Na noční s městskou policií. Mráz, bezdomovci i plné bary
Článek vznikl pro Lokál Brandýsko.
Je sobota sedm hodin večer a společně s fotografem přicházíme na Městskou policii Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Vítá nás strážník Jan Špitálský. Spolu s ním a jeho kolegou, kterému tady přezdívají „pan inženýr“- (a skutečně se může pyšnit titulem Ing.), strávíme jejich noční směnu, nebo alespoň její část. Zatím nevíme co nás čeká a jsme plni očekávání.
Po příchodu na stanici nás strážníci usazují na služebně MP. Jedná se o velkou místnost, v níž je několik počítačů, na kterých strážníci zpracovávají nutnou administrativu. V oddělené místnosti vedle se nachází „velín“, zde, jak nám popsali zdejší zaměstnanci, se nachází spousta obrazovek, které živě přenášejí dění zachycené kamerami z celého města. „Kamerový systém je dneska velmi sofistikovaný, například víme, že má spoustu funkcí, které umožňují vyhodnocení sledovaných událostí a dohledávání dle kritérií, za pomocí AI a pomáhá s prevencí kriminality ve městě, popisuje operátorka, která na služebně pracuje právě v zázemí, sleduje kamery. Strážníci a operátorky pracují v režimu, kdy se jim služby střídají v harmonogramu 2 denní, 2 noční a 4 dny volna.
Po krátkém úvodu, na němž jsme si upřesnili co můžeme a nesmíme dělat, vyrážíme s hlídkou do ulic. Je půl osmé. Zaměříme se především na bezdomovce, jejich oblíbená místa a squaty.
Charita
Nasedáme do auta. Nejprve mne zarazí, že jsou všechny pásy zapnuté a nemohu se připoutat, po chvíli mi ale chlapi vysvětlí, co už dávno vím, jen mi to nedochází. Oni se ze zákona poutat nemusí. Pásy totiž nejsou pro strážníky výhodné, protože v případě, že jedou k zásahu a potřebují rychle vystupovat, by je pás zbytečně zpomaloval. My se ale poutáme a už opravdu vyjíždíme.
Chlapi nás berou kolem hřbitova, do zapadlých uliček, které je zapotřebí zkontrolovat. První naše zastávka bude v Arcidiecézní charitě Praha – Centrum Na Dolíku, dneska je totiž mráz, více než tři stupně pod nulou. Charita tedy otevřela bezdomovcům, kteří se zde mohou zahřát a nemusí tak trávit mrazivou noc ve stanu, nebo pod mostem.
Vilém dojíždí, Karel to má blíž: Kde najdeme školu z Jedné rodiny?
Přijíždíme na místo a už nás vítají dva muži, kteří se tu o to starají. Vcházíme dovnitř, vidíme zde asi deset lidí, osm mužů a dvě ženy staršího i mladšího věku. Vzájemně se pozdravíme a ptáme se, jestli můžeme fotit, několik lidí odmítá, někdo odchází ven, někdo se otočí zády. Ne každému je focení příjemné. Potom nás odchytí starší žena a chce nás provést zázemím.
K dispozici je zde vybavená kuchyňka, pračka, sušička, sprchový kout a toaleta. Odtud také vedou schody do dalšího patra. Za nimi se skrývají matrace, na nichž mohou lidé bez přístřeší během mrazivých nocí, jako je ta dnešní, přespat.
Strážníci se snaží s bezdomovci dobře vycházet, jsou jako jejich děti. Když přijde nový bezdomovec a začne si na strážníky „vyskakovat,“ tak se jich ostatní bezdomovci zastanou. „Měšťáci“ v případě nutnosti bezdomovce také ošetří. „Nejhorší je to v létě, kdy se jejich neléčená zranění mění například na hnisavé rány a vředy,“ vyprávějí chlapi. Takový člověk těžko půjde k lékaři, nebo si bude volat sanitku.
Městská policie je tak první na ráně, možná jediná, kdo je schopný, či ochotný, ošetření poskytnout. „Snažíme se tady řídit prvorepublikovým nepsaným zákonem, kdy všechno věděl farář a četník,“ dodávají chlapi od městské policie.
Problémové bary
V autě nám strážníci popisují, jak probíhá jejich běžná směna a co všechno je zapotřebí. „Nejčastěji jedeme jen tak na jedničku, máme okýnko dole a posloucháme, jestli se něco neděje, někdo nevolá o pomoc, nebo jestli neuslyšíme třeba velkou ránu,“ popisují a dodávají: „samozřejmě, také nám obyvatelé volají a máme výjezd. Zatím je klid, ale předpokládáme, že kolem desáté to začne.“ Muži narážejí na to, že je sobota večer a ulice jsou plné lidí, kteří se vyrazili bavit.
Jedeme kolem hospod a barů. Některé jsou vyloženě problémové, mezi vyhlášené patří Saloon nebo Savana. Projedeme kolem všech, zatím situace vypadá klidně. Jdeme zkontrolovat parkovací dům. Tady nejen, že občas přespávají bezdomovci, ale ne zřídka sem zavítají také narkomani. Strážníci zkontrolují všechna zákoutí a schody, naposledy se dívají do výtahu. „On, když nám tu někdo přespí, tak první, co ho napadne po probuzení, je jít kálet do výtahu,“ vysvětlují strážníci. Dneska jsme byli podobného nadělení ušetřeni. Výtah je čistý a my jedeme dál.
Další zastávkou je kontrola dalšího místa, kde se bezdomovci zdržují. Většina z nich je sice v charitě, ale někdo by mohl přeci jen zůstávat venku. Na místě se potkáváme s druhou hlídkou: „Pokud jdeme na kontrolu těchto míst, tak je potřeba aby nás bylo víc, pro jistotu. Vždycky u sebe máme hygienické pomůcky, hlavně rukavice, je také potřeba dávat pozor, kam šlapeme, abychom nevyšlápli nějaký exkrement,“ dostáváme instrukce a poté jdeme spolu se strážníky mezi stany.
Kuchyňka i toaleta
Místní neoficiální stanové městečko je vcelku sofistikované. Stany mají velké množství různých dek tak, aby spící člověk měl 2 až tři pod sebou i na přikrytí. Součástí je také vybavená kuchyňka či improvizovaná toaleta. U posledního stanu nacházíme pozůstatky ohniště, v němž někdy opalují materiál pro získání cenných kovů k prodeji. U tohoto stanu jsou venku boty. Chlapi tedy jdou dovnitř aby zkontrolovali, jestli tam není někdo, kdo by potřeboval pomoc. „Městská policie, jménem zákona,“ ozývá se. Ve stanu nikdo není, ostatně jako i ve všech ostatních.
Máte už dost klasických fast foodů? Benátecký Ben´s Burger vás zaručeně nezklame
Po cestě zpátky k vozům muži zákona vysvětlují, že vždy, když někam vstupují, tak se zeptají, zda smějí vstoupit, protože i zde ctíme osobní prostor a právo na soukromí.
Bezdomovci navíc často spí ozbrojeni, mohli by se leknout kdo se na ně dobývá. Je tak potřeba vždy včas hlásit, že se jedná o strážníky a dbát o vlastní bezpečnost. Další plánovanou zastávkou jsou mosty. Po cestě se dozvídáme další informace. „Pod mosty začínají nováčci. Přijde nový bezdomovec a je obvykle tam. My je musíme zkontrolovat, zjistit, zda nejsou v pátrání, často to bývají zloději, neplatiči alimentů, nebo lidé, kteří nenastoupili výkon trestu,“ dozvídáme se.
Pod mosty se opět setkáváme s druhou hlídkou. Projdeme několik „kójí“ mezi pilíři. Nikde ani živáčka. Až u posledního. „Tady někdo je. Městská policie, jménem zákona. Jé, to seš ty, Ivane? Jak to, že nejsi v charitě, tam jsou všichni.“ „Ale, já je nemám rád, tak jsem tady zůstal.“ „Tak my tě ráno zkontrolujeme, jestli jsi v pořádku,“ kontrují policisté. Je asi mínus pět stupňů. Muž leží na slabé matraci a na sobě má slabou deku. Podle hlasu není nejmladší.
Smutek a mráz
Se smíšenými smutnými pocity odcházíme. Předposlední zastávkou na naší noční směně je squat ve Fakultní ulici u bazénu Univerzity Karlovy. Jedná se o bývalou nafukovací sportovní halu. Ona nafukovací část je ta tam. Chlapi ale potřebují prohlédnout přilehlé budovy v nichž se usadili squateři, a to, přestože majitel objekt opakovaně zabezpečil. Dovnitř se leze oknem. Když vidím zbytky skla a jak je kluzký parapet, tak s velitelem zůstávám venku. Dovnitř jde pouze pan fotograf, ale to až poté, co ji důkladně prohledali strážníci.
Na závěr dnešního setkání se ještě pojedeme podívat k chatičkám nedaleko dálnice. Tady „měšťáci“ před pár dny chytili hledaného muže, který se zdráhal nastoupit výkon trestu. Pomohla jim místní znalost, kamerový systém i dobré vztahy s bezdomovci. Doposavad jsem si myslela, že takové úkony může provádět pouze Policie České republiky (PČR), tedy státní policie. Vím, že už delší dobu probíhá určité „přerozdělování kompetencí“ směrem k městské policii. Netušila jsem ale, kolik práce ve skutečnosti „měšťáci“ musejí zastat.
Obě chatky jsou prázdné, nikde ani živáčka. Jejich kontrola je však důležitá a nutná. Pomalu se vracíme na základnu. Ještě kontrolujeme park a budovy bývalých lázní, do nichž lezou nejen bezdomovci, ale i nadšenci, nebo děti. Jedná se však o velmi nebezpečné zchátralé budovy, do nichž prší a návštěvník tady může velmi snadno přijít k úhoně.
Všechno vypadá v pořádku až na partičku mladých chlapců, které načapeme v altánku. „Kluci, opatrně na té koloběžce“. Teď už opravdu jedeme na základnu.
Chlapi, klobouk dolu
Městská policie v mých očích neuvěřitelně stoupla. Samozřejmě, strávili jsme společně jen pár hodin, nezažili jsme žádný výjezd, ale jejich přístup a to, co všechno mají na starosti, mne velmi překvapilo. S městsku policií jsme doposavad přišla do kontaktu maximálně při přednáškách preventistů na školách, nebo když rozdávala pokuty na parkovištích, což je samozřejmě také součást jejich práce, a všeobecně se o ní nehovoří tak dobře jako o PČR. . Mimochodem, v Brandýse má městská policie také skvělou spolupráci s PČR, s technickými službami, s nimiž si často vyjdou vstříc, nebo s taxikáři ochotnými například odvézt na výzvu policie někoho silně podnapilého bezpečně domů.
Po vlastní zkušenosti z Brandýsa ale musím říct: „Klobouk dolů a jen tak dál“. Doufám, že se při nějaké další příležitosti zase potkáme a uděláme novou pěknou reportáž, třeba při rozdávání vysvědčení o podnapilé omladině.
