Exkluzivní rozhovor s Janem Koudelkou, jedním z prvních parkouristů u nás!
Jan Koudelka alias Katto je, jak sám říká, jeden z prvních parkourových skokanů v Čechách, horolezec, instruktor, asistent pro děti s pohybovým postižením a v současnosti z důvodu covidu především kydačem hnoje. Jeho příběh je o člověku, který se i přes nepřízeň osudu, dokázal díky tvrdé práci vypracovat, až ke svému cíli.
Ahoj Honzo, řekni nám stručně něco o svém dětství, ať mají čtenáři jasno, s kým vlastně mají tu čest.
Ahoj, původně jsem z Liberce, ale po deseti letech v Praze už se považuju za poměrně stálou naplaveninu. Co se dětství týče, asi bylo trochu divočejší. Naši se dlouho rozváděli, takže máma, sestra i já jsme na to dost trpěli, a možná i proto mě cestičky osudu nakonec odvály daleko od domova. Býval jsem hyperaktivní, dnes se tomu říká ADHD, ale tenkrát to byla prostě známka hajzlíka, takže dospělí na mě moc trpělivosti neměli. Všechna čest všem, kdo nade mnou tenkrát nezlomili hůl. Hlavně máma a její tehdejší přítel mě aspoň trochu navedli a díky nim jsem dnes to, co jsem.
Co je vlastně parkour a jak ses k němu dostal, proč jsi ho začal dělat?
Parkour dneska všichni známe jako skákání přes překážky, dělání triků a salt, ale v době jeho vzniku bylo všechno úplně jinak.
První generace si ještě říkala „traceuři“, tedy „ti kdo hledají cestu“. Všechno bylo jinak, nepotřebovali jsme točit videa na youtube, Tary* byl ještě normální, netrénovalo se pro frajeřinu, naopak. Traceuři se většinou společnosti vyhýbali, hodně z nich se samo považovalo za zvláštní formy individualistů.
A parkour měl tenkrát formu, která člověka vracela k jeho přirozenosti. Základem parkouru je umění dostat se z bodu A do bodu B. A to jakkoliv. Parkour obsahoval běhání, skákání, plavání, lezení…. Říkalo se tomu Esprit Yamak. Zkrátka pohyb celkově. Dnes je to o tom, kdo má dražší kameru a kdo má víc shlédnutí. Až je mi z toho někdy smutno.
*(poznámka redakce: Tary, vlastním jménem Taras Anatolievich Povoroznyk, český youtuber a parkourista ukrajinského původu)
Existuje v parkouru nějaká soutěž a účastnil ses někdy nějaké?
Trochu tím zůstáváme u předchozí otázky. Původní parkour byl nesoutěžní disciplína, byl tak přímo definován. Postupem času všechno přešlo do komerce a mainstreamu, takže i sám zakladatel David Belle dnes zastupuje gymnastickou federaci pořádající závody. Takže soutěžních akcí je dnes mraky, je v tom hodně peněz.
A já osobně jsem nikdy nezávodil.
Vím, že jsi bojoval také se zákeřnou nemocí. O co šlo a co ti pomohlo se s tím vypořádat?
Někdy se historie opakuje. Šlo o Non-hodkingův lymfom, což je prakticky rakovina lymfatických uzlin. Mám po tom parádní jizvu na krku.
Moc rád bych řekl, že nejvíc mi pomohla rodina a přátelé. Ale některé osudy nepíšou romanticky založené sudičky, takže já v tom byl sám.
Tenkrát jsem odmítl chemoterapii i ozařování s tím, že co se má stát, tak se stane. Nádor lékaři vyoperovali a dva dny na to jsem zase naplno trénoval, odmítl jsem myšlenku prohry. Ségra mi jednou řekla „něco tak nízkýho tě nemůže položit“ a tím se řídím do dnes. Ale jak říkám, historie se opakuje, takže v současnosti s tím bojuju znovu.
Asi je to dost nápor na psychiku, cítíš nějaký rozdíl v tom, jak se stavíš k onemocnění teď oproti minulosti?
Moc rozdílů nevnímám, v tomhle je prostě lepší zachovat chladnou hlavu. Na světě jsou horší věci, tak se snažím brát to s humorem.
Jak ses dostal k horolezecké stěně a lezení jako takovému? Vím, že na stěně učíš i mladší ročníky, jak tě tohle baví?
Zmínil jsem tehdejšího přítele mámy. Byl to náčelník vodních záchranářů v Liberci. Pro nás všechny náčelník s velkým N. Chlap, co trénuje hasiče, vojáky, potapěče, vážně frajer. A přes něj jsem se dostal k záchranářům, posléze k lezení. Bylo mi deset let, když jsem s lezením začal, a byl jsem jedno z těch nadprůměrných dětí, šlo mi to samo a já věděl, že tohle chci dělat jako svoji práci. Bohužel, v patnácti letech jsem se skoro zabil vlastní chybou. Udělal jsem něco, co zabilo už řadu lezců přede mnou. Tenkrát jsem dostal strach a dalších patnáct let jsem se k lezení nevrátil. Ve třiadvaceti jsem se dostal k parkouru, kde je překonávání strachu přirozeným procesem, takže když se o pět let později naskytla možnost se k lezení vrátit, řekl jsem si, že tomu dám ještě šanci. Dneska je to moje práce, učím děti od úplných mrňat až po hotové lezce, kdy společně pilujeme detaily. Dost mých svěřenců má za sebou spoustu práce a dřiny…a drtivá většina má za sebou řadu úspěchů. Vždycky jsem byl na klienty stejně tvrdý jako kdysi moji trenéři na mě, takže dneska už jsou všichni lepší než já.
Pokud by se někdo chtěl stát tvým žákem, co by pro to měl udělat?
Stačí mě kontaktovat na facebooku a vždycky se nějak domluvíme.
Co bys poradil úplnému nováčkovi, který na stěně, ani na ničem podobném nikdy nebyl, ale chtěl by to zkusit?
Jako každý instruktor i já doporučím kvalitního instruktora (směje se). Lezení není fotbal a každá chyba tu stojí až moc vysokou cenu. Lidé se často spoléhají na své okolí s tím, že „on už leze dlouho“ aniž by znali fakta. Bohužel se tak předávají i chyby a nedorozumění, nemusí vám hned dojít důležité souvislosti atd.
A teď při všemožném uzavírání, co vlastně děláš?
Chodím do práce. Když nám stěnu zavřeli, moje kolegyně a kamarádka mi našla práci u koní, takže v současnosti se starám o tyhle úžasný tvory. A mimo práci? Jsem hlavně trenér a instruktor, takže volno trávím většinou, světe div se, tréninkem a sebevzděláváním. Když mám vyloženě chvilku pro sebe, rád skládám hudbu a zabíjím virtuální nepřátele.
