Češi pomáhají v Africe. Zuzana tam učí například angličtinu
Zuzana Sedláčková, rodačka z Lysé nad Labem, byla v Tanzanii na misii. Za pár týdnů se vrací zpět, aby zde pomáhala po mnohem delší dobu, než jakou zde strávila posledně. V Africe zažila úžasné věci a nyní se podělí o své zážitky se širším publikem – nejen prostřednictvím rozhovoru pro Středočeský magazín, ale také prostřednictvím besedy, kterou pořádá Místní akční skupina v ORP Lysá nad Labem spolu s místní knihovou a odehraje se 21. října právě v Knihovně města Lysá nad Labem.
Jak jsem se k této práci dostala?
Původní profesí jsem speciální pedagog a výchovný poradce. Pracovala jsem ve státním školství a poslední čtyři roky jazykově vzdělávám dospělé. Vzdělávání je mojí součástí. Ráda rozvíjím potenciál lidí, ať se to týká angličtiny, nebo třeba hudby. Zároveň jsem křesťanka, takže mne zajímá, co se děje za hranicemi České republiky. My máme opravdu nadbytek, ale třeba v té Africe je tohle všechno jinak. Poslední roky přemýšlím o humanitární pomoci, není to náhlá myšlenka. Delší dobu jsem přemýšlela, že bych své zkušenosti chtěla použít pro rozvoj lidí v zahraničí.
Už v roce 2019 jsem si řekla, že bych chtěla pracovat právě s organizací Nehemia. Komunikovala jsem s nimi, jestli jsou nějaké projekty v Africe. Věděla jsem, že tam mohu přinést pomoc s výukou angličtiny. Ale také další praktické věci, které tam nefungují a zapříčiňují třeba další zdravotní problémy. Jsou to pro nás běžné záležitosti, jako, že si před jídlem myjeme ruce.
Od listopadu roku 2019 jsem řešila, že chci pracovat na tomto konkrétním místě. Nyní se musím pořádně naučit svahilsky, abych se dobře dorozuměla s místními. Ona svahilština je sice oficiální jazyk Tanzanie, ale každý kmen má svůj vlastní jazyk. Svahilštinu se učí až ve školce, takže je to trochu komplikovanější situace. Ve třetí třídě se pak děti začínají učit anglicky.
Kolikrát už jste byla na misii?
Byla jsem v Etiopii a v Tanzanii. Chtěla jsem navštívit různé humanitární projekty, které zde česká humanitární organizace Nehemia dělá, ale to se úplně nepodařilo, protože v Etiopii byl v listopadu 2019 velký ozbrojený konflikt – a to asi tři dny předtím než jsme letěli. Nemohli jsme tedy opustit hlavní město. Ale pomáhat jsme mohli i tam. Byla to kratší cesta.
Letos jsem byla v Tanzanii na šest a půl týdne, bylo to hodně zajímavé. Věděla jsem, na jaké místo pojedu, protože jsem tam už dříve strávila pár dní. Za tu dobu už se daly navázat kontakty s místními lidmi. Nebyla jsem tam v roli návštěva – turista, ale v roli toho, kdo přijel pomáhat. Lidé byli tak laskaví, že mne vzali do svých rodin a mohla jsem vidět věci, které bych jako běžný turista neviděla a nezažila.
Co to bylo, například….?
Co mne hodně potěšilo, bylo, že jsem byla pozvaná na slavnost, které se účastní ženy. Když se narodí masajské dítě, tak měsíc maminka s dítětem vůbec nejsou na veřejnosti, může k nim jenom babička, případně sestry z té rodiny. Přibližně po měsíci se pozvou sousedky a další ženy z komunity a proběhne slavnost, uvedení miminka na veřejnost. V jedné z chýší se po větším obědě nebo večeři objeví maminka, všichni jí tleskají a radují se, potom je ukázáno miminko. Každá z přítomných žen si ho pochová, může se za něj modlit nebo k němu promlouvat dobro. Není u toho tatínek ani další muži z rodiny.
Co se mi hodně líbilo, bylo, že jsem byla přítomná na jedné farmě, kde jsem viděla, jak probíhá služba nočního hlídače proti divokým zvířatům. To byla zase úplně jiná zkušenost – mužská masajská společnost, nebe rozzářené hvězdami, mužský pěvecký sbor, objíždění velké farmy a odhánění zvířat, která by poničila úrodu i vaření na ohni.
Jaká byla vaše náplň práce?
Měla být jiná, než jaká nakonec byla. Měla jsem pomáhat s přípravou dětského tábora. Protože to bylo v pololetí a byly třítýdenní prázdniny. Dál jsem se měla zapojit do života masajských žen, abych poznala místní kulturu. Protože pro další práci je lepší mít živou zkušenost z toho, jak to zde funguje. To se ale nestalo, protože ministr školství posunul konec pololetí a ve chvíli, kdy jsem odlétala z Prahy, už začínal ten tábor. Já z něj zažila pouze jeden den. To je ale prostě Afrika. Plánujete, a nakonec je všechno jinak.
Na druhou stranu toho nelituji, protože do místního internátu přijely děti ze středních škol. Pro mne to byla cenná zkušenost, mohla jsem totiž mluvit i se staršími studenty, což byly děti od 13– 14 let, kteří v Tanzanii chodí už na střední školy.
Studenti mají hodně jiné vjemy ze školy než čeští studenti, protože v Tanzanii je velký problém alkoholismus u učitelů.
Dále jsem se zapojila do toho místního života, sázela jsem banánovníky, nebo jsem prala prádlo v ruce. Z toho mám pěknou historku: Jednou jsme s dalšími ženami praly prádlo venku, šli okolo místní muži, se kterými jsme se už znala. A jeden z nich, který uměl anglicky, přišel, úplně šokován a říkal: „Cože, ty pereš prádlo v ruce, ty to umíš, já jsem myslel, že máš doma pračku.“
Dále jsem s dalšími misionáři navštěvovala rodiny v okolí cca třicet pět kilometrů a mohla jsem s nimi mluvit o jejich životě. Pak jsme se zapojili do rozvozu středoškoláků zpátky do škol. Což je zajímavé, protože nejen, že si tito studenti musí vzít kufřík se školními potřebami, ale třeba také různé potraviny, třeba pytel s padesáti kilogramy fazolí, se spoustou kilogramů rýže a tak dále. Pokud by dítě tohle nedostalo, tak by mělo hlad.
Kromě toho jsme mohli také cestovat. Měli jsme například příležitost vidět také městskou školu.
Jaké jsou cíle misie?
Misie má tři cíle. Podpora školství. Je zde ohromný nedostatek učitelů. Může to být osm učitelů na šest set padesát dětí. Děti mají ke škole takový přístup, že alespoň základní škola jim může podstatě zlepšit život. Obvyklá třída má osmdesát až sto dětí na jednoho učitele a děti jsou vděčné, že tam mohou být. Uvědomují si, že mají doma spoustu dalších sourozenců, kteří se nedostanou do školy.
Druhé odvětví, které misionáři podporují, je farmaření. Místní se učí farmařit. Třetí velká forma podpory je naučit místní soběstačnosti, co se týká stavebnictví a rozvoje budov.
Na jak dlouho tam pojedete teď a jak se těšíte?
Chci tam jet jako misionářka a uvažuju o období tři až pět let. S tím, že po deseti až třinácti měsících se jede domu, zařídit si lékaře a potkat se s rodinou.
Moc se těším, ale budu zavírat postupně všechna vrátka. Musím vyřešit práci, oběhnu lékaře, vyřešit bydlení, rozloučit se v širší rodině. To není jednoduché.
Zuzana Sedláčková z Lysé nad Labem pomáhá v Africe/ Zdroj: Zuzana Sedláčková
