Miluju tě, ale… Pozdní Valentýn v mladoboleslavském divadle
V Městském divadle Mladá Boleslav letos slavili Valentýna tak trochu se zpožděním – místo tradičního 14. února až o tři dny později, v pátek 17. Právě tento večer totiž patřil premiéře představení Miluju tě, ale… v režii Mikoláše Tyce.
Podle mě ideální představení právě pro páry, tím pádem i vhodné k oslavě Valentýna. Možná mělo ale divadlo obavy, že má na tento svátek zamilovaných každý jiné starosti a jiný program. Svátek a premiéra si tedy tentokrát rybníky vzájemně nevypalovaly a večer se nesl ve slavnostním duchu, ovšem bez nějaké přehnané pompy a důrazu na romantiku jako takovou. Ve foyer jsme si mohli společně připít, ovšem odnikud na nás neútočila žádná srdíčka ani nic takového. Pokud tedy nepatříte mezi příznivce valentýnského šílenství či nemáte zrovna žádnou drahou polovičku, cítili byste se na premiéře dobře i tak. A určitě tomu tak bude i na dalších reprízách. Já coby single človíček jsem to prověřila a během představení jsem se skvěle bavila. Jen zkrátka budete možná sympatizovat s jinými postavami, než vaši zadání přátelé :).
A o čem to bylo? Něco málo nám naznačuje už český název titulu (který se již dříve dočkal uvedení například v pražském Divadle Palace, kde se hraje dodnes). Je to taková zkratka názvu původního – „I Love You, You’re Perfect, Now Change“, což v překladu znamená: „Miluju tě, jsi dokonalý, teď se změň.“ Tento text přímo v představení také zazní a je tedy výstižnější, ovšem než bychom to v češtině vyslovili, divadlo by bylo pomalu u konce. To české »ale« tak v sobě skrývá náznak všech těch nástrah a problémů, co s láskou a vztahy souvisí. Právě o nich dílo, vtipnou formou a s pomocí písniček, vypráví.
Uvádí se sice, že se jedná o hudební revue (anglicky bývá uváděno „musical comedy“), ale pokud nejste zrovna muzikáloví fanoušci, zde se nemusíte vůbec dopředu děsit – hodně scén je totiž vyloženě činoherních a písničky, které se drží daného tématu, je spíše doplňují a možná někdy malinko opepřují. To, co nám písně ukazují, už jsme většinou pochopili z dění před nimi.
V Miluju tě, ale… nečekejte jednotný příběh se začátkem a koncem, ale spíše soubor několika různých scének, co se věnují lásce, vztahům a rozdílným povahám mužů a žen. Těmto drobečkům z lidských životů tvoří rámec jakési vyprávění o Bohu a o stvoření světa, muže, ženy a lásky. Právě styl tohoto rámce mi v boleslavském uvedení evokoval kabaret.
Co se týče scény (Karel Čapek), ze tmy se vynořily jakési stolečky a židle, možná v baru či v kavárně. Na jevišti nás přivítali čtyři herci – dva muži a dvě ženy, všichni oděni do kalhotových kostýmů, ovšem rozličných barev (oranžové, světlounce fialové, červené a hořcicově žluté). Když se z jejich úst ozvaly první tóny a slova o Bohu, trochu jsem se lekla, zda jsem omylem nezabloudila na nějakou velkou avantgardní modernu, kterou nepochopím. Ale naštěstí se vše rázem proměnilo, tedy kromě čtveřice herců, která zůstávala stejná, přesto ale v každé roli neomylně jiná.
S jednotlivými příběhy se scéna příliš neměnila, ale někdy ji vhodně doplnila dekorace s balonky ve tvaru srdíček. Navíc je stačilo správně nasvítit, aby zdánlivě měnily barvu, takže jsem z nich sem tam nemohla spustit oči. Jednou byly dozlatova, příště mě upoutaly modrým nádechem či rudým odstínem. Výjimečně pak scénu doplnila i drobná projekce, přičemž většinou sloužila obrazovka jen k tomu, aby se tam ukazovaly názvy jednotlivých skečů. Někdy nás rozesmály už jen tyto názvy :). Kostýmy (Aneta Grňáková) se naštěstí pro mě také začaly postupně měnit – nejprve si někteří aktéři sundali to výrazně barevné sako a odhalili, že pod ním mají bílé tričko s výrazným přisprostlým nápisem v angličtině (navíc každý měl trochu jiný). Když má výstup na jevišti jen jedna dvojice, další aktéři se zřejmě v zákulisí převlékají a chystají se na další roli v dalším příběhu. Postupně získávají jejich úbory na realističnosti a jsou tak trochu zrcadlem toho, jak chodíme někdy oblékaní. Myslím si, že je to dobře, protože ne všechny ty kalhotové kostýmy se mi líbily barevně a hlavně bych řekla, že nelichotily všem postavám. Především dámám to pak mnohem víc slušelo třeba v šatech. V samém závěru se pak kalhotové kostýmy vrátily, ovšem trochu nečekaně a zase jinak, což mě hned na první pohled zaujalo.
Samotné příběhy se točily kolem všech témat, která si v souvislosti se vztahy vybavíme. Fenomén prvních schůzek a jejich trapností, věčné dilema „zavolá, nebo nezavolá“ (toť otázka, Hamlete, možná kdyby sis víc všímal Ofélie… No nic. :)), ale také svatba, péče o děti, manželská rutina či smrt a pohřeb. Zkrátka představení hravě obsáhne všechna období lidského života a činí tak s roztomilou nadsázkou a s humorem. Ač někdy jistě něco trochu zveličí a udělá z komára velblouda, vždy v příběhu najdete minimálně zrnko pravdy a realismu. Ostatně kolikrát jsme se v publiku smáli už jenom proto, že jsme se třeba v daných postavách zrovna našli. Páry do sebe vzájemně šťouchaly, aby ukázaly – hele, to jsme my, to je jako u nás. Leckdy nás navíc rozesmál i výrazný smích někoho jiného z publika. V podstatě to chvílemi byl takový řízený záchvat smíchu. A přece jen – smích přece prodlužuje život, nebo ne? 🙂
Vzhledem k tomu, že se jedná o komedii, která dává prostor trochu i improvizaci a různým vtipným hláškám, věřím, že herci si společně vytvoří nerozlučnou partu a třeba na 100. repríze, pokud na ni dojde, už budeme sledovat zase úplně jiné představení s jinou dynamikou. Už teď bylo vidět, že si pánové a dámy na jevišti sedli a hodili se k sobě, což je důležité. Vzhledem k tomu, že dojde i na zpěv a v menší míře i na tanec, je potřeba říct, že Městské divadlo Mladá Boleslav rozhodně nepatří mezi muzikálové scény – vídat tu můžeme spíše činohru, podle čehož vypadá také ansámbl divadla. Přesto se herci s tímto úkolem popasovali více než dobře, především Radim Madeja mě pěvecky vyloženě zaujal. Ani Petr Mikeska, Veronika Bajerová a Hana Marie Maroušková ale nezklamali, naopak dokázali si s danými čísly krásně vyhrát. Všichni předvedli skvělé výkony a po herecké stránce se měnili jako skupinka chameleonů. Mezi nejlepší momenty v mých očích patřilo tango manželů (snoubila se v něm smyslnost s realitou vztahů a rutinou), a tak chválím i choreografie Lindy Stránské.
Představení Miluju tě, ale… mi leckdy připomínalo i další hudební díla, která jsem v divadlech mohla zhlédnout. Především se mi draly na mysli Duety Studia DVA (činohra se zpěvy) a též muzikál První rande, uváděný v Městském divadle Brno (na činoherní scéně). Především První rande zvolilo i podobnou scénografii. Obě tato představení se hrají na komornějších jevištích, než Miluju tě, ale… Proto si myslím, že i tomuto dílku by malá scéna a její intimita svědčila. Ovšem jelikož ji divadlo v Mladé Boleslavi k dispozici nemá, musela „stačit“ scéna velká. Myslím si, že tvůrcům se jí ale podařilo velmi dobře využít. Rozhodně jsme neměli pocit, že by tohle dílko zabloudilo do špatného divadla, naopak nás hravě přeneslo do děje a zároveň nám poskytlo komfort velké scény.
Včetně takové vymoženosti, jakou je objednání si drinků na přestávku :). Samozřejmě že nechodíme do divadla kvůli občerstvení, ovšem ta svoboda, když o pauze přijdete ke stolku a vše už tam máte nachystané, stojí za to. Každé divadlo, které k tomuto kroku přistoupila, u mě hned stoupne. Kromě mladoboleslavského se to týká i plzeňské Nové scény Divadla J.K. Tyla i Městského divadla v Brně. Možná jsem na nějaké ještě zapomněla, ale faktem zůstává, že většina pražských divadel v tomto směru zaostává. Tam se pořád ještě mačkáme ve frontách.
Trocha toho nechtěného mačkání ale k divadlu také patří. Vždycky pak moc dobře rozumím takovým postavám, jakou byl masový vrah v jedné ze scénce Miluju tě, ale… Já prostě divadlo také miluju. Ale! 🙂
Dva redaktoři, dvě recenze, nabízíme další pohled na věc!
Miluji tě, ale…. (dosaďte si sami!)
I tak by se dal doplnit název divadelního představení, jež už více než před týdnem uvedlo Městské divadlo Mladá Boleslav (MDMB).
Během dvou hodin nás herci Veronika Bajerová, Hana Marie Maroušková, Radim Madeja a Petr Mikeska provedli veškerými fázemi vztahu ad randění až po seznamování v pokročilém věku.
Autor (JoeDiPietro) se na partnerské vztahy podíval optikou velké nadsázky a legrace. Musím říci, že jsem se od začátku do konce bavila. Byť moji divadelní společníci říkali, že by se hra více hodila na malou scénu, já si myslím, že jí velká scéna MDMB velmi slušela.
Herci byli skvělí a za celou dobu se prostě nezastavili. Za mě to uhráli na výbornou. Myslím, že povedená byla také scéna a kostýmy. Každý měl vlastní barvu, už z plakátů jsem si říkala, že postavy vypadají jako veselé barevné lentilky.
Co ale musím nejvíce ocenit je živá hudba. Dva hudebníci byli přímo na jevišti a hru po celou dobu doprovázeli svými nástroji. Po přestávce se představení sice trochu zpomalilo, ale myslím, že to bylo spíše dějem, který se přehoupl do jiné, pomalejší, fáze vztahu, nemyslím si, že by hercům došel dech.
Oceňuji také světelnou tabuli, která vždy uukázala název dalšího představení, nebo možná lépe řečeno další etudy z partnerského života.
Miluji tě, ale …. Je podle mého názoru hra, kterou určitě musíte vidět a řadila bych ji do balíčku milých a zábavných návštěv divadla.
Národní muzeum po rekonstrukci? Určitě sem zavítejte, je to velká paráda
