Krásná, rozervaná, smutná i obletovaná Adina Madlová. V rodné Mladé Boleslavi jí věnovali hru
Inscenace 1000 tváří Adiny mě tak uchvátila, že vůbec nevím, jak napsat tento článek. Dopředu jsem si o hře nic nezjišťovala. Jsem celkem ráda překvapená. Tušila jsem, že to nebude prvoplánová legrace, a že látka, kterou se Městské divadlo Mladá Boleslav rozhodlo zpracovat, je značně obsáhlá, povedlo se mu to však s grácií.
Adina Mandlová je rodačka z Mladé Boleslavi. Kus dětství prožila na třídě Václava Klementa. Rodný dům Adiny Mandlové zná nejeden Boleslavák i návštěvník města. Už v dětství jí však zemřel milovaný tatínek, který do Adiny vkládal velké naděje, učil ji hrát na klavír a byla prostě jeho miláček. Právě tím začíná i inscenace 1000 tváří Adiny.
Život prvorepublikové hvězdy stříbrného plátna byl bohatý, a to nejen na filmové či divadelní role, ale i lásky, vzlety a pády. Rozhodně to neměla snadné a zažila toho tolik, že by to vydalo i na několik lidských životů.
Zpracování mladoboleslavského divadla bylo moderní. Nechyběla žádná z důležitých životních etap známé herečky. Kdo by třeba nevěděl, nebo z děje správně nepochopil, co a jak, ten měl příležitost zakoupit program, ve kterém bylo všechno velmi dobře popsáno. Tedy děj si mohl divák dokreslit s jeho pomocí.
Líbilo se mi také vyobrazení všech tváří Adiny pomocí čtyř hereččiných já. Všechny byly skvělé, nejvíce mne však zaujala Malvína Pachlová (filmová hvězda) a Svatava Hanzl Milková (pravá Adina).
Vůbec nechci prozrazovat nic z děje, jen se pěkně do Boleslavi zajeďte. Jediné, co bych možná trochu vytkla byly kostýmy, myslím, že by si prvorepubliková diva zasloužila víc. Přesto se rozhodně jedná o skvělý a nevšední kus, který mne uchvátil natolik, že sháním biografii Adiny Mandlové.
Jedna hra, dva pohledy na ní. Vychutnejte si další názor! 🙂
Kam chodil do školy Marek Barna z Ordinace? Ve skutečnosti tam studovali Havel, Zelenková i Forman
Adina Mandlová – krásná herečka z prvorepublikových filmů. Velká hvězda, ale jinak jsem toho o ní vlastně moc nevěděla, spíše takové útržkovité informace, možná částečně i nepravdivé. V mladoboleslavském divadle jsem nyní měla možnost poznat hned 1000 tváří Adiny a dozvěděla jsem se toho vlastně docela dost. V první řadě například to, že se jmenovala ve skutečnosti… Jarmila.
Kdo jí vlastně začal říkat Adina? A jaké muže milovala a kde nakonec našla domov? To nám představení osvětlí, ovšem na můj vkus přespříliš moderním stylem vyprávění, který sázel na vizuální stránku, možná nás chtěl i šokovat a, alespoň mýma očima, také sem tam dost přeháněl. Jenže to bohužel částečně ovlivňovalo i můj dojem z děje a měla jsem pocit, že ne všemu zcela jasně rozumím.
V některých momentech jsem trochu tápala, kdo má koho znázorňovat a co má něco symbolizovat. Možná to nevadí v případě, že o životě a kariéře Adiny Mandlové už dopředu něco víte, ale já se zkrátka sem tam „nechytala“, i když naštěstí mi o pauze něco dovysvětlily texty v programu. Jenže si i tak myslím, že každé představení by mělo stát na vlastních nohou a být jasné samo o sobě, ne až s nápovědou.
Teď ani tak nemluvím o originálním nápadu znázornit Adinu prostřednictvím 4 různých hereček. Tato myšlenka byla popravdě hlavním důvodem, proč jsem se do divadla vůbec vypravila a těšila se na výkony všech hereček. Bylo celkem zajímavé je sledovat, jak se jedna či druhá tváří, když zrovna není „její chvíle“, ostatně jeviště dámy moc neopouštějí – a už za to jim patří můj obdiv. Mrzelo mě ale, že jejich party nebyly více vyrovnané. Je sice pravda, že dítětem člověk dlouho není a nejdelší dobu se vnímáme coby mladé dospělé lidi, ale když už na jevišti mám čtyři herečky, měly by všechny dostat stejný prostor vyniknout. Nejvíc možností zazářit měla rozhodně Svatava Hanzl Milková a je pravda, že ta mě svým výkonem nadchla nejvíce. V programu je toto „já“ označováno jako Titinka a v závorce je uvedeno „pravá Adina“. Ovšem už to mi trochu nejde přes pusu, respektive přes klávesnici. Nesouhlasím totiž úplně s tím, že by měl člověk jedno „pravé já“ – součástí Adiny byly všechny čtyři její podoby, podle mého žádná méně či více. Ostatně i to „já“, které znázorňovalo filmovou hvězdu, tedy tu podobu, kterou u Mandlové máme zafixovanou nejvíc, to v závěru zmiňovalo. Adina se ho může sebevíc snažit vystrkat ze své paměti, ale definitivně vymazat? To se nepodaří nikdy. Této úlohy se ujala skvěle Malvína Pachlová. Litovala jsem trochu její plíce, jelikož většinu času na jeviště „čadí“ z dlouhé cigarety. Ovšem je u toho úchvatně elegantní.
Téměř až opomenuty mi chvílemi připadaly malá Adina v podání Terezy Blažkové (divákům seriálů je jistě známá z primácké ZOO) a nejstarší Adina Ivana Nováčková. Druhé jmenované se povedlo ve mně vyvolat smutek a lítost nad jejím osudem – osudem ženy, která umí jen být herečkou, ale nikdo už o ní nestojí, protože není mladá a krásná.
V hledišti se našli i tací diváci, kterým tekly slzy proudem, já bohužel musím konstatovat, že jsem děj takto silně neprožívala. Částečně to podle mě bylo celkovým stylem herectví celého ansámblu, které mi občas připadalo jako přehrávání. Zaskočilo mě to, protože s něčím takovým jsem se doposud v Městském divadle Mladá Boleslav zatím nesetkala. Napadá mě, že to možná souvisí i s režijním vedením Adély Stodolové, případně samotným scénářem Daniely Sodomové, ovšem i to mi připadá docela zvláštní, s ohledem na to, že už znám i některá jejich jiná představení, například Medu či Wericha na Letní scéna Musea Kampa. Obě díla mě nadchla a dohnala k slzám, přičemž si ještě teď vzpomínám na své první setkání s Medou. Podobně jako u Adiny jsem vlastně nevěděla žádné detaily z jejího života… a v tom vidím ten nejzásadnější rozdíl – Medu jsem chápala od začátku až do konce, i když v ní moderní prvky vyjadřování též nechyběly. O pauze jsem si sice tak hledala informace na internetu, ale vlastně jen proto, abych si ověřila, nakolik je dílo autentické a nakolik se jedná o uměleckou licenci. Tam, kde jsem u Medy byla nadšená, jsem u Adiny tápala. A mrzí mě to, protože bych ji chtěla mít stejně ráda.
Během představení jsem myslela ještě na jedno představení a nedokázala jsem nesrovnávat. Zřejmě to bylo asi zvoleným tématem, ale do mysli se mi vkrádal muzikál Liduschka (Baarová), který jsem kdysi zhlédla v Plzni a odnesla jsem si z něj rovněž krásný zážitek a hlavně obří kráter v srdci. Přitom i Liduschka byla zvláštní a jedinečná, ale přesto jsem jí rozuměla víc. Adina tak dál zůstává trochu záhadou. Ale koneckonců, třeba je to dobře, že? Alespoň to diváka přiměje si toho o ní zjistit více. Přiznám se, že jsem ani netušila, že napsala knihu. Hned jsem zatoužila si ji přečíst. Možná že když bude vyprávět sama… Jarmila, bude mi vše bližší.
Ještě krátce popíšu vizuální stránku, která mě zaujala na první pohled a podtrhla zvláštní „chuť a vůni“ tohoto díla. Scéna Marka Cpina pracovala především s černobílou podlahou – připomínající jednu velkou šachovnici. Dále už jsme si obvykle vystačili jen se stříbřitými zástěnami a jakousi lávkou, která mi evokovala molo na módní přehlídce. Ostatně i první příchody na jeviště tomu odpovídaly. Kostýmy Evy Suchánkové pak rovněž ctily onu černobílou kompozici, přičemž nejzajímavější byly bez debat úbory samotných Adin. Chvílemi jsem přemýšlela nad tím, proč má dětské „já“ daleko víc bílé než všichni ostatní – symbolizuje to snad její nevinnost? Jak Adina rostla, dospívala a měnila se, černá dominovala stále víc a víc. A v případě filmové hvězdy převládala snad docela. Byla snad ta „filmová Adina“ daleko větší mrcha, než ty ostatní? Těžko říct, ale bavilo mě nad tím uvažovat.
Oklikou se vrátím ke zbytku obsazení – kromě čtyř hlavních hrdinek jsme na jevišti vídali ještě čtyři (proč ale zrovna 4, zajímalo by mě) další herečky, které se podělily o více rolí – Lucie Matoušková, Karolína Frýdecká, Lucie Končoková a nepřehlédnutelná Veronika Bajerová. Pánů ale bylo hned pět, i když i oni představovali rolí více. Nejvíce si vzpomínám na výkony Petra Mikesky a Martina Hrubého, přičemž druhý jmenovaný mi do svých rolí často seděl o chlup více. Milan Ligač, Petr Prokeš a Ivo Theimer podle mě nedostali příliš prostoru, případně zkrátka tolik nezaujali. Přitom taková postava Vladimíra Šmerala podle mě mohla být propracovanější a zajímavější (už co se týče scénáře).
1000 tváří Adiny ale podle mě jistě stojí za zhlédnutí. Tato hra na mě působila jako takový mystický opar, kde se mísilo vědomí s nevědomím. Realita s fikcí. Trýznivo versus pozlátko prvorepublikových filmů. Ostatně i samotné záběry z nich byly do představení zakomponovány v projekcích, někdy došlo i na zvukový záznam. Z obojího mě ale trochu mrazilo v zádech, aniž bych dokázala říct proč.
Stejně tak i hudba, kterou měl na starosti Petr Zeman, ve mně vyvolala zvláštní pocity, které ještě pár dní probublávaly a teď, při psaní tohoto textu, se znovu malinko vrací. Některé melodie budete sami dobře znát, protože jsou rovněž ze slavných filmů s Adinou. Původně možná zněly vesele a rozpustile, ale v divadle mi z nich bylo vlastně docela úzko. „Dejte si radit, to nemůže nikdy vadit…“ mi pak hrálo v hlavě ještě minimálně několik hodin.
Program Městského divadla Mladá Boleslav naleznete ZDE.
