Loupežník srdcí Lambora a kombinace realismu a magie: Jaká je vinohradská Balada pro banditu?
Stejná píseň, která zazní na začátku i na konci. Jako by to byl rámec vyprávění, jakési legendy, přičemž se úvod a závěr coby zdánlivé protiklady si podávají ruce a vytvoří tím vlastně kruh. Koloběh jednoho života, kdy to, co bylo, musí jednou zaniknout, zemřít. Tímto způsobem vnímám výjimečné muzikálové představení Balada pro banditu, které jsem zhlédla v rámci jeho uvedení v Divadle na Vinohradech.
Rozpor kouzel a realismu
Ostatně protikladů, které se vzájemně ovlivňují a slévají v jedno, jsem tam viděla mnohem víc. V první řadě jsou ho plné již texty jednotlivých písní (Milan Uhde), které jsou na dřeň a mnohdy snad ještě o kousek hlouběji – jsou otevřené a barvitě a nepokrytě popisují jak krásné věci jako duševní i tělesnou lásku, tak i věci tragické či nepěkné, a to do těch nejmenších, leckdy i morbidních, detailů. Nesnaží se nám namluvit, že když člověk zemře, je to něco výjimečného či vznešeného, ale naopak nám předhazuje zkázu lidského těla.
Texty pak doprovází hudba (Miloš Štědroň), v provedení naprosto vynikající kapely Razam. Zní trochu jako z jiné doby a jiného světa, připomínala mi v lecčem lidové písně, které v sobě ale zároveň měly lehce mýtický či pohádkový nádech. Ostatně i samotný příběh je takový, surový a v řadě aspektů dost realistický, zároveň ale s magickými prvky a symbolikou. Hlavního hrdinu poznáváme zrovna ve chvíli, kdy mu do života vstupuje čarodějnice. Je to údajně právě její kouzlo, které loupežníka a banditu chrání před kulkami ze střelných zbraní. Všechno je nám předkládáno i s touto čarovnou nadstavbou, ale zároveň si velmi snadno tyto prvky můžeme i odmyslet a říct si, že Nikola zkrátka výborně střílel a také měl takovou pověst, že se jen málokdo odvážil po něm skutečně střílet.
Kostýmy (Marta Roszkopf) jsou v souladu s tímto rozporem, drtivá většina z nich představuje obyčejné dobové úbory, co působí lidově a uvěřitelně, pouze mýtické postavy jako čarodějnice a její dvě dcery mají na sobě daleko výraznější barvy, převládají u nich modrá a červená, přičemž i jejich paruky jsou výrazně rudé, abychom je snad na jevišti nepřehlédli. Provázejí nás celou dobu a leckdy promluví i s postavami, u nichž bychom to možná nečekali. Líbila se mi myšlenka mé kamarádky, která se mnou toto představení navštívila. Tyto chvíle si vykládala tak, že dané postavy mluví s vlastním svědomím.
Neplatil alimenty a maloval jako Bůh: Na bohéma Brandla se stojí před galerií fronty
Obchodník s deštěm Lambora
O scénu se postaral David Bazika, jehož práci znám především z ostravských muzikálů. V případě Balady pro banditu nám toho nejvíc odehrála úzká dřevěná prkénka, která nám navodila atmosféru vesnice i lesů okolo ní. Výrazným prvkem pak byla i dvě šedá schodiště z jiného materiálu, co posloužila především ve chvílích dramatických příchodů na jeviště či naopak odchodů z něj. Jinak se ale kolem zábradlí spíše jen motaly dcery čarodějnice (tuším, že jejich tanečky ovlivnila Vendula Poznarová, která se starala o pohybovou spolupráci). Je ovšem fakt, že ačkoliv jsme si některé věci museli spíše představovat, nevadilo mi to. Myslím totiž, že zdobnější kulisy by možná odváděly mou pozornost od děje, což by nebylo žádoucí.
Moc se mi také líbilo, jakým způsobem bylo znázorněno, že někdo z postav umírá. Právě tady jsem vzala jinak spíše otravné a zbytečné figury dcer čarodějnice na milost, protože tu jejich přítomnost měla konečně význam a perfektně tyto chvíle dotvářela. Režijně za Baladou pro banditu stojí Juraj Deák, což je také možná důvod, proč jsem viděla i drobné podobnosti „Bandity“ s jiným kouskem, co jsem v Divadle na Vinohradech viděla, a to s činohrou Obchodník s deštěm.
Kromě podobné atmosféry obou děl jsem viděla paralely i mezi hlavními hrdiny. A nejen proto, že je oba dva hrál Marek Lambora. Dalším pojítkem by pak mohli být i další tváře z obsazení, mimo jiné i Zuzana Vejvodová, která byla Lamborovi v Obchodníkovi s deštěm partnerkou a pro mě byla i královnou celého představení. Ovšem přiznám se, že jsem měla trochu problém ji v „Banditovi“ v šílené paruce a převleku vůbec poznat. Prozradil ji vlastně spíše hlas. Ztvárňuje zde Maru, tedy právě jednu z dcer čarodějnice. Parťačkou je jí Markéta Děrgelová coby Eva, kterou už bych nepoznala vůbec, kdybych si v programu před začátkem nepřečetla, že je to ona. Ale nebojte nemusíte si pamatovat, která je která, není to důležité. A co se týče jejich máti Morany, tu v podání Ivy Marešové rozhodně nezapomenete. Její hlas je silný a má v sobě nádech magie, a tak si v dané roli nedovedu představit nikoho jiného.
Mrazivý humor a mistrovství Zlaty Adamovské: Misery »zemře« v Divicích
Nejsilnější zápletka
Komické chvilky zažijete například díky hospodskému Magerimu v podání Igora Bareše, případně chvílemi i díky veliteli četníků Tomáše Pavelky. Ten je tedy humorný především tím, jak se mu pořád nedaří a jeho plány zkrátka nevycházejí. Zřejmě to bude tím, že je povolán do míst, kde od pradávna fungují trochu jiné zákony, než ty, které on vynucuje. Lidé tu mají vlastní představu a nenechají nikoho, aby je o ni připravil. Vidět je to především u místních mužů, kterými jsou například Oreb Danko (Viktor Javořík), Uhrin (Dominick Benedikt) či bratr Eržiky Andrej (Ondřej Kraus). Pořádně veliteli zatápí též Derbak alias Kryštof Rímský, který má navíc manželku, co umí namíchat i silný jed (Andrea Elsnerová). Nikdo se tam vlastně nechová podle zákona, přesto je často divák chápe a leckdy je dokáže i omluvit.
Později už ale velitele zrazují i jeho vlastní síly, jeho vlastní lidé. Strážnému Boudovi (Zdeněk Palusga) voní peníze a Kubešovi v podání Daniela Bambase… tak tomu učaruje žena. Zde se musím pozastavit a říct, že právě tato zápletka mi ve výsledku připadala nejsilnější a pan Bambas mě už poněkolikáté přesvědčil o tom, že divadelní představení s ním skutečně stojí za to vidět. Jeho výkon byl pro mě nejsilnější, spolu se samotným Nikolou Šuhajem neboli Markem Lamborou. Toho si ale nechávám na samotný závěr a ještě si na chvilku odběhnu za dámou, bez níž by se žádný příběh vlastně vůbec neodehrál. Je jí Eržika, Nikolova milá, které se prý bělají nohy a voní jí „jabka“, jak se dozvídáme.
Myslím, že musela mít opravdu výjimečné kouzlo, když po ní chlapi tak bláznili. Někdo by ji mohl kvůli tomu považovat za poběhlici, ale já ne. Já ji mám právě za to ráda. Připadá mi tím opravdovější a vlastně jí rozumím – ona sama nám vysvětluje, proč jednala tak, jak jednala, a já se jí ani trochu nedivím. Leccos od ní možná bylo hloupé rozhodnutí, ale jednala srdcem a žila naplno.
Krásně smutné loučení. Herec Daniel Bambas nejen o derniéře Krás(k)y na scéně
Mocná zpověď
Koneckonců právě to možná její kouzlo dotvářelo a Nikolu to k ní z tohoto důvodu táhlo. On sám byl impulzivní až hrůza. Ale k tomu se ještě vrátím, zůstaňme chvíli ještě u Eržiky – v této roli se na Vinohradech alternují hned dvě herečky, a to Tereza Císařová a Michaela Tomešová. Viděla jsem zatím jen první jmenovanou a bylo to mé první setkání s ní. Herecky se nelehké úlohy zhostila výborně a udržela si naši pozornost. Po pěvecké stránce se mi hodnotí hůř kvůli tomu, že vlastně nemám žádné srovnání a v podstatě nevím, jak se s písněmi popraly jiné Eržiky. Trochu mě zaskočilo, jak některé party, především v nejznámější písni Zabili, zabili, Tereza zpívala hluboko. Mělo to své kouzlo a její emoce v daný moment to dokreslily tak, že to znělo jako mocné a dunivé rány. Jako by snad ze smrti, kterou zmiňuje, nevinila jen lidi z Koločavy, ale i nás všechny.
Zajímalo by mě, jak k tomu přistupovala Míša Tomešová, kterou už znám z řady jiných muzikálů a mám ji ráda. Nejen pro porovnání, ale také bych byla zvědavá na to, zda by se jí třeba nepodařilo mě rozplakat. Tentokrát jsem slzy neuronila, i když už jsem párkrát na krajíčku měla, a to právě díky zmíněným pánům Bambasovi a Lamborovi.
Marka Lamboru již znám díky Šakalím létům, již zmíněnému Obchodníkovi s deštěm a také díky Romeovi a Julii. Přesto se mu podařilo mě znovu překvapit. Mou pozornost si získal velmi záhy a zůstala s ním až do konce. Skvělý herecký i pěvecký výkon, přičemž předvedl hlasově i polohy, které jsem u něj ještě nezažila. A ještě s lehkostí, jako by to vlastně ani nic nebylo.
Jeho Nikola rozhodně nebyl žádné neviňátko, přesto to nebyl ani záporák, zločinec se zkaženou duší. Spíše jsem ho chápala jako někoho, kdo jde zkrátka světem „po čuchu“, tedy rozhoduje se především srdcem. Jeho motivací a motorem je láska. Když má problém, nezamýšlí se, neanalyzuje situaci, zkrátka jedná. Tak jak je zvyklý a podle toho, co zvládá a co umí. A neumí toho mnoho, což by nemusela být ani jeho vina, vzhledem k době, v níž žije. Nikdo mu zřejmě nenabídl vzdělání, poznání, neotevřel mu obzory a nenabídl mu jinou životní cestu. Vidíme to i u ostatních občanů Koločavy, na druhou stranu ho nechci jen obhajovat a omlouvat, protože si myslím, že měl kolikrát šanci a možnost udělat věci jinak a lépe. V každé době ale najdeme podobného člověka, a tak mě v divadle na moment napadla i otázka, jaký by asi byl Nikola Šuhaj v době komunismu a jaký zase v dnešní době? Těžko říct, každopádně jsem ráda, že jsem tento muzikál viděla. Myslím si, že si dám ještě po čase repete. A co vy?
Balada pro banditu
