Jak se žije v Domově pod Lipou? Nepřetržitá péče a malé vyhlídky na umístění dětí s postižením
Domov pod Lipou, který se nachází v obci Lipník na Mladoboleslavsku slouží dětem s různými druhy postižení. O tamním životě jsme si povídali s jeho zaměstnankyní a zástupkyní ředitele Petrou Dobešovou.
Jak můžete představit Domov pod Lípou?
Zařízení má kapacitu 32 lidí. Máme věkovou hranici od tří do 30 let, většinou jsou tu děti s nařízenou ústavní výchovou, nebo pak na dobrovolném pobytu, což se řeší smlouvou, kterou uzavírá zákonný zástupce nebo opatrovník. Máme děti s lehkou, střední i těžkou mentální retardací, kombinovanými vadami a děti s poruchou autistického spektra. Jsou rozděleny pak rozděleny do čtyřech skupin po osmi a to podle postižení tak, aby k sobě pasovali. Máme dva cvičné byty, v těch žijí děti s lehkou a střední mentální retardací. Dále tady máme skupinu nejmenších dětí, tam jsou namíchaná postižení, pak máme také skupinu dětí se střední až těžkou mentální retardací.
Provoz tady jede ve dne v noci, non stop, máme zde zdravotnický personál, tedy zdravotní sestry, máme zde také zdravotníky v sociálních službách a vlastní kuchyni.
Děti jsou tu do třiceti let, kam jdou potom?
Snažíme se, když získají invalidní důchod, někdy kolem dvacátého roku, jim podávat žádosti do dalších zařízení, která jsou bez věkového omezení. Děláme to takhle brzo, protože se v sociálních službách velmi dlouho čeká, někdy se nám povede uživatele umístit do roka, někdy je to 5 až 6 let i déle – než se najde další vhodné zařízení. Velmi těžko se pak umisťují uživatelé, kteří narušují kolektivní soužití.
Čekáme na jejich zletilost, na invalidní důchod, na rozhodnutí – a ještě musíme mít opatrovníka, tohle všechno trvá rok, rok a půl.
Spolupracujeme s Centrem 83, se zařízeními v Milovicích a Kurovodicích, děláme výměnné plesy, diskotéky, takže naši uživatelé se setkávají s vrstevníky, tvoří si nové kontakty a kamarády. Milovice a Kurovodice jsou zároveň nejčastější zařízení kam odcházejí, takže se pak díky všem akcím už znají. Dále jsme členy SPMP – Spolek pro osoby se zdravotním postižením. Díky tomu uživatelé se sirotčími důchody, nebo s invalidními důchody mohou také na další pobyty, které my už nemůžeme zajišťovat, protože na ně již nemáme dost finančních prostředků ani personálu a děláme 1 až 2 pobyty ročně.
Většinou jezdí na zimní pobyty. V létě byli na turistickém pobytu, pak se jedná o tábor, kde je vždycky dáno nějaké téma, děti byly třeba jako indiáni, nebo hledají poklady, byli v Pravěku. Je možnost i vycestovat k moři, ale to se ještě nepodařilo.
Dětem s ústavní výchovou musíme zařizovat veškerý komfort – oblečení, školní pomůcky, drogerii atd… Finančně je to ale náročné a nad rámec toho co dostáváme, proto se snažíme oslovovat známé, nebo různé organizace, základní školy a tak dále, které by nám pomohly ušetřit. Pořádáme pak společně sbírky oblečení, z těch si pak vybereme to co potřebujeme a ostatní následně vozíme do Nymburka na charitu, nebo přijde diakonie a odváží si to přímo od nás. Vždycky také oceníme sbírky drogerie – potřebujeme třeba šampony, mýdla, deodoranty, věci denní potřeby a školní pomůcky a samozřejmě také hračky – dřevěné, ozvučené, blikající, puzzle.
Teď by nám pomohla drogerie a oblečení. Nyní jsme také požádali v Boleslavi, protože škola si dala požadavky a ty z našich peněz, které jsem dostali nejsme schopni zaplatit, ale magistrát nás odkázal na Lumu, tak čekáme co bude. Také potřebujeme oblečení.
Dostanou se uživatelé lehčím postižením do běžného zaměstnání?
Podařilo se nám to u jednoho uživatele, který už tu není. Přišel k nám v 16 letech s tím, že je šikanován v dětském domově. Měl hraniční lehkou mozkovou retardci. Na šikanu odpovídal agresivitou vůči personálu. Skončil v diagnostickém ústavu, ale tam ho kluci šikanovali, nespadal tam po mentální stránce. Takže se pro něj hledalo sociální zařízení, pro nás byl svým způsobem nezařaditelný, ale byl tady, povedlo se nám s ním natrénovat cestu do Boleslavi, začal tam chodit na učiliště Na Celně a po roce a půl, protože tady zase moc vynikal a neměl k sobě vrstevníky, s nimiž by adekvátně trávil čas, on rád hrál hry, zajímaly ho počítače a tak, takže se nám ho povedlo dostat do Boleslavi, je tam v chráněném bydlení, pracuje v McDonaldu a má se velice dobře.
Aktuálně tu máme tři šikovné uživatele se středně těžkou mentální retardací, ti jezdí do Benátek nad Jizerou do chráněné dílny. Tak jim nabízejí také pobyty, kroužky a další aktivity, které jim obohatí život.
Doprava sem k vám není ideální…
Ano, je to opravdu hrůza. Naši děti chodí do třech škol. Máme středoškoláky, ty vozíme do Milovic, pak tu máme jednu třídu v obci, tam chodí děti samy, a pak další vozíme do Benátek. Naše tranzity jsou plné. Problém je v tom, že všechny děti nekončí stejně. Ráno je navezeme, ale některé se vzdělávají podle prvního stupně, některé podle druhého, někdo konči v 11:45, někdo ve 12:30, někdo ve 13:30. Zajišťujeme také zdravotní péči, to jezdíme Čachovice, Benátky, Mladou Boleslav, zubař a psychiatr, to je Praha Motol. Někdy se stane, že sestřičky v nemocnicích musí zůstat, protože tam tu péči o ně často nezvládají, nebo jsou to děti s těžkou mentální retardací.
Jsou děti v kontaktu s rodinami?
Máme 32 uživatelů, s rodinou jsou v kontaktu 4, ostatní o ně nemají zájem, nenavštěvují je, nemají podporu rodiny. Děti jsou zaregistrované v náhradní rodinné péči, ale podařilo se nám do náhradní rodinné péče umístit jen 2 děti s postižením, jedno se nám vrátilo. U malých dětí se postižením se to ještě ztratí, ale jak rostou, tak je to složitější a pak je vrací. Ty rodiny to nezvládají.
Teď u vás běží rekonstrukce….
Hotovo by mělo být v březnu/dubnu, dělají se okna, fasáda a čerpadla kvůli topení. Teď nám probíhá výměna oken a je to za plného provozu. Takže pořád všechno střežíme, aby nám někdo neutekl, nevypadl, aby se prostě něco nestalo.
