Osamělá jedle vypráví… Třetí adventní povídka
Připadám si trochu osamělá, asi jako v té písničce, co si zpíval ten pan dělník, co nás nakládal z lesa. „Vyrostla štíhlá jedlička, ta mezi modříny…“ Dál už si to nepamatuju, ale tohle mi utkvělo, protože jsem si fakticky myslela, že zpívá o mně. Jsem odjakživa jedle, ale kolem mě byly vždycky jen samé jiné druhy stromů a nikdo se tím pádem se mnou moc nechtěl bavit, protože jsem jim připadala jiná… takže divná.
Myslela jsem si, že nic horšího mě už potkat nemůže a že až mě jednou odvezou někam pryč, začnu znova, jinak, líp. Ale teď je to snad ještě horší. Doufala jsem, že když nejsem zas tak obří a vysoká jako jiné stromy, že mě čeká nějaká hezká domácnost. Třeba rodinka, co mě společně ozdobí, a já se budu tvářit, že mě vůbec nebolí, jak do mě ta malá holčička násilně píchá tím připínáčkem. Pro krásu se musí trpět, to já moc dobře vím.
Jenže skutek utek, místo rodinky trčím na nějakým náměstí bůhvíkde. A kolem žádný další strom. Ani nic jiného zajímavého, s čím by se dalo pokecat. Jak já bych byla vděčná, kdyby vedle mě rostla aspoň nějaká blbá pampeliška. Ale ani stéblo trávy. Přitom sucho ani tak nebylo, to asi někdo aktivně vyplenil, než mě sem prsknul. No, musí být trpělivá, snad sem za mnou budou chodit aspoň lidé a já se neunudím k smrti.
Ale musím říct, že mě vyzdobili krásně. Miluju ty papírové sněhové vločky, které na mě pověsili. Hned si připadám krásnější a hlavně důležitější. Ani mi při tom zdobení moc neubližovali. Byli moc šikovní, akorát ty velké svítící koule mě občas trochu tlačí dolů. Ale jednou jsem vánoční stromek, tak si nebudu stěžovat a vydržím to. Navíc to stojí za to, když má člověk na špičce tak krásnou hvězdičku jako já.
Jen by mě zajímalo, proč na mě navěsili tolik nezajímavých řetězů, co vůbec nejsou hezké a hlavně nejsou skoro vidět. Takové nudné světlé a trochu průhledné dráty. Jo a jsou na nich takové asi skleněné nádobičky. Ale tak maličké, že by se do nich stejně nic nevešlo.
Už se pomalu stmívá… Tak to už asi zase trochu ubyde lidí. No, nevadí, v noci to nějak vydržím a zítra bude nový den a všichni mě budou zase obdivovat. Taky je mi trochu chladno. Vůbec bych se nezlobila, kdyby mi sem šoupli nějaký přímotop. Počkat, počkat, co to jeeee?
Panebože, tak ty dráty, co na mě pověsily, to byly řetězy s žárovičkami! Teď to teprve zapnuli a pane jo, já celá svítím. Od špičky až po spodek kmene, to je paráda. Připadám si jako princezna…
Všichni si mě prohlížejí a někdo dokonce zatleskal. Jé, to je nádhera. Jen se musím držet a nezačít brečet. Přece nechci být zamazaná od smůly, když mi to jednou takhle sluší.
————————————————————————————————————————————–
„Půjdem spolu do Betléma, dujdaj, dujdaj, dujdaj dááá!“ zpívám si potajmu celý den koledy. Lidi mě moc baví. Vymýšlejí pěkné písničky a celkově mají ty Vánoce docela pod palcem. Ráda sleduju, jak procházejí kolem a nesou si s sebou různé taštičky a balíčky. Je to kouzelný pohled.
Dnes mě obzvlášť nadchla jedna dvojice kamarádek. Daly si přede mnou sraz. Ta první přišla dřív, tak čekala a kouřila. Čadila mi přímo pod nos, tak za to jsem moc vděčná nebyla. Naštěstí ta její kámoška se na to tvářila taky dost podobně, takže to típla a začaly si povídat. Jé, to jsem se dozvěděla věcí. Přeskočím ty nudné věci jako že ta první kamarádka je naštvaná na svého přítele a ta druhá pro jistotu žádného nemá a chtěla by. Ale kolik toho napovídaly o dárcích? Páni. Úplně živě jsem to před sebou viděla – luxusní parfém s vůní levandule, heboučké ponožky, tričko s vtipným popiskem. A spousta hraček pro děti. Nevím sice, jak vypadá taková panenka Elsa z Ledového království, ale určitě bych se mi taky líbila. Co všechno se tu nedozvím… Škoda že za chvíli těm holčinám začalo být chladno a odešly někam na svařák.
Krásné Vánoce! Štědrý den jako ze žurnálu. Ale abyste mě chápali, teď to myslím trochu ironicky. Doposud jsem si tohle místo opravdu oblíbila, moc jsem si užívala všechny ty davy kolem a jejich příběhy. Připadalo mi, že i když nestojím u nikoho v obýváku, můžu díky tomu být součástí jejich Vánoc. Ale teď? Všichni jsou zalezlí doma.
Hádám, že se dívají na pohádky, pomalu připravují večeři. Jejich stromečky to všechno můžou pozorovat a nic jim neuteče. No dobře, abych byla spravedlivá, taky to nemají jednoduché. Pokud jsou v domácnosti, kde mají kočku, možná se bojí převrhnutí, případně už jsou rovnou na zemi. A jestli na ně někdo jde s opravdovými svíčkami či snad dokonce prskavkami, tak to jim snad věnuji svou modlitbičku, ať jim neshoří ani kousek jehličí. To by bylo nepříjemné.
Jenže já už si pomalu říkám, že bych nějakou tu větev klidně obětovala, hlavně ať už se něco děje. Je tu dneska příšerná nuda. Skoro až děsivé ticho. Žádné příběhy, co bych odsposlechla. Žádné vybalování dárečků se u mě dneska nekoná. Ach jo, co já si tu počnu?
Nudu odvolávám. Připadám si jako nějaký špion! Přišel ke mně nějaký mladý kluk a vypadal docela dost nervózně. Skoro jsem si říkala, jestli mě nechce ukrást, i když na to tedy neměl moc figuru… Ale on mi naopak něco přidal… Vzal mašličku, něco malinkého a blyštivého na ni přivázal, pak zkontroloval, jestli to drží. Usmál se a zmizel. No, chápete to?
Jé, hele, už vidím, že se vrací. Ale tentokrát nejde sám, má s sebou nějakou slečnu. Vedou se za ruce. Ona má moc krásné kudrnaté vlasy. Kdybych byla člověk a ne strom, hned bych takové brala. „A už mi řekneš, proč sem vlastně jdeme? Vždyť víš, jak jsem zvědavá…“ slyším kudrnku, jak se vyptává. „Dočkej času, přece si nechceš pokazit překvapení,“ odpovídá šibalsky on a já už něco málo začínám tušit. Kdybych mohla mluvit, už bych jim to překvapení asi pokazila, protože bych to nejraději volala do celého světa. Naštěstí jsem potichu a pořádně napnutá.
Konečně ti dva přicházejí až ke mně. Kluk si ještě malinko odkašle, jak na něj zase jde ta nervozita. Pak předstírá, že si zavazuje tkaničku. Poklekává na zem a já už vím, co přijde. Ale stejně mu úplně visím na rtech, když se své kudrnaté lásky ptá: „Vezmeš si mě?“
No, mladý pane, nic originálnějšího už nemáte na skladě? Mohl jste ještě říct pár slov o ní, jak je krásná, chytrá a proč ji milujete, ne? Taky by vám na tuhle holou větu mohla odpovědět jednoslovně: „Ne.“
Ale to se nestane, protože kudrnka už má slzy v očích a dává si ruce před obličej. Nemůže tomu uvěřit. „Samozřejmě že ano!“ Skoro to až vykřikla. On vstane a obejme ji, políbí ji, jako by nám to závisel celý jeho život. Stojí tam jako dvě sochy, co se proměnily v sousoší. Bylo to moc romantické, ale… popravdě to trvalo nějak dlouho. A pak už to vypadalo, že ty dvě hrdličky málem odejdou.
Tak počkat, na mě jste zapomněli? Tedy na tu mašličku? Mírně jsem do toho kluka šťouchla tou správnou větví. Hned se otočil a došlo mu to. Začal se smát. „Káťo, já jsem tak šťastnej, že jsem z toho úplně blbej. Tady někam jsem ti schoval prstýnek. Myslím, že na jednu z těch větví na stromku. Ale zaboha nevím, která to byla,“ přiznal se a jeho snoubenka se také rozesmála. Je to ale holka šikovná, a tak jí stačil jeden pátravý pohled – a hned mašličku objevila. Kluk jí navlékl ten prstýnek, který byl mimochodem docela maličký, ale opravdu nádherný, skoro jako ta hvězdička, co ji mám na špici.
Dali si ještě jednu pusu a pak se pomalu vytratili. Přísahala bych ale, že mladík se ještě za mnou jednou otočil a mrknul na mě, jako by věděl, že jsem mu pomohla. Však jo, beze mě by žádnou svatbu ani neměl, to je jasné. No, dobře, přeháním. Ale jsem zkrátka šťastná. Byl to krásný Štědrý večer. Víc už jsem si nemohla ani přát…
