Kapka Krve (fantasy) – Prolog
Kráčel za západu slunce, stinnou neprošlapanou stezkou do Lesa děsu. Les toto jméno získal díky příběhům o zemřelých rolnících z blízké vesničky. Na zádech okovaný válečný štít, s podobiznou draka ve střemhlavém letu, u pasu jedenapůlruční meč z lesklého stříbřitého kovu. Vesničku již ztrácel z dohledu, když učinil první krok do stínů lesa.
A opravdu, jakmile dokončil krok třetí, vše kolem něj potemnělo, dokonce ustal i ptačí cvrlikot. Usmál se, protože přesně něco takového očekával. Zkontroloval výzbroj, a když zjistil, že je vše na svém místě, přitáhl si plášť přehozený přes varkoč blíže k tělu a pokračoval hlouběji do nitra. Uběhla poměrně dlouhá doba, než zaslechl vábivý, slastný zvuk flétny. Avšak jak v temném lese poznat dlouho dobu? S úšklebkem na rtech vyrazil za melodií.
Za znatelně kratší chvíli zastavil pár metrů od místa, odkud vycházela hudba. V blikotajícím světle ohně posedávala skupinka třech postav, dva lidé oděni v kožených splývavých oděvech, ve kterých byly snadno zřetelné jejich vypracované svaly. U pravých rukou lehce zavěšené meče krátké délky.
Třetí postava zahalena v černé kápi splývající s okolní temnotou, hrála velmi libé tony na flétnu. Až nyní si uvědomil, jak připitoměle se kření. Nasadil tedy lehce udivený výraz a vykročil. V rychlosti ještě zakryl meč pláštěm a vstoupil do paprsků ohně.
„Zdravím vás,“ řekl lehce tlumeným hlasem, „už jsem myslel, že se v té tmě nadobro ztratím a pojdu.“
Muži v koženém s meči v rukou vyrazili proti nezvanému hostu. Postava v kápi je však pohybem ruky zarazila, odložila flétnu a líbezným hlasem odvětila: „Omluv prosím mé horkokrevné přátele, jsou až příliš horliví v mé ochraně.“
V záři ohně se zalesklo pár dokonalých zubů s dvěma nadměrně vzrostlými špičáky, zřejmě v náznaku úsměvu. Na nevyslovený rozkaz se jeho lidé posadili a poté pokračoval: „Klidně se u našeho ohně posaď a ohřej se. Mé jméno je Archoun, jaké je tvé?“
Sundal štít a posadil se, štít přisunul blíže k sobě a poté pronesl: „Jistě ti ho rád sdělím, ale až potom, co si sundáš kápi, abych mohl jméno Archoun přiřadit i k obličeji.“
„Věř mi poutníče, že to nechceš,“ řekl naprosto odlišným hlasem, znějícím temně a kovově, při kterém se oba lidé nervózně pohnuli.
„A ty věř mě, DÉMONE… že chci!“
Oba muži při oslovení „démone“ vyskočili na nohy a s meči v rukou se vyřítili do útoku. Jejich cíl již však stál, v levé ruce se štítem a pravou vrhal jednu z dýk, připásaných řemenem přes prsa. Dýka zasáhla prvního z útočníků přímo do oka a ten se pod silou úderu svalil na záda. Druhý akorát dobíhal ke svému nepříteli, který již byl připraven s mečem a štítem v bojové pozici. Rychlým pohybem štítu vzhůru vrazil svému rivalovi ostří okované hrany pod bradu, díky čemuž ztratil rovnováhu a nebyl schopen se bránit následujícímu výpadu. Čepel až po jílec projela tělem, aby na druhé straně spatřila světlo ohně. Takto zasažený nepřítel vyplivl s chrčením krev, která se mu začala linout ústy ven. Nohou zapřenou o hruď již mrtvého protivníka si pomohl vyprostit meč z jeho těla.
Natočil se na postavu v kápi, která stále nehybně seděla u ohně.
„Jmenuji se Rion De Mane, zvaný také DÉMONOBIJCE.“
Sedící bytost se postavila na nohy s nadlidskou rychlostí a za pohybu shodila kápi. Odhalena v celé své kráse, nebo spíše hrůze. Tělo rudé jako nejtemnější krev, celé obnažené, jen u pasu se houpal meč, černý jako sama temnota kolem.
„Pohleď člověče,“ pravil démon a při pohybu rty obnažoval zlověstně vyhlížející chrup.
„Já, Archoun, si přivlastním tvou duši!“ Zakřičel a pohybem svalnatých šlachovitých rukou vytvořil mezi krutě zahnutými drápy, jež by pouhým dotykem rozpáraly kůži i s masem, dvě ohnivé koule, jejichž žár mnohonásobně předčil táborový oheň. Jednu po druhé vyslal směrem k Rionovi.
Ten zaklel a před sebe nastavil štít. Pronesl pár neslyšných slov a čekal na všepohlcující pekelný oheň.
První náraz, oheň se začal obalovat kolem štítu, avšak nyní se projevila jeho pravá podstata. Runy usazené po okovaných okrajích začaly zářit modrým ledovým světlem a kolem Riona se objevila pulzující energie připomínající kopuli. Oheň obalil štít po celé délce, ale neprorazil skrz. Zaskučel a neškodně zmizel, pohlcen mocnou magií. Druhá koule dopadla naprosto stejně. Jakmile démonův útok ustal, namířil Rion svůj meč na démona a opět něco neslyšně pronesl. Na stříbřité čepeli zazářily zlaté runy a z jejího hrotu vyrazil blesk, který s hřmotem uragánu letěl trhanými pohyby na démona. I když se pokusil uskočit, blesk se nenechal zmýlit, otočil se a dál pokračoval k cíli. Dokud jej nezasáhl.
Démon, paralyzován bleskem, padl na kolena a držel se za hruď, ze které tryskala temně černá tekutina. Rion pokročil blíže a nastavil štít směrem k démonovi.
„Skončíme to… DRACO VRESS SILUS DAEMON!!!“ Zařval a v očích mu zaplál oheň, zorničky se zúžily a drak na štítu se začal pohybovat. Natočil hlavu směrem na démona a s uši rvoucím skřekem vysával temnotu jeho duše. Paprsek démoní podstaty vstupoval do dračí tlamy. Jakmile poražený nepřítel padl k zemi, drak zaplál v barvách ohně a urovnal se do původní podoby.
Rion odložil štít a jediným švihem oddělil hlavu démona od zbytku těla. Uložil ji do torny, sebral štít a vyrazil směrem k vesnici.
„Výborně příteli,“ prohodil směrem k drakovi na štítu, „společně jsme dobyli dalšího vítězství.“
