Liškovi z Ulice rozesmáli divadlo v Kutné Hoře: Řekli si »Miluji tě, tak se měj«
Oblíbená dvojice Béďa a Anička Liškovi dorazili do Kutné Hory. Respektive to byli jejich herečtí představitelé Adrian Jastraban a Ljuba Krbová díky divadelnímu představení s názvem Miluji tě, tak se měj. Jaké to bylo?
Mručení i mlaskání vítáno: Na půdě radnice se ochutnávala čokoláda s vínem
Herecký pár po letech
Herecká dvojice již sice spolu nějakou dobu v nekonečné Ulici nehraje, ovšem vídají se i nadále, nyní na prknech, která znamenají svět. Vzájemně si jako dárek věnovali představení Miluji tě, tak se měj, s nímž cestují po vlastech českých. Ve čtvrtek 7.11. dorazili do Městského Tylova divadla v Kutné Hoře a já měla možnost být u toho. Zároveň se jednalo o mou první návštěvu tohoto divadla, které bylo v letech 1931 – 1933 postaveno dle návrhu dvou kutnohorských architektů – ing. Rudolfa Hraby a jeho bratra, ing. Josefa Hraby. Zvenku mi funkcionalistická stavba trochu připomněla Městské divadlo Kladno, zaujaly mě také zajímavě řešené plakáty hlásající, co je a bude na programu. Bez fotografií, barevná písmena, která působí, jako by snad byla psaná ručně. Originální vizuál, jaký jsem ještě nikde jinde neviděla.
Velmi příjemné bylo i foyer, kdy nalevo i napravo nechybí šatny, uprostřed pak malý stolek zastane funkci baru. Oproti prostornému sálu se ale tyto vstupní prostory zdály být trochu stísněné a velmi snadno se tam vytvářely davy. V hledišti se již rozprostřely bez větších obtíží – pár míst sice zůstalo volných, ale jinak vládla příjemná atmosféra. Velmi záhy začal zaznívat smích, potlesků nebylo nijak přespříliš a dokonce před pauzou nějakou chvíli trvalo, než vůbec započal, diváci měli očividně trochu problém poznat, že následuje přestávka. Dokonce jsem zaslechla, jak se někdo ptá, jestli už je to snad konec. Naštěstí závěrečná děkovačka, ač nebyla nijak bouřlivá, už proběhla standartně, s energickým potleskem.
Ocenila jsem především komornost představení v režii Antonína Procházky a s překladem Blanky Juranové, kdy na scéně jsou celou dobu opravdu jen dva zmínění herci – Adrian Jastraban a Ljuba Krbová. Troufám si říct, že s jejich postavami z Ulice si je tu určitě nespletete, hrají zde totiž dvojici herců, kteří se po letech, kdy se neviděli, znovu setkávají při zkoušení jedné divadelní hry. Richard holduje alkoholu a pro urážku nejde daleko – klidně provokuje i své herecké kolegyně před premiérou, takže vlastně skoro s žádnou nevydrží. Jeho herecká partnerka Lies se teď nějakou dobu kumštu nevěnovala a v poklidu žila v zahraničí s manželem, teď se vrátila, aby zachránila premiéru. Ti dva spolu nejen zkouší a přehrávají tak mnohé dialogy z jejich inscenace, ale zároveň vzpomínají na staré časy, špičkují se a dokonce si i přehrávají různé scénky z blízké i vzdálenější minulosti.
Trochu vánoční atmosféry: Kdy se rozsvítí stromečky ve Středočeském kraji?
Bez berliček i zrcadla
To vše dává Jastrabanovi a Krbové možnost zahrát si vlastně vícero barevných figurek. Je vidět, že je tato výzva neskutečně baví a že dokážou fungovat jako skvěle sehraný tým. Na jevišti se spoléhají hlavně na sebe a také jeden na druhého a inscenaci (100 minut včetně přestávky) se jim bez obtíží daří utáhnout. Nemohou se přitom opřít ani o moc „berliček“ v podobě proměn scén či kostýmů.
Kostýmy, o něž se postarala Lucie Polášková, jsou jednoduché a ležérní, splňují svůj účel. Pokud nám herci chtějí naznačit, že jde zrovna o divadlo na divadle, obléknou si buď župan či sako. A pak je tu také pasáž, kdy se vyzdobí barevným boa a hrají si na trdlování v muzikálu.
Scéna také zůstává po celou dobu stejná, nacházíme se v herecké šatně, kde nesmí chybět gauč kvůli odpočinku, dále tam najdeme štendr s oblečením a nejvíc legrace jsme si asi užili díky stolku se zrcadlem lemovaným žárovkami. Tento výjev máme z filmu i divadla spojený právě s uměleckou šatnou. Zde je tedy z pochopitelných důvodů (aby bylo na herce stále vidět) zrcadlo jen imaginární, ovšem díky tomu se v jeden moment zrodil jeden drobný vtípek, který nás pak provázel i v dalších pasážích a stal se »running jokem« celého večera.
Miluji tě, tak se měj, je jednoznačně komedie, ale podle mého názoru vlastně dost hořkosladká. Vtípky jsou často na něčí účet (řekněme si to upřímně, nejvíc to schytává Walter), případně vycházejí z konkrétních životních situací a pro samotné aktéry by vlastně vtipné vůbec být nemusely. Hlavní postavy rozhodně nejsou bezchybné, přesto s nimi sympatizujete a fandíte jim. Název představení naplno pochopíme až se závěrem díla, který mi do jisté míry připadal poměrně smutný a bolavý, ale rozhodně dokázal přimět i k zamyšlení. Co je láska? Může člověku život zkrášlit, ale i zhoršit? Je vlastně žádoucí s tím, koho milujete, žít? Nebo je někdy lepší jít od sebe a lásku si neničit každodenností a realitou, ale hýčkat si v sobě jen iluze a vzpomínky?