Ideální léčba závislosti na mobilu? Ztratit ho… (podruhé)
Už jste se o mně dozvěděli ledacos, a tak jste si už asi udělali obrázek, jaká jsem. Bláznivé trdlo, co všechno ztrácí či si rovnou přivodí nějaké zranění. Ještě ale nevíte, že jsem dost líná, ale snažím se na sobě pravidelně pracovat. Dávám si tak každý týden nějaké cíle, které se snažím splnit, mimo jiné bych měla denně nějakou určitou dobu vydržet „offline“, především pak bez čučení na Instagram, Facebook a jejich Messengery. Někdy se daří celkem snadno, jindy je to trochu boj. Pokud máte pocit, že ztrácíte na sociálních sítích nějak moc času, zkuste si také občas nějakou tu „temnou hodinku“ (naštěstí ne doslova) naordinovat a uvidíme, jestli jste závisláčci, nebo ne. Já tedy určitě trochu jsem, ale můžu říct, že úplně nejlíp se člověk takové závislosti zbavuje tehdy, když prostě tu možnost vzít telefon do ruky a podívat se, „co je nového“, fakt nemá.
Mně se to loni v zimě stalo, když jsem už podruhé (!!!) během velmi krátké doby přišla o svůj telefon. Někdo jiný na mém místě už by možná zešílel nebo zešedivěl, ale jak vidíte, já už jsem na takové situace zkrátka trénovaná. Nenechala jsem se tedy takovou drobnou nepříjemností, jakou je ztracený mobil, rozhodit. Zkrátka jsem si užívala života i bez něj, i když to občas nebylo úplně nejjednodušší.
Pojďme ale na začátek příběhu – byli jsme se s kamarádkou a jejím manželem podívat do Městského divadla v Mladé Boleslavi. A jelikož já to mám do Prahy přece jenom trochu dál než oni, tak byli tak hodní a poskytli mi ten večer azyl, abych nemusela dlouho čekat na autobus a dlouho se harcovat domů. Ještě před spaním jsem svůj mobil měla, ráno jsem na něm vypínala budíka… U snídaně seděl na stole vedle talíře a pak jsem si ho v předsíni položila na botník, když jsem se obouvala. A dál? Už nevím. Vypnuto v hlavě, okno, tma, zkrátka dál už jsem o mobilu nevěděla. Kamarád mě odvezl cestou do práce na zastávku v Benátkách nad Jizerou, kde jsem byla o pár minut dřív než autobus. Tam jsem pro něj hrábla do kapsy své mohutné zimní bundy… a nic. Telefon nikde. Začala jsem se šacovat vehementně, skoro jako kdybych byla celní kontrola na letišti. Jedna kapsa, druhá kapsa, batoh – odshora dolů… nic. Přemýšlela jsem, kde jsem ho mohla nechat. Jediné, co mě napadlo, byl ten botník v předsíni. Jasně jsem si vzpomínala, že jsem ho tam pokládala.
Naivita nahlodaná pochybnostmi
Ale jestli jsem si ho pak už brala, to jsem říct nedokázala. Překvapivě jsem ale zůstala docela v klidu. Část mé dušičky dokonce věřila i na zázraky – představovala jsem si, jak kamarádka mobil najde a hned jí dojde, že bude asi můj. A třeba mi ho zvládnou předat ještě předtím, než odfrčím do Prahy. Sledovala jsem každé auto a doufala, i když jsem věděla, že by to byl opravdu zázrak.
Naivně jsem ale věřila, že mobil se mi vrátí, i když tedy asi přece jen o něco později. Nastoupila jsem do autobusu a jela směr Praha. Trochu jsem klimbala, když se ozval zvuk, co mou víru trochu nahlodal. Ozvala se totiž rána, jako by někomu upadl mobil. Mohlo to být tak jednu či dvě řady ode mě, stejně jsem se ale radši dívala pod sebe, jestli tam něco neleží. Posléze jsem zvládla sama sobě vsugerovat i myšlenku, že jsem ten mobil přece jen někde asi měla, jen na nějakém blbém místě, odkud mi právě v ten moment v autobuse vypadl a ztratil se mi nadobro.
Doma jsem hned na Messengeru napsala kamarádce, jestli by se po tom mém nezbedníkovi nemohla doma podívat. Zmiňovala jsem především ten botník, protože to mi připadalo jako nejpravděpodobnější varianta. Ale prý tam nebyl. Jelikož je to ale opravdu hodná kamarádka a shodou okolností pracovala z domova, hned se pustila do dobrodružné výpravy a telefon hledala i jinde. Přeházela celý dům, ale nikde nic. Už nevím, koho z nás to napadlo, ale další teorie zněla, že jsem musela mobil nechat u jejího muže v autě. A došlo i na červíčka pochybností, jestli to přece jen nebylo až v tom autobuse. Každopádně kamarádka zburcovala snad i všechny řidiče autobusů Středočeského kraje :D.
Tohle číslo je odpojené, žádný né že né
A co já, která jsem navíc doma nedokázala nastartovat ani záložní mobil, kde navíc nebyla simka? Měla jsem na odpoledne program s jinou partou přátel, takže jsem musela pátrací akci přenechat šikovnějším a vyrazit do pražského velkoměsta i bez telefonu. Sraz byl před naší obvyklou restaurací v centru, asi v 15 hodin, a tak jsem ještě pro jistotu na Messengeru napsala, že jsem ztratila mobil a nebudu tak moct reagovat. „Takže prosím neměňte plány, jinak jsem v háji,“ kladla jsem jim na srdce. Ale pokud máte zkušenosti s větší skupinkou lidí, asi je vám jasné, že to byla marná snaha. Samozřejmě byli vevnitř už v předstihu. Ale vyčítat jim to nemůžu, holt byla zima. Už se zkrátka šli schovat a zahřát, ale našli jsme se. Hezky jsme si popovídali, předali si předem nějaké vánoční dárky a hodovali jsme. Nedávno jsme zrovna s kamarádkou Mirkou na ten den vzpomínaly, ale zaboha jsme nedaly dohromady, jaké jídlo jsme si tehdy dávaly. „Já si pamatuju jenom to, že jsem neměla telefon. A že jsme pily,“ zhodnotila jsem zpětně intenzitu těch prožitků.
Do divadla bez Tečky
Zase si ale nepředstavujte, že jsem pila na žal a pak jsem už třeba nedošla ani domů. To zas ne, naopak večer jsme s Mirkou a zase s jinou skupinkou lidí (běžně jsem introvert, ale tentokrát se to nějak „zvrtlo“ v akci za akcí :)) vyrazili do Národního divadla na představení Kytice.
No jo, teď už by to problém nebyl, ale já mluvím o době covidové. Všude se ještě člověk musel prokazovat aplikací Tečka v… mobilu. Pardon, v čemže? 😀 No, jasně že v tom přístroji, co mi ten den chyběl. A došlo mi to až docela pozdě, takže možnost si potvrzení o očkování ještě někde narychlo vytisknout jaksi padla. Naštěstí jsem byla obklopena partou, která umí žít stylem Hakuna matata, takže jsme nad tím společně prostě jen pokrčili rameny a řekli si, že nějak už to dopadne. A dopadlo – Mirka mě do divadla „propašovala“ díky screenu obrazovky. Většinou by to bývalo i stačilo, ale zrovna ten večer byli v Národním poctiví a chtěli si rozkliknout podrobnosti… což prostě ze screenu neuděláte.
Slečnu uvaděčku jsme ale „přemohli“ díky skvělé technice blbce a ukecávače. Já se samozřejmě ujala role první a ochotně jsem si sama mazala máslo na hlavu pravdivou větu o ztraceném telefonu. Mirka naopak coby zkušený ukecávač překotně ukazovala střídavě svou Tečku a můj screen a měla nějaký proslov, jehož přesný obsah si už nedokážu vybavit. Ale jeho účel byl nad slunce jasný – a možná i slečně uvaděčce :D. Odpoutat pozornost jinam. Povedlo se. Covidoví „Dannyho parťáci“ se vloupali do Národního divadla a zhlédli představení. Mně spadl pořádně velký kámen ze srdce, ale pár dalších šutříků a jeden velký šutr přece jen zůstávaly.
Návštěvou Zlaté kapličky totiž večer ještě nekončil a tím pádem ani můj offline den z donucení. Následovala ještě menší zastávka v baru a pak „nahánění“ slovenské kamarádky, která u mě potřebovala přespat. Ten den jsme se viděly už v restauraci, ale tím, že já měla mezitím ještě to divadlo, byla to holt domluva, kategorie vyšší dívčí. Půjčila jsem si telefon od Mirky a domluvila se s mou „nájemnicí“ na místě srazu a přibližném času, tedy „na Bulovce, na zastávce autobusu 201, ve směru na Prosek… asi do hodiny tam budu.“
Jenže zastávka zastrčená a já tam byla dřív, bez možnosti dát druhé straně vědět. Stejně tak jsem netušila, zda kamarádka nemá nějaké komplikace u sebe… A připomínám, že zima v plném proudu. Nevím, proč mě v tu chvíli nenapadlo raději sraz domluvit na zastávce tramvají, protože ty jsou přece jen uprostřed náměstí, takže se prostě nedají přehlédnout, přejít, nic… takže by to asi bylo trochu jednodušší. Ale holt mozek si vzal asi zrovna náhradní volno. Mohlo to dopadnout různě, třeba novinovým titulkem o tom, jak jsme umrzly, než jsme se našly. Ale náhodou to byl happy end –setkaly jsme se, autobus nám jel za chvíli a zhruba o půlnoci jsme jako dvě Popelky dorazily domů a do postelí.
Záhada neviditelného telefonu
Druhý den jsme každá měla trochu jiný program, ale večer jsme se opět měly shledat – a do toho jsem pořád čekala na zprávu, jestli už se našel můj telefonek, nebo opravdu zmizel nadobro v propadlišti dějin. Nebudu vás déle napínat, i když sama jsem byla jako na skřipci. Kamarádku v rámci pátrací akce po mém mobilu napadlo mě prozvonit, ale co čert nechtěl, moje číslo neměla uloženo v paměti… No, neberu si to osobně :). Napsala jsem jí své telefonní číslo a její reakce mě pobavila – „Já ho slyším zvonit v autě, ale prostě ho nikde nevidim!“ Záhada zamčeného pokoje je proti tomu asi sranda – co teprve Záhada neviditelného mobilu, že? Nakonec ho ale kamarádka přece jen vylovila – zapadl do jedné škvírky mezi sedačku a takový ten prostor, kam si řidič může odložit třeba klíčky od domu, pití nebo něco takového. A chudák mobil už se za celý den stihl i vybít na vražedných 6 procent. Tak málo chybělo, aby se vypnul a navždy zůstal ukryt před světem. Ale štěstí v neštěstí zafungovalo. Ještě ten den se podařilo i předání v IKEA. Samozřejmě jsem děkovala jako o překot všem okolo sebe. Konečně shledání s neposlušným elektronickým dítětem.
Takže bez telefonu se co? Dá vydržet. Jenom nesmíte, pokud to máte aspoň trochu jako já, zapomenout dát vědět rodičům, že jste naživu. I když už jsem dospělá a bydlím sama, pravidelné hlášení, že žiju, zkrátka musím podávat i tak. „Jsem myslela, že se mnou nemluvíš, jsem ti psala a neodpověděla jsi…“ bylo mi při návštěvě rodičů hned a neomylně vyčteno. „A chceš vědět proč?“ zeptala jsem se, částečně i pobaveně, v naději, že dovyprávím své „utrpení“ s mobilem. „Ne,“ odpověděla nějak automaticky máma. Takže vyloženě oheň na střeše, ale brzy se mi ho naštěstí podařilo uhasit.
Stačilo dovyprávět tuhle, pro mě na výsost dobrodružnou akci. I když moje líčení, jak bylo náročné se domluvit na setkání bez telefonu, nepadlo zrovna na úrodnou půdu. „No, takhle to prostě bylo dřív, když mobily nebyly. Lidi se nějak domluvili – v tolik a tolik, tam a tam. A kdo nepřišel, tak měl smůlu.“ Jasně, rozumím tomu. Ale uznejte, že není úplně super, když všichni telefon mají a jenom vy ne. Obdivuju tedy lidi, co mobily neuznávají a dokážou fungovat bez nich.
Zároveň jsem ale ráda, že moji rodiče aspoň základní věci na telefonu zvládají. Tedy… Jak kdy. Přece jen, mamce se také kdysi podařilo zbytek rodiny kvůli telefonu pořádně vyplašit. Takže o tom vám napíšu zase v dalším díle Trapasů – ale prosím, mojí mamce ani muk. 🙂 Bude to jen mezi námi… 😉
