Tajemná místa »za rohem«? Čertův vršek a zajímavá legenda libeňského kopce
Také se vám stává, že ve svém okolí fungujete vlastně tak trochu na »autopilota«? Chodíte stejnou trasou a třeba tisíckrát projdete stejnou ulicí, aniž byste se zarazili nad jejím názvem? Mně se to stává, přiznávám. Ač mám svůj domov ráda, ještě raději z něj utíkám ve fantazii do jiných světů.
Pak mě ale drahá kolegyně opakovaně nabádá, abych napsala něco o místě, kde žiju. A to i přesto, že jsem vlastně ve Středočeském magazínu trošku »vetřelec« a drze žiju v Praze, která je svým vlastním krajem. Ale jelikož se tu zaměřujeme na střední Čechy A …. Prahu, je mi to odpuštěno.
Zřícenina hradu Zvířetice: Báječný výlet na každou roční dobu
Já se tedy pro jednou zkusila zaměřit na místa kolem sebe a hned jsem našla něco, co mě zaujalo – Čertův vršek. První věc – mylně jsem si celou dobu myslela, že tato lokalita ještě patří k Proseku a Střížkovu, vždyť to mám od domu deset minut. Chyba lávky, tenhle kopec směrem k Bulovce, to už je Libeň.
Čertův vršek je také zastávka autobusu (201 a 166, noční 911), kudy často jezdím. Dokonce sem tam touto ulicí s názvem Na Stráži chodím i pěšky. Většinou raději z kopce – po pravé ruce mám nejprve Vyhlídku Emmy Destinnové, pak nějakou dobu hlavně stromy (z obou stran) a posléze dojdu k řadě krásných vilek a domů, které rozhodně nepůsobí dojmem moderních krabic. Posléze míjím Psí louku (po levé ruce), která je umístěna bohužel přímo ve svahu, a tak je mi záhadou, jak se tam dá bezpečně pohybovat, nedejbože běhat se psem.
Posléze míjím večerku s potravinami, která mě už mnohokrát zachránila a dojdu až na náměstí Na Stráži, kde už jezdí kromě autobusů i tramvaje, kterými se dá dojet i do centra.
Zcela výjimečně jsem šla i opačným směrem nahoru do kopce. ale protože jsem astmatik, není to moje nejoblíbenjší činnost na světě. Ale až nyní si říkám – proč se to tu vlastně jmenuje Čertův vršek? Proč tak pojmenovali stanici autobusu? Vlastně netuším. Z čeho tento název pochází?
Jestli si vzpomenete, v jednom z článků ze série Trapasů jsem si dělala legraci, že už ten název vlastně chápu, poté, co jsem tento kopec sjela v sanitce, v poloze vleže. To byla opravdu horská dráha a zadarmo. Příjemné mi to tedy nebylo, skutečně jako by mě čert vezl na hřbetě.
Pudy (ne)lidské: Sbalit doktora, nebo prostě jen zalézt do kouta a fňukat?
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.
A s pekelníkem má název opravdu spojitost, jak jsem si teď zjistila. Web Dotyk.cz totiž zmiňuje legendu, která se k tomuto místu váže. Vyvýšenina údajně jméno Čertův vršek (případně Čertova skála) zdědila po usedlosti, jejíž majitel se prý dostal ke jmění právě tím, že upsal duši ďáblu. Jelikož ale nic není ve světě zadarmo, jednoho dne přišel trest – čert si ho odnesl do pekla.
Později, v polovině 18. století na tomto místě nechal František Ferdinand Hilbert vybudovat jakýsi netypický zámeček či letohrádek, který dostal jméno Šilboch. Jednalo se o jednopatrovou budovu čtvercového půdorysu s jehlancovou střechou s věžičkou a také s terasou na jihozápadě. V každém poschodí a na každé straně tři okna.
Na stránce http://usedlosti.ctrnactka.net/ se zase můžeme dočíst o neobvyklém domovním znamení této stavby – byla to figurka pruského vojáka. Právě ta souvisela s druhou pověstí, která se k místu váže.
Ta praví, že právě na tomto místě stála v roce 1757, tedy v době vpádu Prusů do Prahy, stráž v podobě vojína gardového pluku. Po prohře vojsko ustupovalo, ale na tuto jednu hlídku prý zapomněli. Zde existují dokonce dva možné závěry legendy – podle prvního muž zůstal věrně na svém stanovišti a nakonec zemřel hlady. Optimističtější legenda praví, že zapomenutého vojáka si domů odvedla česká dívka jménem Madlenka. Aby se mohli vzít a mít děti, nechali u klempíře vyrobit plechovou „maketu“ vojáka, aby toho z masa a kostí na stráži vystřídal.
Pravděpodobně se nestalo ani jedno, ale jelikož plechová figurka pruského vojáka v plné zbroji tu opravdu byla (později se dostala do depozitáře Muzea hlavního města Prahy), začalo se místu lidově říkat Na ztracené vartě. Dokonce i název Šilboch je podle webu Dotyk.cz „zkomolenina německého slova Schildwache (předsunutá stráž).“ Posléze tu byl hostinec s názvem Na stráži, ale ani ten se nedochoval, kolem roku 1900 byl srovnán se zemí.
Přesto na něj máme pořád tak trochu památku, a to právě v názvu ulice, která se táhne od Madliny skoro až k Bulovce, tedy ulice Na Stráži.
Na ní jsou pak kolmé ulice Čertův vršek či Na Vartě. Dokonce tu najdeme i restauraci, která názvem Na Ztracené vartě připomíná tuto dávnou historii.
A co vy – máte ve svém okolí také nějaké místo se zvláštním jménem či se zajímavou historií? Dejte nám vědět, budeme rádi. 🙂
