Každá práce je trochu psycho… Ajťáci řádí v Divadle Radka Brzobohatého

Ajťáci – nejen oblíbený seriál, ale už i divadelní představení. Jak se komedie v pražském Divadle Radka Brzobohatého povedla? 

Taneční dokreslují nejenom Poděbrady! Kterou lokaci seriál převzal po Ivetě?

Minové pole jménem kancl

Pracoviště se snadno může proměnit v minové pole. Třeba, pokud jste nová zájemkyně o zaměstnání, rozklepaná nervozitou. Kromě toho o svém oboru vlastně pořádně nic nevíte a jenom tiše doufáte, že na to nikdo nepřijde.

Ostatní ženské v kanceláři vám dávají na odiv, jak jsou dokonalé a vy jste jen exkrement na jejich botě (nebo je to čokoláda?), a tak začíná lítý a poměrně toxický boj o to, kdo je tady nejschopnější ženou. Šéf je navíc sexuální loudil a šílenec a celý zbytek vedení je banda naprosto nekompetentních pitomců. Vaši podřízení k vám absolutně nemají respekt a působí jako ti největší mimoni na světě. A přitom jsou to nakonec právě oni, kteří jsou z celé firmy nejvíc normální.

Tak zhruba takový příběh prožívá Jen v divadelním představení Ajťáci, které se hraje v Divadle Radka Brzobohatého. Jedná se o adaptaci známého stejnojmenného britského sitcomu, v originále IT Crowd.  Za scénářem a dialogy tak stojí Graham Linehan, Jiří Janků a Petr Svojtka, poslední jmenovaný se také ujal režie. 

Konec rýmy a nachlazení, známe jednoduchý trik – med do kávy

Zmatky s šéfem a makarónština

Povedené je především obsazení, v několika menších, ovšem o to výraznějších rolích, nás tu baví Ondřej Černý, Barbora Kepková a Anna Kulovaná, která pak obzvlášť pikantní a občas i drastické scény sdílí s Lukášem Burianem, který je v reálu jejím partnerem. Burian nám zde předvádí Douglase Reynholma, nevyzpytatelného šéfa celé firmy.

Pokud se nepletu, jedná se o propojení hned dvou postav šéfů ze seriálu, což by mi nevadilo, ale občas jsem si nebyla jistá, zda to i zde mají být dvě postavy, neboj jen jedna. Matoucí pro mě do jisté míry bylo také to, že někdy bylo používáno jen jeho příjmení, jindy zase jen křestní jméno. Když se Roy v jedné scéně ptá „A kdo je vlastně Douglas?“, říkala jsem si v duchu vlastně to samé. To vše je ale spíše věcí scénáře než hereckého výkonu. Lukáš Burian je asi pro role záporáků a slizounů stvořen, zde projevil navíc i smysl pro komedii. A rozhodně tedy neměl na jevišti lehký úděl.

V ději jsou samozřejmě ale nejdůležitější tři jiné postavy, a to naši pracovníci I.T. (nebo snad Ýtý?) oddělení. Tomu má údajně šéfovat Jen neboli Zuzana Kajnarová, známá například z filmového Anděla Páně či seriálových Specialistů. Postava Jen podle mě není úplně miss sympatie, ovšem Zuzana Kajnarová je natolik půvabná a sympatická, že to uhraje tak, aby vám sice Jen občas lezla na nervy, ale zároveň abyste jí fandili. Obdivovala jsem ji také za to, že celou dobu hrála v krásných červených lodičkách, z nichž mě bolely nohy jenom při pohledu na ně. Nejsympatičtější mi Jen byla právě v momentě, kdy ty střevíčky konečně sundala a přestála si hrát na něco lepšího.

Nejvíc mě ale Zuzana Kajnarová bavila ve chvílích, kdy mluvila italsky. Nutno říct, že pravá italská slovíčka vůbec nekomolila a zněla skvěle. A když to byla italština alá Jen, neboli spíše taková makarónština, byla to skvostná zábava.

Tohle nebyl večer pod psa, ale pro psa… Křížovi, Halouzková i Tomeš rozezpívali Divadlo Na Prádle

Mimoňům zdar

Dobrý parťák do nepohody je Roy v podání Viktora Zavadila, který dokáže docela dobře vypadat i jako normální a běžný smrtelník, ovšem pak se mu stane nějaký trapas, který ho opět neomylně vrátí na podivínskou kolej. Viktor Zavadil, kterého si možná vybavíte coby Jana Palacha ve stejnojmenném snímku z roku 2018, mě bavil asi nejvíce ze všech. Nějakou mimiku podle mě převzal od původního představitele Roye (Chris O’Dowd), ovšem zároveň ho nijak nekopíroval a dokázal být svým vlastním Royem.

Naopak druhý ajťák, Moss, působí jako totální mimoň, kterému se dokonce přehřívá i ucho, když mu řeknete příliš mnoho věcí najednou. Jiří Maryško dokázal Mosse ztvárnit velmi přesvědčivě, ale v tomto případě jsem pořád měla před očima seriálového představitele (Richard Ayoade), který má i velmi typický způsob mluvy. Ve výsledku byl tak Maryško vlastně ještě na můj vkus málo divný :). Ale přesto cením, že se nepokusil o žádnou parodii seriálu, což by nemuselo dopadnout dobře.

Co se týče scény a kostýmů (obojí měl na starosti Michal Syrový), ty se do velké míry držely originálu. Moss, Jen i velký boss zůstávali celou dobu více méně stejně oděni, nejvíc outfitů jednoznačně vystřídal Roy, který si liboval v řadě triček s krátkými rukávy. Trička to byla povětšinou moc pěkná, taková bych klidně nosila taky. A z druhé strany barikády pak bylo spodní prádlo ředitele Douglase. Nosit mu ho nařídil soud, a tak bylo velmi speciální. Působilo na mě skutečně divným dojmem, ale hádám, že to byl záměr. 

Smích i slzy na premiéře: Hotel mezi dvěma světy má pobočku v Mladé Boleslavi

Spád představení

Ocenila jsem, jakým způsobem byla vytvořená scéna, na kterou se toho vešlo opravdu požehnaně. Srdce jeviště sloužilo jako I.T. oddělení, tedy takový bunkr našich hlavních hrdinů. Kromě počítačů tam měli také poličku s různými předměty a všude tam vládl takový správně kreativní nepořádek. Nad tím pak vzniklo ještě jedno patro, kde měl kancelář Douglas a kde pořádal různé briefingy, meetingy, brainstormingy apod.

Na druhou polovinu přibyl do levé části jeviště také záchod. Byla jsem zvědavá, jak se vyřeší Douglasův finální odchod ze scény, který jsem si pamatovala ze seriálu. A i tohle bylo vymyšleno velmi chytře a nenápadně. 

Na druhou stranu jednotlivých přeměn scén bylo v průběhu večera opravdu hodně a znamenalo to i spoustu práce pro účinkující. Často si museli potmě přinést židli, posunout stolek, nebo něco podobného. Jednalo se trochu o hluchá místa, ovšem alespoň doprovázená hudbou, často i samotnou znělkou Ajťáků. Občas to okořenily i typické zvuky pro error v počítačovém systému, což byl fajn detail.

Tím, že jsou Ajťáci původně seriál, působilo i divadelní představení trochu dojmem jednotlivých dílů či scének poslepovaných dohromady. Kolikrát se stalo, že v ději došlo k nějakému zvratu, přišla zatmívačka a já jsem si v duchu říkala, že to bude už asi konec. A ono ne, začal se odvíjet další příběh.

Celkově pak divadelní Ajťáci trvají 2 hodiny a  45 minut (včetně přestávky), což už mi upřímně chvílemi připadalo zbytečně zdlouhavé. Už první polovina působila poměrně jako ucelený příběh a mně osobně se asi líbila víc, druhá pak opravdu nabrala grády a pořádně přitvrdila, ale myslím si, že bez pár scének, co neposouvají hlavní dějovou linku, bychom se bývali asi obešli. 

Monika Absolonová v příběhu smutné legendy: Jaká je Judy ve Studiu DVA?

Pokud byste se na Ajťáky chtěli také vydat (vstupenky najdete na webu divadla), musíte zkrátka s touto délkou počítat a stejně tak byste měli být smíření s tím, že humor tohoto díla je často dost nekorektní a může vám leckdy připadat dost přes čáru. Pokud znáte a máte rádi seriál, asi by to pro vás neměl být problém. Pobaví se podle mě i diváci, kteří Ajťáky zatím neznají.

Ovšem, jak se snažím naznačit, rozhodně to nemusí být zrovna váš šálek kávy. A ještě jedno varování – při vybírání míst pozor na přední řady, jelikož v jedné scéně na vás možná poletí ping pongové míčky. Tleskám tímto i pánům v první řadě, kteří je pohotově chytali. Kdybych se o to pokoušela já, dostala bych míčkem leda do nosu. 

Každopádně myslím, že toto představení si své publikum rozhodně najde. Když jsem před lety viděla seriál, připadalo mi, že je vše v něm neuvěřitelně absurdní a ulítlé. V divadle jsem si ale něco uvědomila – po deseti letech v pracovním procesu a po mnoha dnech v open space kanceláři už mi to vlastně tak ujeté nepřipadá, spíše to působí jako mírná nadsázka. Mám totiž pocit, že každé pracovní prostředí je svým jedinečným způsobem tak trochu šílené a absurdní a každá práce je vlastně tak trochu psycho. 

Související obrázky: