Mrazivá zábava s jedním kanystrem benzínu: Okupace v Divadle Bez zábradlí vás nenechá v klidu
Co dělá hrdinu hrdinou? Jak se člověk zachová v extrémní situaci v extrémní době? A jak rychle se nejapný žertík může zvrhnout v něco mnohem horšího? O tom vypráví film Okupace z roku 2021, ale také divadelní představení se stejným názvem, které uvádí Divadlo Bez zábradlí.
Mám už za sebou obojí a popravdě moje motivace byla pokaždé trochu jiná. V případě filmu jsem zkrátka potřebovala něco zažít a tento film byl zrovna jediná přijatelná varianta v kině. Moje dojmy byly poněkud smíšené, snímek na mě neudělal takový dojem, jak jsem asi tak trochu čekala. Vzpomínám si, že v sále byl se mnou už jen jeden cizí pár (bylo to dost pozdě v noci) a po závěru, pod vlivem nadšených emocí, se mě tito diváci ptali: „Jak se vám to líbilo?“ A já jim nechtěla úplně kazit radost, ale jejich euforii jsem bohužel nesdílela.
Přesto mi celou dobu v hlavě vibrovala jedna urputná myšlenka – ‚Tohle by bylo úžasný vidět na divadle….’A tím pádem už je jasné, proč jsem pospíchala do Divadla Bez zábradlí, když jsem zjistila, že se tam Okupace hraje. V lednu 2023 jsem si tak jako první divadelní zážitek v novém roce naordinovala právě tuto hru a zklamaná jsem určitě nebyla, naopak. Očekávání se mi vyplnila a já prožila velmi zajímavý kulturní večer.
Klus a bezdomovci na Letní scéně Voděrádky. Pohled na muzikál Branický zázrak
Tam, kde mě film zoufale nebavil (například úvodní sekvence hudby a tance), si mě představení rázem získalo. V kině jsem měla pocit, že je zpracování příběhu občas ploché a některé postavy unylé. V divadle tomu tak nebylo, naopak se podařilo rychle nás všechny vtáhnout do děje – na začátku jsme sledovali zkoušku na oblastním divadle a rázem jsme nabyli dojmu, že jsme její součástí.
Prověrka odvahy
Právě v rámci zkoušky se snadno a záhy seznamujeme s jednotlivými postavami a nahlédneme tak trochu pod pokličku toho, jak to může v souboru vypadat. Pobaveně sledujeme, jak se mladý herec Vladimír (Vladimír Pokorný / Dan Kranich) urputně snaží dodat svému hrdinskému Fučíkovi ten správný patos, jsme v šoku z drsných scén, v nichž vyniká Petr (Karel Heřmánek ml.) v roli nacisty. Všímáme si, jak podobně dramatická úloha moc nesedí Antonínovi (Jan Řezníček/Kryštof Bartoš) a jak nerozumí připomínkám režiséra Jindřicha (Pavel Batěk).
Vnímáme režisérovu netrpělivost a rozumíme mu, proč si dává další kafe s rumem, ale už raději bez té kávy. A div že nepobíháme po divadle spolu s mladou Miladou (Veronika Lapková / Sara Sandeva), která se snaží zde získat materiál na svou diplomovou práci o odvaze (nejen) na divadle. A nikdo netuší, že záhy přijde inspirace naprosto nečekaná.
Nejprve zkoušku naruší příchod ředitele divadla (Zdeněk Žák), komunisty, který je rozjařen po návratu ze schůze. Následně se ale na scéně objevuje navíc i naprosto cizí člověk – a navíc ruský, respektive sovětský voják (Jevgenij Libezňuk). Se zbraní i s kanystrem benzínu. Dál už nebudu prozrazovat, co se odehraje, ale přece jen – jsou 70. léta, tedy období „normalizace“ (nemám ten termín ráda, protože k normálu to tehdy mělo dost daleko). Nejistota, strach, staré křivdy, to vše visí ve vzduchu.
Heřmánek, Žák a Carda. Tahle trojice rozehrála i rozesmála zámek v Benátkách nad Jizerou
Rychlý spád
Akce se rozjíždí a divák se ani vteřinu nenudí. Na jevišti je pořád živo a děj rychle ubíhá, ostatně délka představení činí jen 90 minut, navíc bez přestávky. Než se nadějete, přijde zvrat, pak další a je tu konec. Jen samotný závěr, trochu taková „děkovačka před děkovačkou“, mi nebyl zcela jasný. Nebyla jsem si jistá, jak si mám vše vyložit, ale přimělo mě to přemýšlet, jestli se dění na jevišti v rámci příběhu skutečně odehrálo, nebo to bylo jen jakési divadlo na divadle.
Ani to mi ale ve výsledu nevadilo a jen to podtrhlo můj celkový dojem z děje. Jako by divadelní Okupace dala oproti filmu větší důraz nejen na komedii a vtip, ale také na absurdní povahu jednotlivých situací a rovněž celé doby, v níž se příběh odehrává. Představení nás zkrátka ani chvíli nenechalo se nudit. V sále byl často slyšet smích, dokonce i v nečekaných momentech, kde si nejsem jistá, zda to tvůrci vůbec očekávali. Já sama jsem se rovněž velmi bavila, ovšem zároveň jsem se nemohla ubránit stísněnému pocitu, že bych se možná smát správně neměla. Slovy jiného představení, a to Hedwig a její Angry Inch: „Musím se smát, jinak bych snad musela brečet.“ Myslím, že skvěle vystihuje i tuto inscenaci.
Přece jen občas člověka až zamrazilo, když si představil, že by se někdy dostal do podobných situací, jako postavy na jevišti. Všichni se postupně „vybarvovali“ a zbývalo se jen zamyslet nad tím, jak bychom se zachovali my sami. Navíc vše je teď jaksi čerstvější a nepříjemnější, když nám slova jako Rusák nebo okupant opět rezonují, v souvislosti s válkou na Ukrajině. Díky tomu ale Okupace působí velmi současným dojmem a popravdě i většina civilnějších kostýmů (Jozef Hugo Čačko) z představení tomuto dojmu nahrává. Až na pár výjimek by mě z vizuálního hlediska možná ani nenapadlo, že se děj neodehrává v současnosti, ale v minulém století, tedy kdybych to nevěděla již dopředu.
Naopak scéna, kterou měl na starosti rovněž Jozef Hugo Čačko, by mi už časové zařazení asi napověděla lépe. Na první pohled se možná scéna může zdát jednoduchá, ale to je především tím, že představuje divadelní prostředí a k tomu zase není tolik věcí třeba. V podstatě bychom si vystačili i s oponami oddělující v ději divadelní scénu a zákulisí. Ty ale nenápadně doplňují zlaté třásně, které nás neomylně přenesou do minulého století. Důležitou součástí děje jsou pak i nacistické prapory či vlajky.
A pokud jde o zbytek rekvizit, k dispozici je vlastně vše potřebné, například stůl, skleničky, koneckonců i lopaty se najdou. Jen s tím vším opatrně, varoval by pan rekvizitář, protože zrovna tenhle kousek bude příští týden hrát třeba ve Višňovém sadu. A lebka na Shakespeara je rovněž připravená, kdyby náhodou. Tyto drobné vsuvky patřily také k vtipným pasážím v představení a padly tam podle mě jako ulité. Taková ta pomyslná třešinka na dortu, díky níž jsme se opravdu přenesli do prostředí malého divadla.
Mělník, Praha, Mladá Boleslav… Šárka z Ulice i divadelní Adina odhalila místa svého srdce
Dvě tváře i strach
Velký podíl na tom mají ale též herecké výkony všech zúčastněných. Všichni do jednoho byli skvělí – naprosto mě přesvědčili a ani jednou jsem se nezarazila a neřekla si: Tak počkat, takhle by se to nestalo… I to, co by mi možná jindy připadalo přitažené za vlasy, v jejich podání opravdu vypadalo jako pravda.
Největším překvapením pro mě osobně byl asi Pavel Batěk v roli režiséra Jindřicha. Doposud jsem ho znala spíše z televizních rolí, ale na divadle jsem ho měla možnost vidět až nyní. Jeho Jindřich mi byl téměř celou dobu inscenace velmi sympatický, o to působivější je pak jeho proměna na závěr, spolu s tím podivným odhodláním, které se v něm vzedmulo. Jeho proslov působí velmi dramaticky. Zvládl ale rozhodně i bavit, především skvělými pohyby ve scéně, kdy ho ruský voják nutí připíjet si s ním, a to jednou sklenkou vodky za druhou. A jeho následné objímání kbelíku nemělo chybu.
Naopak o Karlu Heřmánkovi mladším jsem nepochybovala, že bude výborný. Na stejné scéně jsem ho viděla již v Cabaretu a jeho tehdejší výkon se mi připomněl hned v úvodu Okupace. Opět byl trochu za nebezpečného šílence, ovšem když už pak hrál jen Petra a ne jeho roli v představení o Fučíkovi, byl civilnější, což bylo osvěžující. Takový normální mladý kluk, který rebeluje, ale asi to ani nemyslí zle.
Podobně měl „dvě tváře“ i Vladimír Pokorný. Když byl za Fučíka, naprosto nádherně přehrával, ale ve chvíli, kdy se stal mladým hercem Vladimírem, rázem znejistěl a působil trochu naivně a dost nevinně. O to děsivější je pak to, jak se proměňuje v průběhu dění. Zažije něco tak hrozného, že ho to pravděpodobně změní až do konce života. A přitom jde jen o takovou malou chvilku…
Jan Řezníček se coby Antonín zpočátku tváří, že mu nejvíc jde jen dobrácké hudrání čerta z Dalskabátů, později jde ale i z něj docela strach.
V roli ruského vojáka se představil Jevgenij Libezňuk, rodák z Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že postava mluví jen rusky a já tento jazyk neovládám, musela jsem v jeho partech hodně napínat uši a zapojit i hlavu, aby mi došlo, co asi říká. Ovšem jeho herecký výkon byl naprosto přesvědčivý a natolik čitelný, že jsem brzy porozuměla všemu. Především tomu, jak stísněná atmosféra s ním do divadla přišla. A všeobjímající strach z toho, co bude následovat, ještě když je ve hře spousta vodky.
Kdo je geroj?
Coby Miladu jsem měla možnost vidět Veroniku Lapkovou, která si mě získala již v úvodu, ačkoliv se snažila působit spíše jako taková šedá myška. Jenže jak správně poznamenal Jindřich, brzy začala „vytahovat drápky“, a tak dala tušit, že to není jenom nějaká tichá slečinka, ale pořádná kočka v přestrojení. Když si v jedné chvíli zahrála na nacistickou „dominu“, působila krásně nebezpečně. Můžeme se jí chvíli i bát, ale posléze se vše zase otočí a bojíme se spíše O NI.
Strach v očích lze často číst i řediteli divadla v podání Zdeňka Žáka – nejvíc mě bavilo, když si sám vyzkoušel, jaké to je hrát divadlo a jak se mu přitom klepaly ruce. Jindřich si z něj v úvodu dělá trochu nepřítele, pravděpodobně kvůli tomu, že ředitel je členem komunistické strany. Myslím si ale, že mu lze věřit, když tvrdí, že se snaží „bojovat zevnitř“, respektive bych spíše řekla, že se snaží v režimu zkrátka přežít… tak jako mnozí jiní v té době. Rozhodně v něm nevidím žádné „velké zvíře“ ani zlého člověka. Záleží mu na tom, aby jeho divadlo fungovalo a nemělo žádné problémy a opletačky. Ano, je možná trochu „předpo*raný“, ale popravdě mě v divadle často napadalo, že bych možná byla úplně stejná. Minulý režim jsem nezažila, a tak se to těžko posuzuje, ale stejně tak trochu tuším, že já bych žádným hrdinou a „gerojem“ nebyla.
Pokud se také chcete zamyslet nad tím, jak byste se v podobné situaci zachovali vy, můžete na Okupaci do Divadla Bez zábradlí též vyrazit. Případně se můžete pokusit to nějak „spojit“ a nejdřív zhlédnout Cabaret, který dává nahlédnout do Berlína v době vzestupu nacismu, a teprve poté si střihnout „komunistickou“ Okupaci. Ač jsem obě představení viděla s větším časovým odstupem, nějaké ty podobnosti jsem v nich přesto vnímala. Každopádně obě díla nám mohou dát jasný signál, že můžeme být vlastně rádi, že žijeme v současnosti. A přát si a doufat, že se z historie poučíme a nebudeme stejné chyby opakovat neustále dokola…
