Šerif, Hodges z Kriminálky, vrah s vrtačkou i Gargamel v jednom: Co nám prozradil herec Petr Meissel
Nedávno jsme navštívili představení Misery ve Studiu DVA a při té příležitosti jsme měli možnost se setkat i s hercem Petrem Meisselem, jehož hlas budete rozhodně znát z dabingu. Má však za sebou bohaté zkušenosti s divadlem i s prací před kamerou. Na které role jsme v našem rozhovoru zavzpomínali? Jak se má správně nadávat Šmoulům a proč je někdy pro herce problém koupit vrtačku? 🙂
V představení Misery ve Studiu DVA, které se blíží ke svému konci, jsme vás mohli vídat v roli šerifa. Scénář mu předepsal roli zvídavou, ale nakonec zřejmě málo ostražitou. Jak jste se na šerifa díval vy sám? Myslíte, že měl už od začátku podezření, nebo netušil, jak blízko je pravdě?
No, oním statusem, že jde o postavu „zvídavou, ale méně ostražitou“, je poněkud eufemisticky řečeno to, že je to vlastně blb :-). Policajt, kterej stojí na důkazu a neví, že je to důkaz, na čem stojí. Ale právě proto se ho snažím hrát místy i jakoby velmi nebezpečně, aby Zlata, v roli Annie, nevěděla, jestli to na ni jen zkouším, nebo jsem (teda ten šerif) fakt tak tupej :-). A myslím, že to docela funguje.
Mrazivý humor a mistrovství Zlaty Adamovské: Misery »zemře« v Divicích
Jak probíhaly zkoušky na toto představení a jak se vám pracovalo s režisérem Ondřejem Sokolem i hereckými partnery – Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem?
Jsou to velmi noblesní lidé a herečtí profesionálové, takže jsem se od nich mohl jenom učit a snažit se jim to na jevišti moc nekazit. Ale se Zlatou nastává/val i ten vzácný divadelní okamžik, kdy něco při našem dialogu nečekaně udělám, a ona na to zareaguje. A to se pak na jevišti cítím šťastně!
A možná jen tak pro pobavení – během představení MISERY se hodně používá točna. To je takové to kolo, otáčivé jeviště, které když se otočí, tak se scéna vymění. No a během zkoušek nějak nebyl k dispozici kvalifikovaný kulisák, tak jsem se nabídl, že budu ten mechanismus ovládat já. Aby si Zlata a Petr mohli zkoušet ty změny scény. No, a samozřejmě, nebyl by to režisér Ondra Sokol, aby mě okamžitě během té zkoušky nepeskoval, že s tím otáčím blbě. „Piš si to Péťo, tak si to konečně piš…“ řval na mě naoko naštvaně, když jsem třeba omylem otočil scénu naopak. Ale já jsem se nedal. „Já si to píšu, Ondro, ale když ty to říkáš pokaždé jinak.“ No, byl jsem „drzej“ :-), ale u Ondřeje jsem věděl, že můžu. Protože on je režisér takového formátu, že to nakonec stejně přetaví v to, co chce a pro inscenaci potřebuje.
Ve Studiu DVA hrajete také ve Vánoční koledě, na motivy proslulé povídky Charlese Dickense. Jaké bylo vaše první setkání s příběhem Vánoční koledy? Je vám tvorba Charlese Dickense blízká, nebo byste v knihovničce sáhl spíše po jiných autorech? Popřípadě jakých?
Vánoční koleda je moje srdcová záležitost. Otec Bob, kterému scénář určil, že mu umře dítě a on se k tomu bude muset nějak postavit, je podle mě jedna ze stěžejních situací toho příběhu. Jak jsem ale ke konečnému ztvárnění role nakonec dospěl, to si s dovolením nechám pro sebe, protože je to velmi emotivní osobní okamžik.
Ale tu roli hraju velmi, velmi rád. A chci věřit, že ještě dlouho moct hrát budu.
Karel Roden i nadpozemská hudba: Taková je Vánoční koleda ve Studiu DVA
Diváci pražských divadelních scén vás mohou znát také z prken Činoherního klubu. Na které tamní představení nejčastěji vzpomínáte a případně je nějaká role, kterou jste již hrál, ale kdyby to bylo možné, okamžitě a s chutí byste se k ní vrátil?
V Činoheráku jsem hrál rád snad všechny role, které mi tam umožnili hrát. „Trpěli“ mě tam celých 22 let a za to jsem osudu velmi vděčný. A kdybych měl vybrat jednu jedinou? Ne, nevyberu. Každá role na prknech tohoto legendárního divadla mi něco dala, něco vzala, ale vždy pro mě něco znamenala.
Věnujete se také dabingu (a též jeho režii), hlas jste propůjčil mimo jiné i postavě laboratorního technika Davida Hodgese v oblíbeném detektivním seriálu Kriminálka Las Vegas. Bavila vás tato figura, případně jste fandou detektivek?
Ano, bavila a moc. Akorát ten dabing byl těžký v tom, že Hodges, coby laboratorní technik, měl skoro v každé replice nějakou složitou chemickou sloučeninu nebo technický či fyzikální pojem. Takže jsem musel chodit do studia o hodně dřív, a tato těžká slova jsem si dopředu četl a učil se je vyslovit, abych pak při natáčení samotném moc nezdržoval. Ono když máte rychle říct třeba „klinoptilolitový tuf“, tak to není úplně snadné. Schválně si to zkuste:-).
Magdalena Reifová: Majda z Kouzelné školky mi dala spoustu přátel, ale masového vraha si nezahraju
Když před lety televize Barrandov zakoupila dětský seriál Šmoulové, vznikl k některým dílům nový dabing, v němž jste se ujal role záporného čaroděje Gargamela. Velmi jste měnil hlas, a tak by mě zajímalo, zda to byla práce hodně náročná na hlasivky? Případně vzpomněl byste si na něco ještě záludnějšího?
Spíše, než změna hlasu, bylo náročné to, že jsme museli obměňovat Gargamelovy nadávky, kterými Šmouly hojně a rád častoval. Některé, co překladatelé do textu napsali, nešly použít. Buď byly pro děti příliš vulgární, nebo naopak nebyly o ničem a také se často opakovaly. Takže jsem si vždy připravoval papírek, a na něm různé varianty, jak ty „odporné modré koule“ nazývat a ty jsem postupně do dabingu propašovával :-).
Poznají ve vás Gargamela ještě někdy dětští diváci podle hlasu? A s kterou dabingovou rolí si vás nejčastěji spojují diváci dospělí?
Nevím. Myslím, že spíše než s Gargamelem, mě mají fanoušci kreslených seriálů spojeného s Phineasem a Ferbem, kde jsem nejen hrál, ale také jsem ho dlouhé roky i režíroval. Myslím, že to je velmi vtipný a dobře napsaný seriál.
V oblíbeném seriálu Zaklínač jste namluvil figuru jménem Yarpen Zigrin. Jak se vám daboval a jak došlo k tomu, že mluví právě „ostravsky“? 🙂
Já teď nevím, do jaké míry můžu být konkrétní… Protože speciálně u těchto VIP projektů máme ve smlouvě poměrně brutální pokuty za vyzrazení čehokoliv, co by zadavatel, potažmo tvůrce, mohl považovat za nežádoucí nebo škodlivé… Takže řekněme, že jsem daboval „nějakou“ postavu, která měla ve scénáři poznámku, že mluví „divným“ přízvukem. V originále to snad byla nějaká Yorkština, či co. Tak tvůrce českého znění logicky napadlo, že bude mluvit „ostravsky“. Ale text začínal replikou „Helé, klucí“… No a tak se přece na Moravě nemluví. Takže jsem to za pochodu po dohodě s režisérem přepisoval a následně daboval s přízvukem, který se mi zdál jako dostatečně „ostravský“. No, tak snad jsem svou „rodnou řeč“ 🙂 ještě úplně nezapomněl.
Divadlo Mír odpálilo Krematorium. Je to jízda od začátku do konce
Několikrát jste hrál v koprodukčních či vyloženě zahraničních snímcích a následně jste se do české verze sám namlouval. Je to stejné jako jiný dabing, nebo je horší muset se trefovat do úst sám sobě?
Tzv. postsynchrony, což je v podstatě dabing vaší role (zahrané třeba i v cizí řeči) do vašeho rodného jazyka, paradoxně moc neumím. Ale je to lepší, než když mě nakonec mluví některý z mých kolegů. Což se mi už několikrát bohužel stalo, protože ne všichni režiséři – režisérky dabingů jsou natolik profesionální, aby si zjistili, zda ten či onen herec, který se v zahraničních projektech objeví, není náhodou Čech a neměl by se tedy česky namlouvat sám.
A tady mám jednu takovou perličku. Hrál jsem třeba v norském seriálu Cesta za oceán. A tu roli jsem se musel naučit odehrát v norštině! Právě kvůli tomu, aby postsynchrony dobře seděly tzv. na pusu. Ptal jsem se tehdy onoho norského režiséra, kdo mě bude dabovat z té mé „české norštiny“ do jejich jazyka? A on vtipně odpověděl, že „jeho matka“. Ale já měl ten den „tzv. vtipnou“ :-), takže jsem smečoval poznámkou: „No, tak snad umí i kresleňáky, aby to bylo věrohodné!“ 🙂
Ale tady musím pochválit dabing České televize, protože tam nebyli líní, a dohledali si, že to hraju já a na výrobu českého znění mé role mě pozvali.
Zahrál jste si také v řadě seriálů, já vás poprvé zaregistrovala v Rodinných poutech coby negativní postavu – pana Ziku, co ubližoval manželce Haně (Petra Špindlerová). Setkal jste se kvůli tomuto typu rolí s nějakými reakcemi přímo od lidí na ulici? Herci si v těchto souvislostech často stěžují, že jim pak nikdo nechce „ani prodat“ housku na krámě. Stalo se vám někdy něco takového?
No, ona je to kletba, kterou asi nejde zlomit. Prostě když herec, herečka, hraje totálního záporáka, a hraje ho věrohodně, tak mnozí diváci, z nichž jistě většina ví, že to je jen role, si je stejně nakonec spojí a ztotožní.
Hrál jsem třeba v kriminálce na Nově vraha, který svoji oběť zazdil do zdi. A shodou okolností druhý den po odvysílání toho pořadu jsem si šel půjčit pneumatickou vrtačku, protože jsem doma potřeboval něco vyvrtat. No, tak hádejte, jak na mě ten prodavač koukal, když jsem potřeboval něco, „čím můžu odvrtat zeď“ :-).
Jste rodákem z Ostravy, léta vás práce pojí především s Prahou. Jelikož jsme ale Středočeský magazín, zajímalo by nás, jaký máte celkový vztah k našemu Středočeskému kraji. Je tu nějaké místo, které máte obzvlášť rád a kam byste pozval naše čtenáře? 🙂
Střední Čechy nejsou zase „tak daleko z Prahy“… :-). Mám je rád stejně, jako jiná místa u nás. A mimochodem – ve Středních Čechách máme v pastevním ustájení našeho koně. Takže tam to mám opravdu moc rád!
