Povrchní partička a nebezpečná hra na pravdu: Jací jsou Naprostí cizinci v Divadle Na Jezerce?
Tuším, že když řeknu Naprostí cizinci nebo možná i originálním názvem Perfetti sconosciutti, leckdo bude vědět, o jakém filmu je řeč. Někdo třeba už zaregistroval i fakt, že se původně italský snímek dočkal mnoha dalších verzí (německá,…) včetně české. A u nás se navíc můžeme pyšnit i tím, že stejný příběh můžeme objevovat i coby divadelní představení, a to v pražském Divadle Na Jezerce.
Jak je to s názvem
Příběh se točí kolem odhalování tajemství, a tak vám raději nebudu nic tajit a rovnou na sebe „prásknu“ svůj malý trapas. Představení jsem navštívila společně s kamarádkou, která mě pozvala u příležitosti mých narozenin. Lístky jsme pořídily poměrně dopředu a já od té doby každému tvrdila, že na Jezerku jdu na „Známí neznámí“, což je název naší české filmové verze. Jenže divadelní verze se drží originálu a jmenuje se Naprostí cizinci, což mi došlo teprve v den „D“, když jsem si prohlédla vývěsku před samotným divadlem. Českou verzi jsem viděla, ovšem stejně tak jsem kdysi zhlédla i italský originál, i když je pravda, že už je to před drahnou dobou. Přemýšlela jsem, proč jsem to vše zmotala dohromady, ale vysvětlení nemám, napadlo mě snad jen to, že to naše „známí neznámí“ je pro mě asi na první „dobrou“ čitelnější s ohledem na příběh tohoto díla z pera Paola Genovese, jehož dramatizaci zde měl na starosti Matěj Balcar.
Kdo by nevěděl, o čem je řeč (mimochodem v tom případě vám gratuluji, že jste se pustili do čtení a vydrželi až sem), mohu jen lehce nastínit, že v ději sledujeme jednu (ne)obyčejnou společnou večeři skupiny přátel – vesměs se jedná o manželské páry, až na jednoho zdánlivě single muže. V úvodu nám tvrdí, že jeho drahá polovička, kterou zatím nikdo z přátel neviděl, nemohla přijít, protože onemocněla.
Na první pohled se zdá, že sledujeme velmi blízké přátele, tedy skupinku, která se vzájemně velmi dobře zná. Pomalu a postupně ale odhalujeme, že je to ve skutečnosti úplně jinak, každý z nich má nějaké své tajemství. Skoro bych i řekla, že jejich vztahy jsou velmi povrchní a v podstatě tak u jednoho stolu sedí lidé, co o sobě skoro nic neví – proto tedy známí neznámí či naprostí cizinci.
Vše se postupně ukazuje v rámci „hry“, kterou navrhne hostitelka. Všichni přítomní musí na stůl položit své mobilní telefony a veškeré zprávy i hovory musí sdílet se všemi ostatními. To je základní zápletka tohoto díla a dál už nemůžu úplně prozrazovat, protože pokud ještě Naprosté cizince neznáte, zkazila bych vám řadu překvapení, která vás čeká. Musím ale říct, že pokud jste naopak už nějakou tu filmovou verzi tohoto příběhu viděli, neznamená to, že byste do divadla už chodit „nemuseli“. Ba ne, pokud vás to láká, nemusíte se bát, že byste se nudili. Řekla bych, že každé zpracování je v něčem jiném, i kdyby se scénář třeba vůbec neupravil, vždy bude hodně záležet, jací lidé se tam sejdou a vytvoří onu zdánlivě sehranou partu přátel. Musíte jim totiž na začátku věřit, že je doopravdy pojí přátelství a že se takto scházejí na pravidelné bázi, snad jen tedy ty mobilní telefony mají obvykle ztišené a nevěnují se jim.
Adinu Mandlovou oživila také Malvína Pachlová. Boleslavské divadlo vzdalo hold slavné rodačce
Kouzlo je v detailech
Podle mého názoru se v Divadle Na Jezerce podařilo skutečně takovou skupinku herců najít. Pod taktovkou režiséra Matěje Balcara se podařilo, že celé obsazení působí jako velmi sehraný tým. Všichni dohromady v sobě nesou velkou sílu a pospolitost, zároveň se jim ale podařilo vystihnout i jakousi povrchnost vztahů, kterou jsem již zmiňovala. Člověka to přiměje, aby se zamyslel, proč se tyto večeře vůbec pořádají a proč se tito lidé vlastně scházejí. Jako by se zuby nehty snažili si udržet veškeré iluze, případně tak činí ze zvyku. Jejich manželství rozhodně nejsou bezproblémová, ale zůstávají spolu, aby udrželi rodinu, stejně tak udržují i dávné známosti a chodí na večeře, i když na ně možná ani chodit nechtějí a nejraději by zůstali doma.
Navíc si myslím, že divadelnímu pojetí se podařilo více uvolněnosti, díky čemuž vykrystalizovaly i další vtipné situace či hlášky. Musím říct, že jsem se po celou dobu velmi bavila, stejně tak ostatní diváci v sále. Zaznělo hodně smíchu a navíc mi připadalo, že má představení velmi dobrý spád. Nebyla snad ani chvilka, kdybych se nějak nudila, nebo v duchu myslela na to, aby už byla přestávka a já si mohla protáhnout nohy. První půlka kolem nás rychle prolétla a v té druhé už jsme podle mě chvílemi ani nedýchali, protože děj je velmi napínavý a plný zvratů. Dovolím si jeden malý spoiler, když zmíním, že jsem kvitovala, jakým způsobem byla znázorněna jedna drobná výměna telefonů v rámci příběhu. Včetně všech následných drobných narážek, třeba Peppeho jedovatou odpověď na otázku, kolik je hodin. Jeho „Asi něco po desáté!“ rozhodně padlo na úrodnou půdu a opět vedlo k smíchu většiny přítomných.
Tím, že už jsem veškerá tajemství postav znala a pamatovala si zhruba, jak se vše odehraje, umožnilo mi to, abych si všímala různých jiných drobností a narážek, kterých by si jinak nevšimla. Nemůžu prozrazovat příliš dopodrobna, ale sledujte třeba to, kolikrát Carlotta drží v ruce nějaký ten alkoholický drink. Já jsem zase hodně poslouchala, jak Peppe mluví o svém přátelství s ostatními pány, případně sledovala Eviny pohledy některým konkrétním přátelům…
Kdo tam hraje?
Když už jsem zmínila některá jména, pojďme se na obsazení podívat podrobněji, abyste i vy věděli, na koho natrefíte. V roli Peppeho se alternují Milan Šteindler a Jan Řezníček, přičemž já viděla druhého jmenovaného, kterého diváci nekonečného seriálu Ulice znají jako řezníka Pavla. Musím říct, že byl naprosto přesný a skoro mě z jeho výkonu až mrazilo. S Peppem hodně cítím a dokážu pochopit i to, jak se mezi ostatními „kamarády“ někdy cítí přehlížený a jak má pocit, že ho urážejí a popichují. Nutno dodat, že Peppe v podání Jana Řezníčka jim nezůstal nic dlužný a uměl také uštědřit jedovatou poznámku, když to bylo třeba.
Jak jsem zmiňovala, hodně mé pozornosti se ubíralo k hostitelce Evě, kterou ztvárňuje Barbora Kodetová. Eva mi připadá nejzáhadnější ze všech postav a je podle mě ještě hodně toho, co o ní nevíme. Udržuje si zdání dokonalosti, což Bára Kodetová vystihla velmi dobře, zároveň na mě ale nepůsobila nijak přehnaně chladně či přezíravě, naopak byla poměrně sympatická. Ovšem pokud bych měla jít k někomu na večeři, tak k jejímu muži jménem Rocco, kterého hraje Ondřej Kavan. Rocco je snad v každé verzi můj oblíbenec, působí jako dobrák, vtipálek, a asi nejméně negativní postava z celého příběhu. Ondřej Kavan toto vše splňoval skvěle, navíc se mu podařilo přidat i jakousi lehkost, která nás velmi rychle přenesla tam, kde se příběh odehrává, tedy do Itálie. S kamarádkou jsme viděly společně také představení A už je tady zas!, kde pan Kavan ztvárňuje hlavní postavu Adolfa Hitlera, a tak mi občas myšlenky utekly právě k ujišťování se, že se jedná opravdu o stejného člověka. Stěží uvěřit, protože se proměnil snad úplně ve všem.
Ač obvykle Lele a Carlotta nepatří mezi mé favority, v divadle to byl také velmi sympatický pár, a to díky Petru Vackovi a Kristýně Hrušínské (opět herci, které můžeme znát ze seriálové Ulice). Je patrné, že mezi sebou mají nějaké problémy, ale i jejich nenápadné pohledy působí velmi uvěřitelně a zároveň z jejich vztahu není cítit žádná přehnaná zášť. Dočkáme se od nich i dramatických výstupů, vždy se jim ale podařilo udržet linii, aby to působilo uvěřitelně. Rozhodně nás dokážou i pobavit, už jen jejich úvodní scénou s chozením na toaletu.
Demokracie v kostce obalené humorem: Kdo je Občan první jakosti na Jezerce?
Třetí dvojicí, jejíž osudy sledujeme, jsou Cosimo a Bianca – Radomír Švec a Zuzana Žáková / Patricie Pagáčová. Já coby Biancu měla možnost vidět první jmenovanou a jsem za to vlastně velmi ráda. Ani jednoho z představitelů této dvojice jsem totiž zatím na divadle neviděla, dobře se mi k sobě ale vzájemně hodili, rovněž v jejich případě jsem všemu věřila.
Na pár scén toto obsazení doplňuje také Johana Jedličková coby dcera Evy a Rocca. Rovněž pro mě nová tvář, které mohu zatleskat za moc povedený výkon. Další postavy už slyšíme jen v rámci telefonických hovorů, a tak bylo použito pár hlasů ze záznamu. Jednotlivé charaktery nám pomáhají dobarvit také kostýmy Lucie Halgašové, které jsou velmi slušivé. Atmosféru pak doplní scéna Jana Balcara, díky níž se ocitáme v podstatě v kompletním bytě. Srdcem jeviště je samozřejmě jídelní stůl, za ním můžeme nahlédnout do kuchyňského ostrůvku, po levé straně máme balkon s květinovou výzdobou a na pravé straně zase dveře, co vedou na toaletu, kde nechybí umyvadlo, zrcadlo a dokonce i záchod, což mě pobavilo. Dočkáme se několikrát i zvuku splachování, takže iluze je naprosto dokonalá.
Pokud byste se i vy chtěli vydat na tuto přátelskou návštěvu k Naprostým cizincům, podívejte se do programu Divadla Na Jezerce. Nejbližší termíny jsou ke konci dubna a představení dokonce čeká i pár dalších „štací“ – mimo jiné Nymburk či Kolín.
