně si nejsem jistá, zda je to chybou předlohy, nebo zda v Poděbradech došlo k nějakým úpravám a ve snaze komedii zkrátit a zjednodušit některé detaily úplně neseděly – konkrétně mám na mysli to, že Vladanu jedna z dívek oslovuje jménem ještě předtím, než se vzájemně představí. A naopak jiné dámě z trojice je vyčteno, že přijela do Čech ze Slovenska krást tady chlapy, přičemž její slovenská národnost předtím nijak zmíněna nebyla a rozhodně se to nedalo poznat ani z vystupování a způsobu mluvy, takže to vypadalo, že postavy jsou zkrátka příliš vševědoucí a jasnozřivé. Ale jsou to spíše drobnosti, které běžnému divákovi starosti nedělají.

Co se týče kostýmů (Alena Vaněčková), rovněž po celou dobu vídáme jen jedny outfity, ale víc není ani potřeba. Navíc nějaký ten detail jako odložený závojík leccos prozradí. Snad jen jednou dojde k převlékání, ale to už bych vám prozrazovala přespříliš. Jedny svatební šaty, jedny společenské šaty (krátké) a jeden pracovní úbor i se zástěrkou – vše bylo moc hezké a hodilo se k daným figurám. Jen si myslím, že šaty mohly být malinko volnější, aby víc lichotily postavám dam na jevišti. Myslela jsem si, že jim v těch upnutých úborech muselo být nepříjemně, ale pak jsem si všimla, že herečky v nich zůstaly i po představení na slavnostním rautu, a tak to asi pro ně tak náročné nebylo. Pokud jim bylo pohodlně, nemám vůbec námitek.

Premiéra představení Zakázané uvolnění

Obrázek 1 z 12

Divadlo Na Kovárně najdete v Poděbradech přímo v prostorách zámku

Královny z hasičárny

Tím se pomalu dostávám i k dámám samotným. Myslím si, že jejich výkony byly celkově moc povedené, všechny tři ženy, ač nejsou profesionální herečky, se do daných rolí perfektně hodily. Každá dokázala něčím zaujmout a pobavit. Jen občas už té ženské energie bylo přece jen trochu moc i na mě. Například, když se Iveta (Jolana Daňková) zhroutí, připadalo mi, že přidala na hlasitosti, ale ne tolik na skutečných emocích. Nevěsta v podání Karolíny Liškové pak občas měla posazený hlas nepříjemně vysoko, ale možná to bylo součástí role, protože se to ke Kláře hodilo.

Z trojlístku tak nakonec nejlíp hodnotím Vladanu alias Adélu Fialovou. Byla sice prostořeká, ale nikoliv prvoplánově drzá a vlezlá, spíše jen upřímná. Když si do vás rýpla, nemyslela to vůbec zle, naopak vám tím dávala najevo, že jste s ní na jedné lodi, protože ona sama má za sebou slabší chvilky. Takovou Vladanu bych klidně brala za kamarádku.

Už kvůli ní si myslím, že představení Zakázané uvolnění stojí za to. Pánové, přijďte též, dámy proti vám jistě nebudou v přesile, nebojte se. Prknům, co znamenají svět, tu sice vládly tři herečky, navíc pod vedením režisérky Kateřiny Vaněčkové (v době premiéry měla zhruba měsíc do porodu, což je také obdivuhodné), scénář je ale psán rukou vyloženě mužskou rukou. Z řady dialogů to poznat sice není, ovšem přece jen se našly chvíle, které mi připadaly už dost přes čáru. Každopádně v komedii se to snese a jsem ráda, že toto téma uchopily především ženské ruce a trochu ho zjemnily, navíc s vervou sobě vlastní a v trochu polních podmínkách. Jak nám pak tvůrčí tým odhalil na děkovačce, dámy byly nuceny zkoušet v prostorách hasičárny.

Rozhodně to ale na jejich herectví poznat nebylo, naopak humor fungoval, a sálem, kde bylo publikum poměrně genderově vyváženo, vládla dobrá nálada. Všichni se smáli na správných místech a především závěrečný zvrat (který už jsem znala dopředu díky filmu) je dohnal skoro až k slzám smíchu. Moc dobře jsem slyšela, jak si všichni při odchodu ze sálu vzrušeně vyměňují názory a v podstatě se shodují na tom, že Zakázané uvolnění se povedlo na výbornou. Měli možnost srovnání přitom i s různými pražskými inscenacemi, které do Poděbrad našly cestu nedlouho předtím. „Tohle byla pecka,“ hodnotili dokonce nadšeně někteří pánové.

Zaujal mě pak také program k představení, který byl poměrně netradiční a velmi moderní. Přímo na místě byl na stolečcích rozložen v podobě hokejových kartiček, ale také tu byl QR kód, díky němuž jsme si mohli vše v klidu prohlédnout na displejích našich telefonů. Účinkující jsou tam zobrazeni v hokejových dresech a výzbroji, ale hlavně si i na internetu můžete programem listovat jako v knížce. Vskutku zajímavé a vlastně i ekologické, ale trochu mě mrzí, že z představení nemám i nějaký skutečný suvenýr. Snad na něj tedy nezapomenu a připomínkou mi může být i tento článek.

Takže pokud chcete sehrát taky jeden divadelní gól, vyražte také na Zakázané uvolnění. Další repríza je již 12. dubna. Případně si alespoň prohlédněte program poděbradského Divadla Na Kovárně a vyberte si jiný kousek, dle libosti :).

Související obrázky: