Nejlepší kolegyně aneb vánoční povídka pro všechny, kdo musí na svátky pracovat
Na začátku všeho byla jedna věta. Ta jediná věta, která dokáže ve vteřině pokazit náladu i celý advent. „Na svátky budeme muset všichni pracovat.“ Tato slova vyřkla šéfová v jedné menší účetní firmě, Milada. Nechala si tuto skvělou zprávu až na poslední chvíli, týden před Štědrým dnem, čímž své zaměstnance rozzuřila ještě víc.
A aby tomu nasadila korunu, rovnou se sebrala a odešla, protože ona má přece ve školce dítě, které musí bezpodmínečně okamžitě vyzvednout. Respektive si zřejmě myslela, že je jediná na světě, která musí skloubit péči o rodinu s prací. O tom, že ona sama na Vánoce rozhodně pracovat nebude, protože co by tomu přece řekly její děti, se zatím v kanceláři nezmínila. Jelikož ji ale už všichni dobře znali, bylo jim to jasné. Začali to probírat hned v moment, kdy za ní zapadly dveře.
Konverzace, která tam následně probíhala, se nedá bohužel nijak zaznamenat, jelikož byla plná sprostých slov, která byste nečetli jen s uzarděním, ale spíše rudí jako rajčata. Abychom vám to jen jemnějším způsobem přiblížili: Pokud jste si ale někdy něco špatného pomysleli o svém šéfovi, věřte, že oproti této nejmenované ženě je to světec. Jestli tato dáma v něčem vyniká, je to schopnost ze všech sil se vyhýbat práci, a přesto vypadat, že nemá ani jednu chvilku volnou. Nesmíme však zapomenout na její zvláštní nadání – i v tom minimálním objemu práce nasekat tolik chyb, že by snad bývalo i lepší, kdyby opravdu nic nedělala. Kdyby se v něčem takovém rozdávaly Oscaři, jistě by jich měla plnou poličku. Bohužel tahle pocta jí zatím nebyla udělena, a tak se musela spokojit s vysokým platem, lukrativní pozicí a vlivnými známostmi. Vyvážené to bylo jen tím drobným detailem, že byla úplně neschopná.
Její podřízení, kteří za ní museli udělat všechnu tu práci, na kterou očividně nestačila, věděli, že nemá cenu se proti ní bouřit. Tuhle žábu na prameni nešlo jen tak vypakovat a stejně by se nakonec všechno obrátilo proti nim. Věděli, že se nakonec musí smířit i s tou smutnou realitou, že na Štědrý den je čeká opět otročina v téhle díře. Někteří to zklamaně volali domů, jiní naopak rozhořčeně máchali rukama a opakovali, že tohle už je vrchol a že přece po nich nikdo nemůže požadovat, aby byli tady, když na ně doma na vesnici čekají nemohoucí rodiče. Asi také trochu přeháněli, ale v tu chvíli tomu věřili a jejich bojovná »já« jim našeptávala, že jestli někdy chtějí dát výpověď, tak právě teď je ta pravá chvíle. Respektive už je skoro i pozdě.
Jenže vzhledem k tomu, že šéfová byla už v nedohlednu, museli si to stejně nechat rozležet v hlavě do zítřka. A jak už to tak bývá, druhý den už odvaha chybí a nahrazuje ji strach z nejisté budoucnosti.
Abychom byli ale spravedliví, nutno dodat, že existovala jedna zaměstnankyně této firmy, která zprávu o vánoční sněmě vzala úplně opačně a popravdě z ní měla dokonce i radost, i když byla samozřejmě natolik inteligentní, aby si tuto emoci nechala pro sebe a nedávala ji příliš okatě najevo. To by jí možná čekalo i menší lynčování od ostatních a možná by se pokusili nějakou tu svou práci přehodit na ni. A to nebylo žádoucí.
Tato osoba, říkejme jí třeba Pavla, totiž věřila, že právě práce na Štědrý den bude pro ni ten pravý způsob trávení Vánoc. Nedá se říct, že by účetnictví a čísla milovala natolik, aby si je spojovala s idylickou vánoční atmosférou… Pravda byla totiž někde trochu jinde – Pavla byla osamělá. Neměla žádného manžela ani partnera a bohužel vzhledem ke svému věku už neměla ani rodiče. Těm sice mohla věnovat tichou vzpomínku, ale chození na hřbitov jí nestačilo. Zoufale toužila po tom, nebýt na světě sama. Mít si s kým povídat, mít kým trávit čas. A to především na Vánoce. Ta představa, že se bude zase doma sama dívat na pohádky plné lásky a krásných iluzí, ji doháněla pomalu až k pláči. Právě proto ji zpráva o pracovní pohotovosti na Štědrý den vlastně nesmírně potěšila. Brala to jako takové drobné pokývnutí tam odněkud shora, takové soukromé splněné přání.
Bude muset sice do kanceláře, ale nebude tam SAMA! Budou tam s ní i její milí kolegové a bude si s nimi moc popovídat. Možná si společně dají i nějaký ten sváteční oběd a jistě si k práci pustí i nějakou tu koledu. Hned bude na světě veseleji.
Pavla chodila do práce ráda vždycky, zvlášť v téhle firmě jí všichni připadali vždycky moc přátelští a milí. Trávila tak v kalendáři víc času, než je zdrávo. Přes den vesele cvrlikala s ostatními a pak se jen divila, proč pořád nestíhá. Vždycky se dokázala do nových úkolů pevně zakousnout a splnit je včas, tedy tak, aby byli klienti spokojeni. A to i za cenu toho, že občas zůstávala v práci až do večera. Navíc často tam už v pozdních hodinách seděla sama. Kolikrát se jí už i stalo, že ji málem »vyhazovala« noční paní uklízečka.
Nic si nedělala ani z toho, že chodila z práce až za tmy, vždyť na ni stejně doma nikdo nečekal. Jeden čas uvažovala i nad tím, že by si pořídila nějaké zvířátko, aby jí mezi čtyřmi stěnami nebylo tak smutno. Jenže zároveň věděla, že kdyby si koupila sebemenšího pejska, byl by to chudák, protože by na něj zkrátka neměla čas, když byla věčně v práci. Byl to takový začarovaný kruh.
Často si alespoň vymýšlela milé drobné projekty, aby se zabavila a rozptýlila. A když se teď tak dívala po tvářích rozmrzelých kolegů, věděla, co musí udělat a co bude její následující projekt. Musí se postarat o to, aby měli i ostatní krásné Vánoce. I přesto, že je budou trávit právě v kanceláři.
***
Ještě ten večer začala obrážet obchody a vše chystat. Konečně měla krásný cíl a cítila se díky tomu nesmírně šťastná. Druhý den si dokonce přivstala, ačkoliv byla spíše noční sovou než skřivánkem milujícím rána. Do práce dorazila velmi časně, daleko dřív než se začali trousit všichni ostatní. Rozhodla se jim totiž nachystat drobné překvapení. Tedy, drobné, ono záleží, jaký máte názor na vánoční výzdobu. Pavla ji milovala, a i když obvykle kýč nevyhledávala, v případě Vánoc udělovala zkrátka výjimku, protože měla dojem, že kýč k těmto svátkům zkrátka neodmyslitelně patří.
Takže pro ni to bylo skutečně »drobné překvapení«, když nakoupila spoustu barevných řetězů a rozvěsila je po kanceláři. Přidala pár vánočních ozdobiček, které rozložila různě po stolech kolegů. Dokonce často vybírala tak, aby se daná ozdůbka k danému kolegovi hodila. Janě, milovnici pejsků všech tvarů a velikostí tak vybrala samozřejmě ozdobičku, co pejska připomínala. Naopak u mrzouta Toma věděla, že musí zvolit spíše něco konzervativního, tedy třeba dřevěnou ozdobu v podobě vyřezaného batlémku. A dál už volila hodně podle barev – Alici červenou, Květě zelenou, nejmilejší a nejhodnější Lence zase zlatou.
Pro všechny ostatní by její překvapení bylo docela velkým gestem a jistě by se divili, že se jí chtělo za takové blbosti utrácet peníze. Tedy pouze v takovém případě, že by věděli, že je výzdoba jejím dílem. Jenže to právě nevěděli. Pavla se rozhodla to nikomu neříct, i když trochu doufala, že jim to dojde, když ji tu uvidí sedět samotnou.
Jenže její kolegové, respektive, jak už jsme naznačili, většinou spíše kolegyně, si té vánoční krásy sotva všimli. Pořád je mrzela ta vánoční směna, takže jejich nadšení z nadcházejících svátků postupně vyhasínalo, stejně tak motivace k práci. Trochu to tak vypadalo, že Pavla sdílela open space se skupinou zombíků. Každá ta vydeptaná mrtvolka zkrátka jen přišla do práce, odevzdaně pozdravila, a aniž by se nějak zvlášť rozhlížela kolem sebe, zasedla za počítač a začala se věnovat číslům, bez jakéhokoliv nadšení. Spíše ze setrvačnosti.
A když už si někdo přece jen všiml, nejednalo se o reakci nadšenou, ale naopak dost vzteklou a otrávenou. „Panebože, to je tak trapný… Nejdřív nás nutěj makat na svátky a pak nám sem navěsej takovouhle hrůzu, asi aby nám to nebylo líto,“ odfrkla si třeba jednou Alice. Tom se zase dost rozzlobil, když se jeden vánoční řetěz uvolnil a spadl mu uprostřed pracovního telefonátu za krk. „Ano pane Koutný, ty informace tady mám, ale potřeboval bych ještě ty podklady k firměěěěěěěěě,“ vyjekl uprostřed věty Tom, jak se lekl. Pak ze sebe vánoční výzdobu vztekle strhnul a klientovi se omluvil s tím, že na něj právě zaútočily Vánoce. Samozřejmě že se nic nestalo a dokázal to proměnit ve vtip, ale když zavěsil, pár nepěkných slůvek z něj stejně ještě vypadlo.
„Ale vždyť je to krásné, ne?“ zeptala se Pavla na své vánoční úsilí, když už to nemohla vydržet. Ale žádná reakce. To hromadné „nenadšení“ ji popravdě dost mrzelo, ale navenek se snažila tvářit neutrálně, aby na to nikdo nepřišel. Moc se jí sice špatnou náladu maskovat nedařilo, ale zbytek osazenstva kanceláře tomu stejnak nevěnoval pozornost a přisuzoval její případné chmury jedinému důvodu – mysleli si zkrátka, že i Pavla je zpruzená tím, že na Vánoce musí do práce. A tak všichni dál mlčeli, každý se svým trápením.
***
Když nezabrala vánoční výzdoba, vymyslela Pavla jinou kratochvíli pro své kolegy. Začala v práci nenápadně zapínat rádio, které předtím ještě schválně naladila tak, aby se zapínalo na té nejvíc vánoční stanici. K práci jim tak hrály věčně koledy, tedy dokud to někoho neznechutilo a neotrávilo tak, že zase kouzelnou krabičku vypnul a zatnul té rádoby pohodě tipec.
„Vždyť tak pěkně hráli, nemyslíte?“ ozvala se zase Pavla, ale zbytek kanceláře ji naprosto ignoroval. Snad jen Jana se na ni unaveně podívala a usmála se. „Pavli, já obdivuju, jak jsi vždycky tak optimistická, to je úžasný…“ A Pavle bylo jasné, že je její pozitivní přístup asi až podezřelý a podivínský, a tak se raději stáhla.
Ale dlouho jí to nevydrželo. Pořád v hloubi duše věřila, že se jí povede všechny svou vánoční náladou nakazit. Jenže jak? Co dál vyzkoušet? Naštěstí do Vánoc zbývalo ještě trochu času, a tak si na internetu našla pár zajímavých tipů a nechala se inspirovat hrou Secret Santa. Teď už tedy samozřejmě nemohla předstírat, že není iniciátorkou a šla tak trochu s pravdou ven. Navrhla všem, aby se zúčastnili losování ze santovské čepice. Každý si vytáhl jeden lísteček a na něm bylo něčí jméno. A právě toho daného člověka měl dotyčný nějak obdarovat. Teprve pozdě si Pavla uvědomila, že své jméno na papírky vůbec nedala. „No, nevadí, vždyť já žádný dárek ani nepotřebuji,“ řekla si pak skromně.
Pro ni by ostatně největším dárkem bylo, kdyby se akce povedla a všichni si vzájemně udělali radost nějakou drobností. Jenže ani tenhle nápad se nesetkal s žádným sborovým nadšením. Všichni to brali jak další „opruz“, ale souhlasili, že na Štědrý den si tedy nějaké ty dárky rozdají. „No, když už tu budeme tvrdnout, že jo,“ pokrčila rameny Květa. „Ale hele, pojďte si to se mnou někdo vyměnit, prosím vás. Já tý krávě nic kupovat nechci,“ dala jasně najevo, že s tím, že dárek pořizovat právě nenáviděné šéfové Miladě, co se tu ostatně od svého slavného prohlášení vůbec neukázala, prostě nehodlá. Jelikož ale postoj ostatních byl vesměs stejný, nakonec si osudný lísteček vzala samotná Pavla a slíbila, že něco pěkného vybere. „Jo, prosím tě, kup jí nějakou strašně smradlavou voňavku,“ navrhovala hned jedna kolegyně. „Nebo do zubů… teda, něco na zub, jsem myslel,“ opravil se Tom, ale všichni ostatní už se chechtali, protože jim bylo jasné, že to není žádné přeřeknutí, ale záměr.
Jestli je něco skutečně mohlo stmelit a vytvořit z nich jednotný tým, byla to právě jejich nenávist k Miladě. Stačilo by vytisknout její fotku a připevnit ji k terči na šipky a bylo by. Hned by byl vánoční program na rozproudění dobré nálady na světě. Ovšem toho Pavla využít nechtěla. Sice jí to napadlo, ale byla zkrátka příliš slušná a hodná na to, aby použila šéfovou jako snadný terč. Jen škoda, že nic dalšího jí už moc nenapadalo. Jak proboha vytvořit vánoční atmosféru téhle zdeptané partě?
***
Ještě jsme vám na Pavlu neprozradili, že je velmi zodpovědná a svědomitá. To už jste ale možná pochopili sami. Jistě si ji bez obtíží dokážete představit, jak zkoumá excelové tabulky a odškrtává si různé seznamy úkolů. A to nejen těch pracovních. Nyní měla nově i kolonky jako – koledy, výzdoba, dárky, jídlo,… Právě těmito prostředky se snažila v práci pozvednout morálku a vylepšit náladu před Vánocemi. Jelikož na pečení neměla čas ani nadání a trpělivost, cukroví kolegům a kolegyním raději koupila v obchodě. Stejně tak pořídila i vaječný lkér, ovšem samozřejmě bez alkoholu, protože v pracovní době by Pavla nic alkoholického nepozřela. Leda tak nějakou rumovou pralinku, ale i nad tou by váhala.
„Tos klidně mohla vzít i ten alko. Myslím, že bychom se tady všichni rádi ožrali,“ okomentovala tuto snahu Jana. Sama ale na tyhle typy nápojů nebyla a raději tedy svědomitě ochutnávala nabízené cukroví.
Ale ani známé rčení o oslazeném životě se tentokrát nepotvrdilo. Vánoce Nevánoce, stále tu panovala nálada hluboko pod bodem mrazu. I když jedna věc jim přece jen radost udělala. Nenáviděná šéfová Milada konečně vyložila karty na stůl a oznámila (telefonicky), že si bere nemocenskou, tak aby ji nehledali. Zástupkyní jí byla služebně nejstarší…. tedy opět Pavla. Takže kolegové měli alespoň jistotu, že je nikdo nebude příliš buzerovat.
Osudný Štědrý den už byl doslova za rohem a před Pavlou tak byl zkrátka a definitivně poslední pokus… Na seznamu zbývala poslední položka – vánoční stromek. Po práci ho koupila, a když měla jistotu, že už jsou jistě všichni pryč, donesla ho přímo do kanceláře a naaranžovala na perfektní místo – takové, aby ho skutečně nikdo nemohl přehlédnout. Doma pak nashromáždila řadu ozdob a brzy ráno je na stromek rozvěsila. Pod stromeček dala pár univerzálních dárečků. Pokud by je někdo rozbalil, našel by v nich třeba knížku či čokoládu. Měla dojem, že takové věci potěší každého.
„A tady ještě ten světýlkový řetěz,“ říkala si Pavla a přidala ho na stromek. A jelikož měla ještě čas, rozhodla se ještě přidat další. A další. Možná to bylo světýlek až moc, ale tady to bylo podle ní potřeba. Krizová situace si žádala extrémní řešení. Dokonce měla Pavla i vymyšlené, jak to všechno bude probíhat. Jestli si někdo dělá harmonogram toho, jak trávit Štědrý den v práci příjemně, je to právě ona. Hlavně se těšila, až všichni přijdou, ona nenápadně stromek rozsvítí a zazvoní zvonečkem. Jako by tu opravdu řádil Ježíšek.
***
Všechno jí to vlastně vyšlo podle plánu, až tedy na ten jeden velmi podstatný detail – těch světýlek bylo opravdu možná až příliš. Sotva si ho rozsvítili, předali si dárky a Pavla je donutila zazpívat si koledu, elektřina ve firmě ten přílišný nápor už zřejmě nevydržela. Najednou byla všude tma jako v pytli. Počítače také mrtvé.
„No a je to tady. Konečně black out. Ale proč musíme umřít zrovna na Vánoce a v práci….“ napůl žertovala Jana a jen trochu vyděšeně sledovala, jak Pavla situaci řeší. Vystresovaně pobíhala po budově a hledala nejdříve pojistky a pak hlavní jistič, ale nic nepomáhalo. Tma byla dál. „Sakra, to jsem to zase po…“ Ani to nedořekla, protože si uvědomila, že na Vánoce se nemají používat sprostá slova. Přišlo jí to ale líto. Dělala tu první poslední, aby vytvořila kouzelnou atmosféru, ale všechno se jí to teď vymstilo. Nejraději by si sedla do koutku, nacpávala se cukrovím a plakala. Ale neměla tu možnost. Musela se coby zastupující šéfka postarat o nápravu. Potřebovali elektrikáře… respektive by jim ho dle smlouvy měla poslat jejich pojišťovna, a tak tam zavolala. Odpověď vlastně čekala již dopředu, ale i tak to byla poslední kapka. „Tak prý dneska už nikoho nemají. Někoho sem pošlou zítra,“ oznámila ostatním a teď už slzy nedokázala zadržet. Připadala si hloupě a snažila se, aby si nikdo nevšiml, ale bylo už pozdě.
„Ale no táááák, Pavlínko, copak je? Proč si to tak bereš?“ sesypaly se na ní kolegyně a začaly ji houfně chlácholit. „Kd-yž j-já jsem v-vám zkazila Vá-no-ceeee,“ zvládla ze sebe vypravit mezi vzlyky. Přiznala, že celá akce vánoční výzdoby byl její nápad. „Však to byl skvělý nápad, neplač prosím tě. Rozhodně jsi nám Vánoce nezkazila, ale naopak jsi je zachránila!“ vysvětlovala jí Jana. Ostatní jen vesele přikyvovali, i když to vlastně v tom příšeří bez elektřiny nebylo moc poznat. Pavla si toho ale všimla a nechápala, jak to myslí. „Jak to?“ zeptala se a proud slz konečně trochu ustal. „No, to je přece jasný – když neni elektřina, nemůžeme pracovat. Takže frčíme domůůůůů!“ odvětila Jana.
„Ty nás teď všechny pustíš domů a my si užijeme krásný Štědrý den, s rodinami a nejbližšími. A zítra, až bude elektřina spravená, tak budeme makat o to víc, abychom to nadělali,“ doplnil Tom. „A jo,“ uvědomila si Pavla, že mají vlastně pravdu. Sama se zasmála tomu, že jí to nedošlo. „Máte pravdu, samozřejmě. Tak utíkejte teda…“ Znovu ale rychle posmutněla, když si uvědomila, co to znamená pro ni. Bude opět sama. Jako vždy.
Už to chtěla zase nenápadně obrečet někde v koutku, když jí ale její kolektiv pořádně překvapil. „To se neboj, my hned zmizíme. Ale ještě předtím by sis měla rozbalit tohle… myslím, že to tu pro tebe nechal Ježíšek.“ Podali jí krásný balíček a Jana se nabídla, že na to Pavle posvítí mobilem, aby líp viděla, co to vlastně dostala. Nebyl to žádný diamantový šperk či klíčky od auta, ale pro ni to mělo daleko větší cenu – byl to hrneček s nápisem Nejlepší kolegyně na světě. Neomylně ji to opět přimělo k pláči, tentokrát se ale jednalo o slzy dojetí a štěstí. Všichni věděli, že mají v Pavle velký poklad, a tak jí to alespoň tímto způsobem dali najevo. A navíc jim nakonec došlo i to, proč byla pořád tak pozitivně naladěná. Chtěla trávit svátky s nimi, a tak jí to dopřáli. Ještě chvíli se s ní procházeli po městě a pak ji dokonce několik z nich pozvalo, aby přišla večer na večeři k nim. „Hele, určitě přijď k nám, tam je tolik lidí, že už se jeden navíc ztratí. Sice dáreček další už tam pro tebe nebude, ale bude sranda, to mi věř,“ nabídla jí i Jana a Pavla tedy nakonec po chvíli váhání nabídku přijala. „Paráda, Pavli, ale příští rok už k nám, jasný?“ ozvala se další kolegyně. Pavla si připadala jako královna. Skoro to vypadalo, že má přece jen nějakou tu rodinu – pracovní rodinku, kterou by nevyměnila za nic na světě.
