Klus a bezdomovci na Letní scéně Voděrádky. Pohled na muzikál Branický zázrak
O Letní scéně ve Voděrádkách u Říčan jsme vás již na Středočeském magazínu informovali a teď můžeme s radostí říct, že už jsme tam zhlédli i divadelní představení. Konkrétně se stěžejní část naší redakce vypravila na nový muzikál Branický zázrak. Očekávání byla různá a do jisté míry byla naplněná, ovšem některé výhrady jsme k tomuto novému dílu, jinak uváděnému v Divadle Na Fidlovačce, přece jen měli.
Co se týče samotného prostoru letní scény, byli jsme nadšení. Už jen díky místní atmosféře a perfektnímu zázemí to byl skvělý zážitek a ideální zakončení letního pondělního večera. Pokud byste se chtěli inspirovat a do Voděrádek také zajet, asi bychom doporučili spíše cestu autem. Už jen proto, že budete mít pohodlnější cestu zpátky. K letní scéně se totiž dostanete poměrně snadno i díky MHD – z Říčan sem jezdí autobus číslo 428. Ovšem po představení už bohužel žádný spoj není a vracet se potmě pěšky po silnici do Říčan asi nebude zrovna procházka růžovým sadem.
Třeba se ale časem, pokud bude letní scéna dostatečně úspěšná, podaří vyřešit i tuto nesnáz, například přidáním pozdějšího spoje. Pokud pojedete autem, nemáte se čeho obávat – areál je dobře značen (vlastně lépe než ze strany pro pěší) a na parkovišti je míst dost. Pokud si chcete návštěvu pořádně vychutnat, přijeďte trochu s předstihem a projděte si areál, plný zajímavých zákoutí. Zajímavá umělecká díla, koš na basket, obří indiánské týpí s ohništěm, k tomu krásná scéna a hlediště s vyhřívanými sedačkami – jako by moderní technologie chytila za ruku přírodu a spolu nám vytvořili před očima kouzelný tanec.
Samozřejmě si čekání na představení můžete zkrátit i občerstvením – v nabídce najdete alkoholické (např. prosecco, víno) i nealkoholické nápoje (voda, cola, apod.) a drobné pochutiny – chlebíčky, oříšky či slané chipsy. Obsluha je rychlá a ochotná, díky čemuž to rychle odsýpá. Jen pozor, nedá se platit kartou, takže nezapomeňte doma peněženku. Hned na více místech najdete i velmi příjemné toalety, a tak nehrozí ani žádné velké fronty, což jistě o přestávce ocení především dámy.
Zajímavá hudba
Mrzí mě, že to musím říct, ale nejslabším článkem celého večera pro mě osobně bylo samotné představení – muzikál Branický zázrak. Pokusím se vám ve zbytku textu popsat, co mě zaujalo a co se mi naopak nezdálo, ovšem umění je čistě subjektivní, tím pádem se případně nenechte odradit. Navíc Voděrádky nabízí i řadu jiných představení, a tak věřím, že si každý najde ten svůj divadelní šálek čaje.
Muzikál vznikl spoluprací dvou velmi známých jmen – Jana Svěráka (libreto a režie) a Tomáše Kluse (hudba a texty písní). Když jsem si toto spojení přečetla poprvé, zaujalo mě to, ale zároveň jsem se trochu obávala, že bohužel nebudu největším fanouškem jejich práce.
Můžu ovšem říct, že po čistě hudební stránce jsem Branickému zázraku neměla co vytknout. Ačkoliv bych ho neoznačila přímo za zázrak, respektive nedošlo k tomu, že by mě okamžitě chytil za srdce a už nepustil, tak se mi použité melodie zdály na první poslech velmi zajímavé a pěkné, navíc poměrně chytlavé. I když se nejednalo o prvoplánové hity, měly by některé skladby rozhodně potenciál se jimi stát – nejvíc asi píseň Polobůh, kterou tvůrci představili už před premiérou. Tu si umím snadno představit v rádiu. Osobně mě pak zaujala ještě skladba Kdedomovmůj (proč je to psáno dohromady, netuším), z níž jsem měla malý náznak husí kůže. Škoda že ten pocit nebyl silnější a nezůstal mi déle, to bych pak asi celkově o tomto muzikálu mluvila trochu jinak.
Texty písní se v mých očích přitom rovněž celkem povedly – sice měly tendenci se v rámci písničky opakovat snad až přespříliš, ale ve své podstatě byly plné moudrosti a životní pravdy. Dokázaly sem tam pobavit i překvapit a nevzpomínám si na žádný slovní obrat, který by mi tam snad neseděl, nebo mi nedával smysl. Po této stránce se nedá tvůrcům upřít, že si dali záležet.
Příběh o bezdomovcích
Achillovou patou Branického zázraku byl podle mého názoru jednoznačně děj, zpočátku působící velmi originálně a slibně. Setkáváme se s Pavlem Krajíčkem, umělcem, který se potýká s krizí středního věku. Kariéra stagnuje a navíc má problémy i doma. S manželkou se odcizují, syn je v pubertě… A jako by to nestačilo – bezdomovci mu ukradnou kolo z garáže. Krajíček se nejprve snaží proti lupičům bojovat a nastraží jim i past, posléze se pokouší pachatele najít. Jakmile se posléze s partou bezdomovců seznámí blíže, jeho život se obrátí o 180 stupňů.
Myslím si, že námět je to vskutku netradiční, ale příběh bohužel z mého pohledu neplynul dostatečně rychle, a tak jsem se postupně začínala trochu nudit. Postupně se začala tato hluchá místa stále zvětšovat a zvětšovat, až už jsem jen čekala, jak tedy bude vypadat samotný závěr. Bohužel ten mě zklamal nejvíce. Sice by se dalo říct, že jsme se po poměrně dramatických chvílích dočkali šťastného konce, ovšem celá atmosféra závěrečných chvil byla pro mě absolutně nezvládnutá a okolnosti, které nás sem dovedly, byly nedovysvětlené.
Nechci prozrazovat přespříliš, ale v jednu chvíli se zdá, že je vše ztraceno a kvůli malichernosti je zmařen lidský život, možná i dva. Pak následuje zvláštní sekvence jako vystřižená z něčích halucinací pod vlivem drog, mimochodem pro mě neúnosně dlouhá. Děj nás zrovna »našponoval«, my zoufale chceme vědět, co bude dál a jestli opravdu došlo na nejhorší, ale místo rozuzlení sledujeme jakési barevné obrázky a Tomáše Kluse na houpačce. Nechápu proč, ovšem byla bych to ochotná tolerovat a přejít, pokud by mi to osvětlil další obraz. Jenže tam už je vše zase naprosto v pořádku, nikdo zraněný ani mrtvý není, nic se vlastně nestalo a jako mávnutím kouzelného proutku se vyřeší i všechny problémy hlavního hrdiny a zlepší se jeho rodinné vztahy. A já jako divák vlastně netuším, co se stalo. Co z těch dvou hodin na jevišti se v rámci příběhu skutečně odehrálo a co tedy nakonec byly jen něčí představy, sny či halucinace? Byl to vše zážitek v rámci silných meditací? Most mezi psychikou a reálným světem? Simulace, kam až vše může dojít? A pak se stiskl restart? Nebo jsme se ocitli v nějaké pohádce, kde vás víly ze snů vyléčí nejen z krize středního věku, ale rovnou vás i vrátí do života ze záhrobí? Nebo sehrál roli alkohol v krvi zúčastněných?
Na můj vkus příliš otázek, které nám představení nezodpovědělo. Možná že to byl záměr, abychom si tam všichni dosadili to, co sami chceme. Respektive spíše to na mě působilo, jako by mě tvůrci chtěli vyškolit, jak mám správně žít, jen mi trochu sadisticky mi nedali ten poslední kousek skládačky, abych si ho hledala sama, bůhvíkde. Zřejmě tedy skutečně nejsem správnou cílovou skupinou pro tento počin.
Klus, Dejdar, ale hlavně Fečo
Ačkoliv, jak už jsem zmínila, mi některé pasáže připadaly zdlouhavé a nebavily mě, rozhodně nemůžu říct, že by to bylo obsazením. Myslím si, že všichni přítomní odvedli skvělé výkony a dokázali pobavit i zaujmout, když bylo potřeba.
Tomáš Klus byl v hlavní roli zpěváka Pavla Krajíčka velmi přesvědčivý, ať už zpočátku coby typický zdeptaný a vynalézavý občan, následně i coby „napravený kajícník“ a dobrodinec. Vždy když slyším Tomáše zpívat, pokaždé mě znovu a znovu překvapí, jak má drsný hlas. Z mluveného slova bych si to nikdy netipla. Teprve nedávno jsem také zjistila, že to bude pravděpodobně způsobené nedomykavostí chlopně. Tomáš má díky tomu neotřelé kouzlo a jistě i řadu fanynek.
Skvělý výkon rozhodně předvedla představitelka jeho manželky. Bohužel jsem nikde v areálu letní scény neobjevila ferman s obsazením, což mě vždy zamrzí. Zde obzvlášť, protože jsem si chvílemi nebyla na dálku jistá, na koho se vlastně dívám. Tuto roli podle mě v ten večer hrála Nikola Ďuricová. Ta mě okouzlila pěveckým výkonem, bavila mě v lehce komediálně laděných scénách (točících se kolem následků plastické operace) a k Tomáši Klusovi se mi skvěle hodila. Jejich vztahu se tak dalo velmi snadno držet palce.
Opravdu si nejsem jistá, kdo ztvárnil roli Dívky. Jak jsem se dočetla, opět zde můžeme vídat Nikolu Ďuricovou a dále Simonu Tlustou a Evu Zítkovou, přičemž ty dvě další dámy jsem zatím neměla možnost nikde v divadle vidět.
Dále měli větší prostor také Ruda v podání Martina Dejdara, Bronislav Kotiš coby Profesor či Lukáš Pečenka v roli, která je označovaná jako Živej. Všichni představovali bezdomovce, případně také, jak jsme se v závěru dozvěděli – ztělesnění určitých špatných vlastností. I když to nebyli křišťálové čiré postavy, díky svým představitelům působili v podstatě sympaticky.
Ruda byl spíš drsný, profesor řečnil »jako kniha«, ale dohromady se dobře doplňovali. Nejvíc mě z této party nakonec stejně bavil Jozef Fečo coby Technickej. Ten byl »technicky« zaručeně nejlepší. Nechyběl mu humor a po pěvecké stránce se předvedl tak, že si vysloužil velký potlesk i jásot. Nejen po své sólové písničce, ale i posléze na děkovačce. Velmi pozitivně hodnotím i živou hudbu v podání kapely Tomáše Kluse. Hráli skvěle a dokázali vytvořit zajímavou atmosféru i u scén, které by jinak kolem mě asi prošly bez povšimnutí.
Šaty z kostkované tašky
Naopak choreografie, o níž se postarali Tomáš Rychetský a Denisa Musilová, mě příliš neoslovily. Jako u mnoha jiných muzikálů, mi tanečky company i v případě Branického zázraku připadaly vlastně zbytečné a leckdy nicneříkající. Dokonce v jedné scéně tanečnice představovaly ptactvo, což mi došlo asi až v polovině hudebního čísla, a to až na základě textu písničky.
Spokojená jsem byla s kostýmy (Katarína Hollá) a scénou (Nikola Tempír) – obojí dobře odráželo současnou moderní dobu a zároveň prostředí, kde se děj muzikálu odehrává. Jisté detaily mě dokonce i pobavily a zaujaly natolik, že bych je zde chtěla vypíchnout zvlášť. Z kostýmů by to jednoznačně byly šaty postavy označované jako Dívka. Svým vzorem mi dokonale evokovaly takové ty velké kostkované nákupní tašky, do nichž často dáváme věci při větším stěhování. Nebo je právě mívají i bezdomovci a často v nich skladují veškeré své zbývající majetky. Skoro to tak na mě působilo, že se představení snažilo o „udržitelnou módu“ a tyto šaty mohly být vyrobené ze staré tašky.
Stejný dojem na mě dělaly i některé aspekty scény – místo, kde se scházeli bezdomovci a později tu i nocovali, bylo tvořené především z plastových materiálů, snad z použitých lahví. A přihlíželi jsme i scenérii vytvořené z jakýchsi kusů igelitu – přičemž po chvíli vám došlo, že to má vlastně znázorňovat stromy. Vypadalo to opravdu netradičně a zajímavě. Jinak scéna využívala především projekce, leckdy i dost abstraktní či možná přehnaně barevné a skoro až pohádkové. Velmi se mi ale líbil moment, kdy byly použity starší záběry Tomáše Kluse, pravděpodobně z nějakého dávného koncertu, soudě podle jeho delších vlasů a baculatějšího obličeje. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdina zrovna také trochu nostalgicky hleděl do minulosti, byla to dle mého názoru perfektní shoda.
Možná časem ještě na Branický zázrak znovu zajdu a budu doufat, že mě také něco osvítí a já konec příběhu lépe pochopím. Pak bych si k tomuto dílu možná našla cestu. Co se týče Letní scény ve Voděrádkách, ta mě okouzlila natolik, že jsem si téměř jistá, že se tam časem (třeba za rok) zase vrátím. Jen si musím „stopnout“ nějakého šikovného řidiče, abych se pak dostala domů.
