Mrazivý humor a mistrovství Zlaty Adamovské: Misery »zemře« v Divicích
Ocitáme se ve sněhové bouři a následně ji opouštíme a přesouváme se do dřevěného domku na samotě. Nejprve je všude tma, rozsvítí se jen jedna lampička. A ačkoliv se posléze světel rozsvítí víc, temnoty ve skutečnosti přibývá, jak rozkrýváme příběh spisovatele Paula Sheldona a jeho nejvěrnější fanynky Annie. Místo, které se původně zdá jako útočiště a záchrana, se mění v nejhorší vězení, v němž s každým dnem přichází větší a větší riziko, že už další den nepřijde. Tak ve Studiu DVA začíná představení Misery autora William Goldmana, podle známého hororu Stephena Kinga. O překlad se postaral Pavel Dominik a režie se chopil Ondřej Sokol, kterého televizní diváci znají v poslední době především coby moderátora soutěže Na lovu.
Nic se nejí tak horké, dokonce ani bageta: Jak se povedl muzikál Pekařova žena?
Postupné odhalování
Jak jsem zmiňovala, postupně přibývá světel na jevišti, ale temnoty v příběhu. To se zrcadlí i v hudbě, která představení doplňuje – nejprve nás téměř ukolébají starší popěvky, ke konci už slýcháme děsivé šeptavé tóny a hudbu jako z pekla.
Misery jsem na scéně na pražském Václavském náměstí navštívila již dvakrát, přičemž vždy jsem se podivovala nad tím, jak se Adamu Pitrovi povedlo na jevišti vykouzlit celý dům hlavní hrdinky. Nejprve to sice vypadá, že z něj zas tak moc neuvidíme, ale naopak, my jednotlivé části scény objevujeme postupně, skoro jako bychom ji viděli očima Paula. Na začátku s ním jsme jen v jedné místnosti, kde leží v posteli, ale posléze, když se opět staví na nohy a snaží se osvobodit, nahlédneme i do kuchyně, kde v druhé půlce představení strávíme už více času. Někdy zase sledujeme Annie, jak odjíždí do města, případně se vrací. Jindy mluví i se svým prasátkem, které ale pochopitelně jen slyšíme kvičet, aniž bychom ho spatřili na vlastní oči.
Kulisy se velmi rychle otáčí a člověk jen žasne, jak se toto podařilo synchronizovat a nazkoušet tak, aby vše časově vycházelo. Jako bychom sledovali film, případně rovnou nahlíželi do zdánlivě obyčejného obydlí jedné zdánlivě obyčejné paní. Tento dojem podtrhují i kostýmy Kataríny Hollé, velmi jednoduché a prosté, snad až na výjimku honosné róby, co Annie podědila po dávno zesnulých příbuzných. Tyto šaty naopak symbolizují touhu Annie se z prostého života vymanit, jinak ji ale vídáme především v kostkované košili či v pracovních šatech, jaké nosívaly naše babičky, když běhaly po světnici. Ještě k tomu přidejte narychlo sepnuté, neupravené vlasy a vše to společnými silami chystá dokonalou proměnu Zlaty Adamovské v Annie. Známe ji z jejích rolí především coby elegantní dámu, ovšem tu bychom v Misery hledali marně.
Královna Lewandowská a skrytý vtípek na režiséra Vejdělka: Jaká je Aristokratka ve varu?
Sehraná trojice
Není pochyb, že celé představení stojí právě na výkonu Zlaty Adamovské, která se tohoto úkolu zhostila naprosto královsky. Ocenila jsem především různé drobnosti, kterými Annie výrazně odlišila – ať již jinou chůzí či třeba gesty rukou. Jakmile se tato postava skutečně rozjede, nastoupí i tiky a hned je nám jasné, že je psychicky nemocná a rozhodně bychom se jí nechtěli dostat pod ruku.
Spisovatele, co je jí vydán na milost a nemilost, ztvárňuje Petr Štěpánek. V reálném životě jsou manželé, což je pro ně výhoda v tom, že jeden druhému důvěřují, a to je v tomto typu příběhu podle mě důležité. Zároveň tato zajímavost z života mimo divadlo dodává některým scénám ještě o něco humornější nádech. Když se třeba za Annie zavřou dveře a Paul, který na ní byl dosud jako mílius, si uleví a vyštěkne nějakou nadávku na její adresu. Z úst Petra Štěpánka to nezní ani jako sprostá slova, ale jako obranný mechanismus – uplivnutí jedu, aby se člověk definitivně nezbláznil.
Trio herců doplňuje Petr Meissel (alternace je Petr Pěknic) v roli šerifa Bustera. Nemohla jsem si pomoct, ale často mi svými otázkami těsně před odchodem ze scény připomínal legendárního inspektora Columba. Ani tato postava přitom není zcela jednoznačná, rouška tajemství podle mě zakrývá i ji, a my si proto během celé zápletky nejsme jistí, kolik toho Buster ví, nebo možná alespoň tuší. Stejně tak jako samotná Annie, která s šerifem postupně ztrácí veškerou trpělivost.
Derniéra se blíží
Pokud vám příběh Misery není známý, nebudeme vám zde kazit překvapení a prozrazovat, jakého završení se nakonec všichni tři hrdinové dočkají. Ovšem jistou představu už jistě budou mít ti, kdo zhlédli slavný film s Kathy Bates a Jamesem Caanem z roku 1990. Já osobně jsem ho kdysi viděla, ovšem divadelní verze mě zaujala možná o něco více – každopádně je úplně jiná a stojí sama o sobě, film nijak nevykrádá ani nekopíruje.
V inscenaci narazíte, jak už jsem nastínila, i na řadu vtipných momentů, což asi nemusí vzhledem k tématu sednout úplně každému. Chvílemi se skoro stydíte smát, když víte, jaké hrůzy vlastně sledujete, ale nemůžete si pomoct. Já osobně mám černý humor ráda, a tak mi to vůbec nevadí, naopak o to děsivější mi pak připadají momenty, kdy už rozhodně nikomu do smíchu není. Pravda je, že z první návštěvy Misery si vzpomínám na pár nevhodných „uchechtnutí“ a zalapání po dechu, ale druhá návštěva už se nesla naprosto v jiném duchu a smálo se opravdu celé publikum, a to skutečně hojně a často. Je možné, že si inscenace po čase trochu jinak „sedla“ a naplno objevila a vytěžila tento svůj potenciál nevhodného humoru. Ale je také možné, že vše hodně ovlivňuje i to, kdo se zrovna sejde v hledišti. Tentokrát se dle mého názoru herci na jevišti i diváci v hledišti zkrátka napojili na jedné vlně a bylo to poznat. Také finální děkovačka byla velmi energická, procítěná a potleskem se nešetřilo. Na Zlatě Adamovské díky tomu bylo vidět i značné dojetí.
Možná to bylo podtrženo i tím, že Misery se pomalu ale jistě loučí. V programu Studia DVA už tento titul najdete jen šestkrát, část hlediště je volná ještě na 6.2. Březnový termín již beznadějně vyprodaný, ale k dispozici jsou také termíny 15.4. a 27.5.
Derniéra se pak odehraje 30. 7. na Letní scéně Tvrz Divice (nachází se nedaleko Loun). Tamní atmosféra dokáže dodat divadelním hrám speciální kouzlo a navíc se jedná o skutečně krásné místo, které stojí za výlet. A pokud byste měli dojem, že právě Misery není zrovna vaším šálkem čaje či sklenkou šampaňského, do Divic se na léto „přestěhují“ i jiná díla z repertoáru Studia DVA. Například muzikál Starci na chmelu působí, jako byl pro tuto lokalitu, přímo stvořený. Schválně, jestli cestou pojedete kolem chmelnice? 🙂
