Neplatil alimenty a maloval jako Bůh: Na bohéma Brandla se stojí před galerií fronty
Co může být pro uměleckou výstavu lepší reklama než fakt, že na ni lidé čekají ochotně v dlouhé frontě, klidně i dvě hodiny? Takové pocty se dočkalo malíři Petru Brandlovi, jehož díla vystavuje už jen do 11. února Valdštejnská jízdárna.
Fronty na neplatiče alimentů
V podstatě tak tento článek nemusíte brát ani jako pozvání, ale spíš jako ohlédnutí za velmi úspěšnou výstavou obrazů s názvem Petr Brandl: Příběh bohéma. Nespleťte to s il Boemo, kde to značilo národnost. Petr Brandl je sice také Čech a jeho život i tvorba jsou s naším územím spojeny, ovšem zde slovo bohém skutečně znamená to, co si možná už pomalu, ale jistě představujete – víno, ženy, zpěv. Z dostupných informací je jasné, že to zkrátka nebylo žádné neviňátko.
V jednom kuse dlužil peníze a kvůli dluhům se dokonce dvakrát za život dostal až za mříže (v letech 1728 a 1731 vězněn v Hradci Králové), kromě toho na něj nebyl zřejmě velký spoleh – místo malování se občas zapomněl v nějaké hospodě, nebo měl zkrátka jiné zájmy. Jednu dobu dokonce podlehl „zlaté horečce“ a v Jílovém u Prahy se stal náčelníkem těžařstva. Nejbizarnější mi připadala informace o tom, že byl ve sporu s vlastní manželkou, které neplatil výživné na děti. Jak moc se toho za 400 let změnilo, a přesto některé věci zůstávají stejné – občas nějaký ten tatínek prostě neplatí alimenty.
V osobním životě tedy Brandl zřejmě nebude nikým, koho bychom měli oslavovat či opěvovat. Přesto se na něj v Praze dnes stojí obrovské fronty. Popravdě o výstavě jsme se doma poprvé doslechli již před koncem roku, ovšem o svátcích má člověk trochu jiné starosti. Hned zkraje ledna jsme s maminkou vyrazily na Malostranskou, ovšem když jsme spatřily špalír lidí vedoucí ke vchodu galerie, mamka prohlásila, že tam čekat nebude. Druhý pokus následoval o něco později, ovšem s naprosto stejným výsledkem. Nutno říct, že pokaždé se jednalo o nedělní odpoledne, a tak byla nutná změna taktiky. Už sama, vyzbrojena dovolenou z práce a pocitem, že do třetice už to zkrátka vyjít musí, jsem to zkusila ve všední den, zhruba v půl druhé odpoledne. Tentokrát mi málem vypadly oči z důlku, fronta se tentokrát linula k Valdštejnské jízdárně už od samotného příslušného výstupu z metra. A pozor, to už Jízdárna dokonce protáhla i otevírací dobu. Všechno marné, nával je tam pořád.
Zážitky z fronty (ale ne válečné)
Nakonec jsem v tomto zástupu strávila hodinu a půl, přičemž někteří lidé to vzdali hned, někteří až po chvíli, kdy se fronta vůbec nehýbala. Morálku „nám“ (aneb kdo není ve frontě je proti nám :)) nalomily i dvě studentské výpravy, které měly objednané komentované prohlídky a v zástupu čekat nemusely. Dobré mínění o lidech zase pokazili chytrolíni, co se šli nejprve jen podívat, jak fronta vypadá na konci, ale už tam zůstali stát, s milými úsměvy na tváři a v družném hovoru, načež jim vůbec nebylo hloupé se dovnitř nacpat s další skupinkou, která byla vpuštěna. Podle mě jim snad ani nedocházelo, že sebrali místa někomu, kdo tam na rozdíl od nich poctivě vyšlapoval. No, jistě měli něco lepšího na práci, že?
Každopádně ke konci už nás v chladném zimním počasí hřála naděje, že už jen pár lidí a dovnitř se dostaneme i my. Přede mnou byli zkušení harcovníci výstav, za mnou dámy, kterým se vybavilo jejich čekání na džíny v tuzexu. Milá společnost a vůbec se nedivím, že leckdy bývají v podobných frontách (například při pohřbu Karla Gotta či úmrtí královny Alžběty) vznikají i hluboká přátelství. Já jako věčný samotář jsem si ale oddechla, že uvnitř Jízdárny už jsem zase sama za sebe a ne jako jedna z davu. Během čekání jsem si koupila i vstupenku online, tím pádem jsem nějakou tu další minutu čekání eliminovala. A pak už vše šlo hladce jako po másle.
A stálo to čekání za to? Rozhodně ano, samotný výstavní prostor Valdštejnské jízdárny byl výborně rozvržen a díky tomu se návštěvníci nikde nemačkali. Vystavená díla byla často shlukována po dvou či po třech, přičemž jsme je mohli sami zkoumat a porovnávat, ať už se jednalo o kopii versus originál, předlohu jiného autora versus dílo Brandla, případně dvě různé Brandlovy zakázky na stejné téma. Prohlédnout jsme si mohli také hned několik jeho autoportrétů, z nichž jeden doplnil i všechny promo plakáty k výstavě. Každá podobizna byla něčím jiná, přitom byl na všech jasně rozpoznatelný.
Brandl vytvořil i mnohá díla majestátních rozměrů (především zakázky pro různé chrámy), která se tyčila ve středu sálu. Všechny exponáty byly také dobře osvětleny, což bylo potřeba především v případě děl, kde malíř využíval hodně tmavých barev. Někdy ale kužel světla trochu píchal do očí a zabraňoval v komfortním čtení popisků pod obrazy. To bylo ale jen minimum případů. A již zmíněné popisky byly skvělé v tom, že byly velmi přehledné, a přesto plné informací. Levá strana se zpravidla věnovala samotnému dílu, jehož název se skvěl ve spodní části panelu. Pravá strana pak rozebírala období, v němž dané dílo vzniklo, především s ohledem na život samotného Petra Brandla. Ucelený životopis byl již na vývěsce na začátku výstavy, ovšem tyto perličky nám vždy připomněly, v jakém období jeho života se nacházíme.
Nejdřív kultura, pak odpočinek
Zrovna, když už na mě tíha náboženských témat začala dopadat, a říkala jsem si, že bych si potřebovala sednout a odpočinout si, všimla jsem si, že na konci místnosti je pár laviček. Když jsem tam došla, ocenila jsem i jejich umístění v prostoru – z jedné strany si odpočívající mohou prohlížet tři obrovská plátna (Nalezení a převezení ostatků sv. Otmara a jeho oslavení, Smrt sv. Benedikta a Smrt poustevníka Vintíře), z druhé strany hned čtveřici výjevů Kající se Máří Magdalény. Poznali byste, která je kopie a která originál? Já ne, naštěstí to opět bylo popsáno. 🙂
Druhá místnost se věnovala především obrazu Historie Josefa Egyptského a opět zde byla možnost usednout a dílo zkoumat podrobněji, dokonce se sluchátky v uších, kdy jste si mohli poslechnout hudbu inspirovanou obrazem. Byla to veskrze moderní instrumentální skladba, která se s mým vkusem nepotkala, ale o Josefovi a vznikl i muzikál Andrewa Lloyda Webbera (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť), a tak jsem vzpomínala spíše na tyto hravé tóny. V této místnosti byly také promítány dokumety o Brandlovi a o místech, která jsou s ním spojená. Takovým místům bych mohla věnovat samostatný článek, protože s Prahou i místy přímo ze Středočeského kraje byl spjat velkou měrou. Ale ještě nám zbývá poslední zastávka výstavy – horní patro, které už bylo vyloženě odpočinkové. Děti i dospělí si tam sami mohli zahrát na umělce a vytvořit si tam portrét. Případně se dotknout různých druhů látek a sledovat rozdíly mezi nimi. A především odsud byl výborný výhled na celou výstavu ve spodním patře, a tak jsem si rázem připadala jako horolezec, co vylezl nějakou „osmitisícovku“ a už se jen kochá výhledem dolů s tím, že už má tohle vše za sebou.
Tento zážitek ale nebyl žádným mučením ani extra námahou, i když snadné to také nebylo. Leckdy jsou Brandlovy obrazy pro mě těžké, temné a jeden byl vyloženě drastický (ukazoval mučení, tak se nelze divit), přesto jsou ukázkou obrovského talentu.
Brandlova tvorba mě nakonec zaujala především tím, jak pracuje s různými detaily a skrytými náznaky. Některé pro mě byly záhadou a asi bych si jich ani nevšimla, kdybych si nečetla informace pod obrazem, zároveň pak už to bylo nad slunce jasné. Například na obraze U felčara, který mi námětem připomněl muzikál Medicus, a proto mě výrazněji zaujal, to bylo gesto jedné z dívek. Držela se za břicho, druhá žena lomila rukama – co to znamená? Přece nechtěné těhotenství mladé žínky. Jak prosté a opět téma, které nezestárlo.
