Koněpruské nic? Něco! A nejrůznější tajemství magických jeskyní
Harry Potter, Třetí princ, Za humny je drak a možná ještě něco navíc, to vše se mi vybavilo, když jsem nedávno navštívila Koněpruské jeskyně. Je to totiž prostor skutečně magický a zajímavý – jako byste opouštěli tento svět a nahlédli do úplně jiného. Byla jsem zde jako dítě a vzpomínám si z té doby v podstatě jen na poslední část prohlídky, kde byla tma „jako v pytli“. Také se mi vybavilo, že jsou tam stropy skutečně nízko, což může být pro někoho vyššího, než jsem já (což jsou skoro všichni), docela problém a může to skončit pěknou boulí na hlavě. Také se může stát, že kolem vás proletí netopýr, ale tím už pomalu hororové řádky končím… tedy ještě jedna věc.
»Po schodoch«
Já osobně, když jsem nedávno jeskyně navštívila s přáteli, jsem se trochu bála, abychom v rámci prohlídky nemuseli zdolávat žádné skály či aby mi někde nesklouzla noha a já sebou trapně neflákla. To se nestalo a já musím naopak říct, že prohlídka uběhla docela rychle a nebyla nijak nebezpečná ani náročná. U veškerých schodišť, kde by to mohlo klouzat, jsme se drželi zábradlí. Bylo poznat, že místo je uzpůsobené pro turisty, a tak na podlahu člověk mohl stoupnout zcela bez obav. Jako v pokojíčku. Líbil se mi i způsob, jakým byla prohlídka rozdělena na více menších úseků. Vždy jsme chvíli šli, na nějakém místě jsme se zastavili, prohlédli si to tam, poslechli jsme si pár zajímavostí a vydali jsme se dál, takže nejenže jsme si vždy odpočali, ale nikomu podle mě ani nestačila být zima.
Navíc, obzvláště v tropech letošního léta, bylo neuvěřitelně příjemné sestoupit do prostor, kde teplota klesla možná i na 7 stupňů. Osobně jsem docela horkokrevná, takže mě tam bylo dobře i v šatech, ale ostatním bych doporučila klidně i lehkou bundu. Podobnou, v zářivě červené barvě (asi abychom ji nepřehlédli), měla i naše průvodkyně. Vypadala velmi mladince, ale hlas měla jako zvon, což se jí hodilo. Rozhodně jsme ji všichni dobře slyšeli a neztráceli jsme se. Pokyny, kam máme jít, nám dávala jasné. Jen bych si ji tedy nerada rozzlobila, protože působila, že by si nic nenechala líbit.
Dokázala si získat minimálně pozornost i veškerých dětských návštěvníků, k čemuž jí dopomohla především „pohádka“ o dračím vejci. Schválně jsem děti, které s námi byly na prohlídce, také pozorovala. Vše zvládly s přehledem, poslouchaly a minimálně v jednom případě vypadaly na konci dokonce spokojeněji než venku předtím, než do tajemného království vstoupily. Jediný náročnější úsek je ten na konci, kdy musíte překonat větší množství točitých schodů – přesný počet vám prozrazovat nebudu, jelikož pokud se také vypravíte, slečna průvodkyně vás vyzve, abyste je při výstupu počítali. Tak hodně štěstí, já si radši zpívala Po schodoch :).
Příliš velká skupina
Teď budu možná trochu nespravedlivá, ale mám ke Koněpruským jeskyním i dvě menší výhrady. První spočívá v počtu lidí, co jsou vpuštěni na jednu prohlídku. My jsme do areálu dorazili jako osmičlenná parta přátel a u pokladny jsme se vyptávali, zda se vůbec jako taková početnější skupinka někam na prohlídku nacpeme. Ukázalo se, že jsou to naprosto zbytečné obavy, nakonec nás totiž bylo kolem 30, možná i ke 40, což je podle webu Koněpruských jeskyní limit. A podle mě to bylo už příliš mnoho. Na několika místech jsme zdlouhavě čekali, až dojdou skutečně všichni, leckdy jsme se museli rozdělovat minimálně na dvě skupiny ve stylu: „Vy jděte nahoru po schodech a teď už nikdo nechoďte. A pak se prostřídáte. Vy, co jste si prohlédli, jděte zase dolů.“ Trochu škatulata, sice to zas tak moc nevadilo, ale když už má člověk pozorovat v klidu stalagmity, stalagtity a stalagnáty (a jaký je v nich rozdíl, vám právě v jeskyních vysvětlí…), bylo by lepší se během toho neprodírat davem a nenakukovat cizímu pánovi přes rameno. Za mě by tak daleko lepší byly skupinky zhruba poloviční, tedy maximálně o 15 – 20 lidech. Ale byznys je byznys, že? Asi jsme zkrátka nebyli jediní, koho napadlo si ten den udělat výlet.
Druhá výtka se týká přímo výkladu, který byl jinak docela poutavý a poučný. Nahlédli jsme do historie, poodhalili závoj některých legend a zjistili jsme, jaké kosterní pozůstatky tu byly nalezeny. Dokonce jsme mohli i hádat, což bylo příjemné zpestření. Stejně tak v krápnících jsme mohli hledat nejrůznější zvířata a tvary. Někdo viděl Hradčany, někdo Ještěd, ale jaká byla správná odpověď? A jak se správně jmenují „květáky“ na stropě? 🙂 To vše se dozvíte.
Bohužel nejvíc si naše parta zapamatovala moment, který působil spíše trapně. „Tam nešlapejte, pokud chcete něco vidět,“ bylo nám v jednom místě sděleno slečnou průvodkyní a pak nastala na můj vkus dlouhá etuda s baterčičkou namířenou proti skleněnému výklenku v podlaze. „Tak co vidíte? Nic nevidíte? Správně, nic tam není, ale je to zajímavá zastávka.“ No, nebyl to ani tak docela vtip, slečna průvodkyně nám sdělila, že zde dříve byla snad medvědí pracka, ale mám dojem, že nakonec jsme se nedozvěděli ani to, proč už na tomto místě není. Není trochu škoda, že nejvíc nám v paměti utkvělo „Koněpruské nic“? Přitom by se našlo hned několik daleko zajímavějších míst a detailů v těchto jeskyních.
Zpátky do civilizace
Naštěstí jsem tedy nikam nezapadla, a tak vám můžu ještě předat poslední dojmy z výletu. Od mé návštěvy v dětství se Koněpruské jeskyně (respektive spíše jejich areál nad zemí) dost proměnily, ale zřejmě k lepšímu. Turisté se tu nemusí bát žádného strádání, jsou zde pro ně připraveny toalety, rovněž obchody s drobným občerstvením (my jsme chtěli hlavně něco studeného k pití a HNED :)) a také s mnoha suvenýry, leckdy i velmi pěknými. Na památku z Koněpruských jeskyní tak můžeme mít třeba i náramek či náušnice.
Související obrázky:
