Když i snění je přepych: Denisa Barešová je Paní Bovaryová
Paní Bovaryová nás k sobě pozvala na návštěvu během svého pobytu ve Stavovském divadle. Jaká je? Je to žena marnivá, která chce jen milence a drahé věci a všechny včetně sebe tím ničí? Nebo je to jen obyčejná holka, prahnoucí po štěstí a zajímavém životě?
Kdo je kdo v seriálu Mozaika? Otestujte si znalosti v našem kvízu
Známý příběh v novém hávu
Kniha Gustava Flauberta s názvem Paní Bovaryová byla poprvé publikována již v roce 1856, ovšem mně byla dosud velmi vzdálená. Stavovské divadlo mi ji ale naštěstí přiblížilo díky představení, které se zde hraje od listopadu loňského roku, a to v režii Tomáše Loužného, který se postaral i o adaptaci. Překlad je z pera Miloslava Jirdy, ovšem kdyby do divadla vyrazili turisté, bát se nemusí, nad jevištěm jsou k dispozici titulky v anglickém jazyce.
Denisa Barešová byla dokonce již za svůj výkon titulní hrdinky Emy oceněna Cenou divadelní kritiky. A já říkám, že právem. Právě tato herečka, známá coby Marcela z Kukaček, byla též hlavním důvodem, proč jsem chtěla toto dílo navštívit. Už ve chvíli, kdy jsem Denisu slyšela o představení mluvit v Blízkých setkáních na Českém rozhlase Dvojka, tušila jsem, že by to mohlo být to pravé ořechové.
Rovnou přiznám, že když jsem viděla nějaké ukázky, trochu jsem se polekala některých kostýmů (řekněme si to upřímně, paruky Roberta Mikluše :)) a strachovala jsem se, zda zde vizuální koncepce díla pro mě nebude příliš moderní a křiklavá a neudusí ve mně lásku, která by se k tomuto příběhu ve mně mohla zrodit. A pravda je, že stylizace je zde opravdu odvážná a některé prvky působí přinejmenším zvláštně. Moderně působí hudba, která představení doplňuje (Ivo Gregorec Sedláček) i další zvukové efekty (například při milostných scénách) a stejně tak světelný design (Přemysl Janda). Co se týče scénografie (Dragan Stojčevski), zaujala mě stěna v zadní části jeviště a její využití ke konci (nechci prozrazovat detaily, ale bylo to velmi efektní) a také zrcadla na bocích. Ta zůstávala většinou nevyužitá, až na momenty, kdy jsme slyšeli myšlenky a vnitřní dialogy jednotlivých postav. V takových případech se vždy daní aktéři na zrcadla obrátili. Přední část jeviště byla převážně prázdná, což bylo příjemné, mohli jsme se soustředit především na herce. Občas jsme ale dostali k nahlédnutí alespoň křeslo/postel či obří střevíček.
Odměna za vysloužilý mobil? Samozřejmě, odneste jej do knihovny
Velmi krásné byly kostýmy Kateřiny Jirmanové, především všechny šaty titulní hrdinky Emy. Začínaly skromně a postupně se měnily spolu s ní, držely se však v jedné barevné škále, a to růžové (i když odstíny byly různé). Tato barva by nemusela padnout každému, ale musím říct, že Denisa Barešová vypadala nádherně, skutečná dáma. Také mě zaujalo, že když je Ema na dně, kostýmy to reflektují tím, že se zmenšují a ztenčují, takže na závěr už na sobě nemá skoro nic. Nepůsobí to však nijak nemravně ani lascivně, spíše je nám jí líto a chtěli bychom jí půjčit kabát nebo deku.
Stejně tak, pokud jsou v představení erotické scény, jsou naznačeny tak, že sice netápete a pochopíte, co se děje, ale zároveň to není ani bezdůvodně lascivní či oplzlé. Přesto tam chemie nechybí, což je ideální.
S čím jsem měla trochu problém, bylo znázornění Emina dítěte. Na jednu stranu to poprvé bylo i vtipné, ale na druhou stranu to působilo trochu jako z hororu a příliš (za mě neúměrně) to poutalo moji pozornost. Zbytečná mi též připadala pasáž s venkovskou slavností, kdy byla scéna přeplácaná až ad absurdum, navíc jen na velmi krátkou chvíli. Každou chvíli děj přerušovaly proklamace o jakési soutěži, to tam bylo podle mě navíc. Také bych se obešla bez hudebního čísla, o něž se postaral Petr Vančura. Celkově jeho výstupy mě moc nebavily, i když ke konci jsem postavu lékárníka docenila. Jen tedy ten zpěv bych vyškrtla, i když je pravda, že to asi byl jeden z mála momentů, kdy měla představitelka hlavní role možnost si trochu odpočinout, protože jinak téměř vůbec neopouštěla jeviště. Takže chápu a jsem ochotná to přežít.
Démonický lichvář a tchyně Schillerová
Dále už mi naopak celé obsazení připadalo skvěle sehrané a dobře vybrané do daných rolí, každý tam měl svou funkci. Jako služebnou (respektive stihla hned dvě) i operní divu jsme mohli vidět Terezu Jarčevskou. Geniálně démonický, přesto uvěřitelný, byl Pavel Neškudla coby obchodník a lichvář Lheureux. Líbila se mi i metafora s hudebním nástrojem, která byla u této figury využita. Pěkně nám podrnkával na nervy.
Skvělý výkon předvedla též Martina Preissová v roli Eminy tchyně, paní Bovaryové starší. Poznala jsem ji nejprve pouze po hlase, protože zde vypadá úplně jinak, navíc má paruku, která mi značně připomínala političku Alenu Schillerovou (a slyšela jsem to zmiňovat i další diváky v hledišti :)), což nevím, zda byl záměr, nebo ne. Rozhodně ale nebylo náhodné, když zrovna tato paní zmiňuje cenu energií. Výborný hlod, tleskám. Paní tchyni ale jinak ne, naopak jsem k ní pociťovala velmi silnou nenávist. Typická tchyně a žena, která nemá pro snachu absolutně pochopení. Je k ní kritická, má na všechno svůj názor a ten je samozřejmě ten jediný správný. Vše to podle mě pramení z toho, že sama není v životě šťastná, navíc Emě do jisté míry vyčítá i to, že ji »připravila« o syna.
Značně negativně vyznívá také šlechtic Rudolf v podání Roberta Mikluše. Ještě nedávno nám ukradl srdce ve Zlaté labuti, ale tady se do něj asi nezamilujeme, spíše naopak ho velmi záhy prokoukneme. I ta hrozná paruka nám asi slouží jako pomůcka, abychom se nespletli, Rudolf je zkrátka slizoun. Svádění ho baví, ale jakmile má ženu jistou, už ho vlastně omrzela. Skvěle ztvárněno.
Trochu nijaký je student Leon v podání Filipa Březiny (u něhož mě překvapil knírek) – nejprve mu fandíme, ale i on se později předvede jako sobec a zbabělec. Z této mužské rovnice mi tak nejlépe vychází Karel Bovary neboli Radúz Mácha. Sice Emě rozumím, co jí na něm vadilo, ale z této trojice byl rozhodně nejlepším člověkem právě on. Měl zlaté srdce, Emu opravdu miloval a snažil se jí plnit všechna přání, pokud to bylo jen trochu možné. A to i přesto, že těm přáním vlastně vůbec nerozuměl. Dokonce byl ochoten se zbavit i maminky, pod jejímž vlivem dlouho byl. Karla mi bylo opravdu líto.
Slavný muzikál očaroval Kongresové centrum: Fantom s hudbou v srdci a neotřelé volby režiséra
Příběh všech
Samozřejmě nejvíc jsem ale cítila lítost vůči samotné Emě, především díky excelentnímu výkonu Denisy Barešové. Právě na ní inscenace z velké části stojí a padá – a že se u toho Denisa něco napadá. Myslím si, že má kvůli Paní Bovaryové na těle dost modřin. Přesto mám pocit, že si tuto roli užívá a váží si jí.
Právě díky tomuto výkonu stojí za to Paní Bovaryovou navštívit. Inscenace jako celek v mých očích, i přes mé určité obavy i výtky, skvěle funguje. Jedná se tak o jedinečné a úžasné představení, co má šanci dotknout se každého člověka napříč diváckým spektrem. Zápletka by se mohla jevit jako banální, ale není to pouhý příběh JEDNÉ ženy, je to svědectví o tom, jak dřívější časy a společenské konvence svazovaly VŠECHNY ženy. Jsi mladá, krásná, tak se rychle a dobře vdej. Tohle smíš a tohle už ne, ale koukej být spokojená, protože tak to má být, tak to vždy bylo a takhle jsme to dělali my všichni před tebou. Běda, jestli ti to nebude stačit.
V mnohém se naštěstí již svět posunul, role žen už není tak striktně daná, přesto není od věci si čas od času připomenout, že i tehdy ženy snily o něčem víc. Já osobně si to připomínám ráda a vážím si pak věcí, které už bych jinak brala jako samozřejmost. Jsem šťastná, že o svém životě můžu rozhodovat svobodně, můžu číst knihy i cestovat, můžu rozhazovat peníze za co chci (hlavně za divadlo) a nemusím se za to stydět. Kdyby to bylo možné, vzala bych Emu za ruku a přivedla ji sem, aby měla stejnou šanci jako my dnes. Jenom bych ji tedy varovala, že ač se změnilo mnohé, lidé se vlastně zas tak nemění. Peníze stále ještě také nerostou na stromech a co se týče milostných vztahů a vůbec soužití s muži, je to pořád ta stejná »pohádka«. Při troše štěstí najde člověk někoho výjimečného, ale těch »slizáků« je ještě pořád všude dost a dost.
