Auto-motoDopravní okénkoFotoreportážeZajímavosti z kraje

Na cukr jsou Češi přeborníci. Začala řepná kampaň a my jsme si vyzkoušeli jeden den za volantem kamionu

V cukrovaru Tereos TTD Dobrovice začala v pondělí řepná kampaň. Pojďte se s námi podívat, jak vypadá takový pracovní den na svozovém kamionu.

17

Obrázek 17 z 33

Sklápíme.

Je třičtvrtě na osm ráno a já dorážím na smluvené místo, kde si mám převzít kamion, kterým budu dnes svážet řepu do cukrovaru. Bránu mi majitel otevřel na dálku, klíče nalézám na domluveném místě. Již loni jsem občas s touto prací vypomáhal, takže úkony před výjezdem jsou pro mě již rutina. Majitel mě upozornil, že měl včera závadu na návěsu a tak mi za postarší tahač MAN připojil jiný návěs a mám si tak zkusit, zda sklápí. Tedy po vložení karty řidiče do tachografu, doplnění dat (přestávky) a nezbytném dotlakování vzduchu (kamiony mají vzduchové brzdy a taktéž čerpadlo oleje příslušenství je ovládáno vzduchem) zkouším nanečisto zvednout sklopnou nástavbu. Super, funguje to, můžeme vyrazit.

Úhledné kopečky

Krátce po půl deváté dorážím do JZD nedaleko Mnichova Hradiště. Tam jsme se měli sejít s ostatními řidiči. Pozdravili jsme se, domluvili si pořadí nakládky, vyčkali, až vyrazí nakladač (zvaný Holmer podle výrobce) na místo a po chvíli se vydali prašnou polní cestou i my. Cukrová řepa je uskladněná v úhledných kopečcích na poli podél cesty, což velmi usnadňuje její nakládku.

Růže k lásce schůdeček neboli slavné místo z Jáchyme, hoď ho do stroje

 

Nakládat mám jako třetí, proto zadávám na tachografu postýlku a hned ráno si udělám část bezpečnostní přestávky. Vychází to a po patnácti minutách najíždím pod pohyblivé rameno Holmeru. Vysílačkou se ohlásím jeho řidiči, že mám větší návěs a ať mi tam toho dá maximálně do rovna, ne do kopečku. Váhu bohužel (na rozdíl od klasických kolových nakladačů v lomech) na stroji nemá, tak musí množství pouze odhadovat. Naštěstí má moje souprava prázdná pouze 14 tun, takže se do ní vejde opravdu hodně. Během nakládky musím z kamionu vystoupit, dobrodit se právě zoraným polem k boku Holmeru a tam nakódovat čipovou kartu, na kterou se zapíší informace, ze které linky a kterého nakládacího místa jedu, kolikátý jsem v pořadí a v kolik hodin jsem naložil. Množství opravdu netuší ani ten stroj. Po chvíli mi řidič z Holmeru dává vysílačkou pokyn, že můžu vyrazit.

Katusická linka

Cestu dlouhou asi 30 kilometrů zvládám během půlhodiny, neboť dnes vede z větší části po dálnici. U cukrovaru ve středočeské Dobrovici jsem tedy chvíli před třičtvrtě na deset dopoledne. Jelikož však jedu „odpolední“ linku, smím do cukrovaru vjet až přesně v 10 hodin. Takto se nás před branou cukrovaru sjíždí asi 10 kamionů, dalších 10 kamionů však projíždí okolo přímo do cukrovaru, ti však už zaváží několikátou „fůru“, neboť mají ranní linku. Každý kamion má svou přidělenou linku podle oblasti sběru. Linek je 12, označené jsou písmeny a na každé lince se vyskytuje několik kamionů, které jsou vždy i označené zeleným čtvercem. Můj kamion například patří ke Katusické lince a mám označení H3. Do Dobrovice se sváží cukrová řepa z celé severní poloviny Čech, některé oblasti to mají do cukrovaru i více, jak 100km.

ROZHOVOR: Hledání struktury vám vyrazí dech. Pojďte s námi do Hořovic

 

Odbyla desátá hodina a celá naše čekající kolona se dává do pohybu. Postupně najíždíme na váhu a tam nás rozřazují do dvou směrů. Váha ukazuje 45 tun, což je bohužel 1 tunu nad povolený limit, kdybych měl však na tahači o nápravu více, mohl bych legálně vézt ještě o 3 tuny více. Po zvážení se mi zvedá levá závora a to značí, že mohu jet ihned vysypávat. To probíhá na dvou místech: na pás a na hromadu. K pásu se vejdou 4 kamiony, přičemž sklápět může vždy pouze jeden a ostatní 4 musí čekat.

Pozdější zpracování

Řepa se pak veze po pásovém dopravníku přímo ke zpracování. Na hromadu se ukládá řepa k pozdějšímu zpracování. Letos byl cukrovar upraven přidáním nové plochy pro ukládání „na hromadu“, takže už zde nevznikají takové kolony, jako loni (to nebyl problém v cukrovaru strávit i více, než hodinu). A jak se určí, kdo bude kde sklápět? Jednoduše, pokud je místo u pásu, couvá se k pásu v pořadí, v jakém kamiony projely přes váhu a pokud je místo na hromadě, vyhlásí toto vysílačkou pracovník cukrovaru, který obrovským nakladačem rovná hromady. Jenom, co nacouvám k pásu, ozve se z vysílačky „5 na hromadu“, takže dalších 5 kamionů za mnou jede naráz vysypávat k hromadě a já musím čekat u pásu, než dovysype kamion vedle mě. A tak nevadí, času je dost.

Vzorky řepy

Po vysypání nákladu rychle projíždím výjezdovou vahou a vracím se na nakládku. Ta probíhá naprosto standardně, jen si poručím o trochu méně zboží, a za hodinu a půl čekám už zase u brány cukrovaru. Tentokrát se však otevírá pravá závora, což mi říká, že musím zajet odevzdat vzorky k rozboru. Za opršelou jednopodlažní budovou se nachází zařízení na odebírání vzorku naložené řepy. Je to taková automatická ruka, která se zaboří hluboko do návěsu a vyhrábne si několik kusů cukrovky, které pak transportuje dovnitř do budovy, kde je zkoumají pověření pracovníci. Co se tam děje opravdu netuším.

U ovládacího pultu tohoto jeřábu visí docela vtipná cedulka, která upozorňuje na správné postavení vozu pro odběr a také nutnost kontroly pozice. Po stisku modrého tlačítka pak stroj odebere několik bulv, odnese je do budovy a já mohu pokračovat k vykládce. Tentokrát jsem povolán na hromadu, což znamená zacouvat až k dvoumetrové hromadě cukrové řepy, zvednout naplno nástavbu a povolit ruční brzdu, což udělá nádhernou pravidelnou hromádku řepy.

Před třetí nakládkou se rozhodnu zkontrolovat si, zda se mi správně zacvaklo zadní čelo za háky. Při sypání na hromadu se velmi často stává, že se na hák, co jinak drží zavřená zadní vrata, napíchne řepa a tak se tím pádem návěs neuzamkne (a hrozí vypadnutí veškerého nákladu na silnici za jízdy). Super, vše je zaháknuté, můžeme nakládat. V cukrovaru mě posílají opět na vzorky a pak mi vychází sypání k pásu. Jenže ouha… S návěsem se víc, jak měsíc nejezdilo, a tak má špatně promazaná táhla k hákům.

Mimo návěs

Zvedám nástavbu, stále nic nepadá, stále nic, až jsem skoro v horní poloze, začne padat několik kusů řepy úplně mimo návěs. Sakra, neotevřelo se čelo, rychle spouštím nástavbu dolů, aby se to náhodou pod tou vahou nepřevrátilo na bok (nástavba se zvedá do výšky až 10 metrů, co asi udělá s těžištěm 30 tun nákladu takto vysoko vyzdviženého?).

Musím odjet od pásu a zkusit otevřít u hromady čelo jinak. Kolegyně z jiné firmy zapůjčuje kladivo, bohužel však nemám sílu úderu a tak se mi zaseknuté háky nedaří uvolnit. Též zkouším otevřít zadní čelo druhým způsobem, a to jako klasická vrata. Jelikož mám ale háky vlevo již odjištěné a čelo je lehce vytlačené a zkroucené masou řepy, je i tato možnost nemožná. Nakonec přijíždí kolega ze stejné firmy, utrousí „no jo, to jste vy mladí, nemáte sílu“, vezme kladivo, vší silou do háků praští, ty povolí, čelo doslova vystřelí a asi 3 tuny řepy se vyvalí na hromadu. Super, může se sklápět a kolegovi tak dlužím pivo.

Jiřice odhalily obnovený pomník padlým v 1. světové válce s velkou parádou

A je tu čtvrtá nakládka. Na tachografu svítí 4:15 jízdy. Super, zvládnu dojet na benzínku a tam udělám pauzu. Při odjezdu se se mnou loučí kolega z Holmeru. Jsem 37. ze 45 kamionů dnešního dne, tedy už se znovu nakládat nevracím. Zastavuji po asi 5 minutách jízdy na benzinové pumpě. Po maximálně 4:30 jízdy musím odstát alespoň 45 minut bezpečnostní přestávky. Tu je však možné rozdělit do dvou dílů trvání 15 a 30 minut. Jelikož jsem měl 15 minut odstátých už z rána, stačí mi tedy stát pouze půlhodinu.

Minireportáž

Rychlá svačinka, WC a relax, kdy velkou část fotek z tohoto článku vkládám na svůj osobní Instagram i Facebook taktéž jako minireportáž. Tím pádem půlhodina uteče jako voda a já se mohu vypravit na poslední vykládku. V cukrovaru je nebývalý klid, a to i přesto, že je teprve 15 hodin. Loni zde býval v tento čas obrovský nával, několikakilometrová kolona čekajících kamionů, dnes po příjezdu stojí na place asi 5 souprav čekajících na vyložení a jinak nic. Tentokrát se již háky nezasekly a tak mám vysypáno poměrně rychle. Samotného mě překvapuje, že je 15:30 a jedu odstavit z odpolední linky. Ta bývá většinou plánovaná na 10-22, tehdy je pro ni cukrovar otevřen (ranní je zase 6-18, ale s tím, že je možné ji i protáhnout). Teď již stačí na váze vyzvednout váženku-fakturu, zajet odstavit kamion na stejné místo, kde jsem jej ráno převzal a hurá domů.

Snad vám tato reportáž ukázala, jaká tato práce vlastně je. Řidiči, co to jezdí nastálo, jsou v práci kolikrát 13-15 hodin. Ne vždy je posvícení jako dnes a místo čtyřech až pěti fůr se stihnou odvézt pouze dvě, do toho silný provoz (já to jel v sobotu), stávkující technika a tisíce dalších vlivů. Pokud vás zajímá zkusit si byť třeba i jen jedno kolo v kamionu a vidět to na vlastní oči, nebojte se ozvat. Pokud vás naopak zajímá, jak se dál zpracovává řepa cukrovka, až je z ní nakonec bílý cukr, neváhejte se vydat do Dobrovických muzeí na prohlídku cukrovaru.

Související obrázky: