Hudba, láska a záhadný příběh dvou můžu: Výjimečné představení míří do Kolína
Co mají společného láska a vážná hudba? Jistou dávku tajemna a mystičnosti, je v nich cosi nevysvětlitelného. Ať už se zaposloucháte do zvláštní melodie, nebo váš pohled ulpí na někom zvláštním, pokud se vám rozbuší srdce, je to krásný pocit, který zkrátka racionální část našich já nemůže plně pochopit a ocenit.
14 cest k jednomu cíli
Představení Enigmatické variace, které jste v květnu 2024 mohli zhlédnout na prknech Městského divadla v Mladé Boleslavi a které 6.9. zavítá také do Městského divadla v Kolíně, s tím vším pracuje, ale rozhodně vám nic nehodlá naservírovat na stříbrném podnose. Ba ne, musíte si na vše postupně přicházet sám. V názvu má právě název skladby hudebního skladatele Edwarda Elgara. Přímo v rámci děje pár momentů z ní zazní a navíc vám tam vysvětlí i podstatu této skladby, ale zkrátka se jedná o 14 hudebních variací na skrytou melodii. 14 cest k jednomu cíli, který je ale ukryt natolik důmyslně, že tu hádanku možná nikdy nikdo nerozluští.
Tím se nechal inspirovat Eric-Emmanuel Schmitt, jehož jméno jsme zmínili mimo jiné i v článcích o rovněž skvělé hře s názvem Hotel mezi dvěma světy. A jak jsem již v článku také psala, tohoto dramatika znám především díky „Variacím“, které patří k mým vůbec nejoblíbenějším divadelním hrám.
Prvotní zápletka se zdá velmi prostá – novinář Eric Larsen přijede na ostrov za známým spisovatelem, držitelem Nobelovy ceny, jménem Abel Znorko. Mají spolu domluvený rozhovor – dva muži, co se zdají být rozdílní jako den a noc. Ten první nám tvrdí, že se snaží vždy mluvit pravdu, druhý říká, že se živí vymýšlením lží. Tajemství mají ale samozřejmě oba dva a postupně nám je rozkrývají. Párkrát se stane, že vás nové zjištění rozesměje, jindy šokuje, na závěr už možná ani nedýcháte, leckdy dojde i na slzy. Jedná se o mimořádně silnou inscenaci, plnou skvělých replik a vět k zamyšlení.
Smích i slzy na premiéře: Hotel mezi dvěma světy má pobočku v Mladé Boleslavi
12 let na jevišti
Já sama tam mám pár takových perliček, které vždy ráda znovu slyším. Miluji jednu větu v závěru, kterou vám ale v rámci tohoto článku nebudu prozrazovat, ať vám nic nepokazím. Vždycky s napětím očekávám i zcela poslední větu představení, která vlastně symbolizuje nový začátek. Ale i v průběhu hry se kochám slovními přestřelkami typu: – Jak dlouho se dá vydržet žít bez lidí? – Jak dlouho se dá vydržet žít mezi lidmi den co den?
Co by ale byly skvěle napsané věty bez dvou skvělých herců, co jim vdechli život. Enigmatické variace jsou hereckým koncertem pro dva hráče – Jana Maléře a Martina Stránského. Jsou naprosto perfektně sehraní, a jelikož už děj dobře znám, mám tam své oblíbené momenty, kdy s napětím sleduji měnící se výrazy v jejich tváři. Údiv, rozechvění, bolest, žal, to vše zde má své místo.
Kolikrát jsem Enigmatické variace vlastně viděla? To už nedokážu spočítat, ale provázejí mě mým životem už pěkně dlouho. Hraje se už 12 let, přičemž k jejím posledním narozeninám vznikl kalendář s fotkami přímo z představení, přičemž výtěžek z něj putoval na Centrum Paraple.
Boleslavský Hotel mezi dvěma světy mne dojal k slzám. Tak skvělou hru jsem ještě neviděla
Pokaždé jiné
Myslím, že celých těch 12 let přece jen ještě „nepamatuji“, ale těch 10-11 už to asi přece jen od mého seznámení s „Variacemi“ bude. Nejprve jsem toto dílo zhlédla kdysi v Komorním divadle v Plzni, později na zámku Nebílovy. Poté jsem měla několikaletou pauzu, ale nakonec si mě Enigmatické variace opět našly. Viděla jsem ještě slovenskou verzi Tajomné variácie, a to na Malé scéně Studia DVA (hráli Maroš Kramár a Juraj Hrčka). Pak doputovali pánové Stránský a Maléř přímo do mé rodné Prahy, konkrétně na do Komorního divadla Kalich (v Rytířské), přičemž tehdy jsem dílo představila jedné své kamarádce, co je shodou okolností právě z Plzně a do divadla tam samozřejmě chodí, ale tenhle klenot jí utekl. A protože i ona se nakazila nadšením pro tento krásný příběh, pozvala mě posléze na stejný titul na oplátku na Malou scénu DJKT zase ona.
Jsem proto zvědavá, zda tato hra zůstane v mém životě i do budoucna a jak ji budu vnímat s přibývajícím věkem. To je totiž její utajené kouzlo – pokaždé si tam najdeme něco jiného, nikdy to není zážitek jako přes kopírku, ale nefalšovaný originál. A měníme se samozřejmě i my diváci, naše zkušenosti a prožitky nás formují. A já se zatím stále hodně vidím v Abelovi a v jeho obrovském strachu, a tak si jen říkám, zda se někdy z téhle své škatulky vymaním a přestanu se bát, nebo také skončím někde na bohem zapomenutém místě, budu od sebe odhánět lidi a prohlašovat, že nechci život žít, ale psát.
Rozervaný Sepéši, vyškrtnutý Pomeje a Bartošová po lobotomii: PODCAST o minisérii Iveta
Variace v Kolíně
Pokud by vás tato jedinečná činohra zajímala, lístky na zářijový termín v Kolíně jsou ještě k dispozici. Zakoupit je můžete na webu divadla.
