ROZHOVOR: Hledání struktury vám vyrazí dech. Pojďte s námi do Hořovic
Tři generace jedné rodiny se setkávají poprvé na společné výstavě v hořovickém Starém zámku. Více než 120 děl je prezentováno v sedmi místnostech. Spojnicí mezi pracemi malíře Miloslava Hořického (1924-1982), malíře a grafika Jiřího Kreissla (*1950) a fotografa Daniela Kreissla (1974*) není jen příbuzenský vztah, ale zejména téma přírody.
Na Starém zámku v Hořovicích právě probíhá vaše výstava s názvem: Hledání struktury.
Co pro vás struktura znamená?
J.K.: Pro mě znamenala radostné mládí, které jsem trávil jako speleolog v
Koněpruských jeskyních a dalších jeskyních Českého krasu, kde byla na stěnách
spousta struktur tvořených usazením sintrů, a ty povrchy ve mně zůstaly, a já je
zaznamenávám v obrazech.
D.K.: Obraz, když ho netvoří plochy, tak ho většinou tvoří nějaké struktury. Struktura
přírodnin mě vždycky zajímala. Taky jsem ji viděl okolo sebe. Když jsem vyrůstal, byly
kolem mě obrazy táty a dědy. Všechny byly strukturované, a já jsem k nim tedy přišel
jako slepej k houslím. Prostě jsem v tom vyrostl. Přišlo mi to jako přirozená věc. Když
se struktury doplní symetrií, tak se v nich najednou objevují fantaskní obrazy. Symetrii
dociluji pomocí zrcadlení. To už jsem mnohokrát rozváděl. Dosahuji tím zajímavého
efektu. Ve fotografiích se mi pak zjevují démoni, strašidla nebo mandaly, ze struktur
najednou vyrůstají nové tváře. Vznikají někdy až psychedelické obrazce, řekl bych. Je
to fascinující. Fotím buďto nalezená zátiší nebo si je vytvářím, komponuji. Osvětluji je
externími zdroji, baterkou, bleskem, aby byla zajímavější, plastičtější. Fotím rád, když
se stmívá. To je taková tajemná doba.
Vernisáž – autor: Starý zámek Hořovice
Setkával jsi se v dětství i s jiným uměním než s rodinným?
D.K.: Jasně, naši mě tahali po výstavách, byli to nadšenci. Máma poslouchala hudbu.
Táta vlastně taky, ale spíš Suchého, Šlitra, bigbít. Máma poslouchala víc vážnou hudbu.
A to mě zaujalo. Měl jsem k hudbě vztah od malička. Mám rád také staré filmy a knížky.
Takže hudba hraje určitou roli ve tvém díle?
D.K.: Nevím jestli přímo v mé fotografii, ale je součástí kultury obecně, která mě
formovala. Je to rozdílné vyjádření téhož. Je to jiný vyjadřovací prostředek vedoucí k
uměleckému prožitku.
Růže k lásce schůdeček neboli slavné místo z Jáchyme, hoď ho do stroje
Jak se ke strukturám dostal děda Miloslav Hořický?
J.K.: Já vím, jak k tomu přišel děda. Pracoval s určitým materiálem ve své práci,
pracoval nakonec doma s materiálem, a ten materiál začal používat ve svých
výtvarných dílech. Nejdříve to byly klasické materiály, to znamená dřevo, dráty. Věnoval
se reliéfní malbě. Používal epoxidové pryskyřice. Práce vytvořené z nich jsou zde
vystavené.
Daniel Reissl (se svolením autora)
Kdy jste se s uměním setkal Vy?
Já jsem byl jako mladý ničím nepolíbený. Ale oslovily mě nejenom přírodní struktury.
Někdy v sedmnácti, osmnácti letech jsem viděl dokumentární filmy o Maxi Ernstovi a o
Toyen. Tenkrát šly oba krátce po sobě. Byl jsem z nich naprosto uchvácen a unešen.
Čili jsem víc vyznavačem Maxe Ernsta než Salvadora Dalího. Se školou jsme byli, asi v
roce 1967, na studijním exkursi a jeli jsme do stálé expozice českého umění dvacátého
století, která byla v Knihovně města Prahy. Já jsem byl ohromený. O surrealismu jsem
tenkrát neměl ani potuchy. Ale navíc jsem byl ohromený Filou, Procházkou, kubisty,
kterým jsme se jako kluci smáli a dělali si z nich legraci, ale najednou na člověka malby
ve velkém formátu zapůsobily. Fascinovaly mě i obrazy Zrzavého, které jsou naopak
poměrně malé, ale nesmírně silné, a obrazy Josefa Čapka. Pamatuju si dodnes obraz
Muž s pytlem. Jak jednoduchý námět, ale jak výstižný pohyb. Pak jsme došli do sálu
poetismu a surrealismu, a tam jsem viděl Theseův návrat Josefa Šímy a Velký sen
Františka Muziky. A to mě dostalo. Se školou jsme tam byli někdy v týdnu, a pak přišla
neděle, a první, co jsem udělal, bylo, že jsem šel na vlak a hurá do Prahy a znovu do
galerie. Tak jsem to dělal několik víkendů po sobě. Mělo to za následek, že jsem opustil
speleologii a přešel jsem vysloveně na výtvarné umění.
To bylo Vaše úplně první setkání s výtvarným uměním?
J.K.: Úplně první ne. Vůbec nejkrásnější a nejtajemnější svět jsem objevil už v
předškolním věku, když jsem si prohlížel bráchovy Verneovky. Tam byly světy. To bylo
tajemství. To bylo hrůzy. Krokodýlové, dravá zvěř, bouře na moři, vrak, trosečníci. Bylo
to úžasné. Ještě jsem neuměl číst, a pak, když jsem číst uměl, tak jsem si vybíral
Verneovky, kde byly obrázky. Například knihu Hrdinný kapitán Korkorán. Byl tam
obrázek nějakého vojáka na koni a do hrdla se mu zakousává tygr a pod tím bylo tam
napsáno: Nedořekl, Jiskra mu skočila na hrdlo, strana 86.
Danieli, jak jsi se dostal k fotografii, když táta i děda malovali? Fotografoval
někdo u vás v rodině?
D.K.: Ano, tenkrát fotografovali všichni. Táta, děda. Jen fotek bylo méně než v dnešní
době mobilů. Tenkrát bylo všechno drahé. Byla to vzácnost. A bylo to o poznání
složitější než dnes. Fotil jsem od malička. Dostal jsem k narozeninám foťák Corinu, byl
celej bakelitovej, a hned sem zkoušel fotit na dlouhej čas v jeskyni. Docela to vyšlo, a to
mě fascinovalo. Doma jsme měli Flexaretu, pak jsem si kupoval kinofilmový Prakticky
loma atd. Foťáky jsme doma měli a časem jsem si zařídil i malou temnou komoru.
Flexareta byl kvalitní český fotoaparát.
Jiří Reissl (se svolením)
Myslíš dědu Hořického, se kterým vystavujete? Ten fotografofal taky?
D.K.: Ano. Měl fotoaparát, myslím na kinofilm se stereo ostřením. Nikdo v rodině ale
nefotil s uměleckým záměrem, jenom záznamy určitých událostí, jaké se dnes fotí na
mobil. Mně přišlo, že moc dobře nemaluju, a na škole byla možnost se přihlásit do
fotografického kroužku, tak jsme se tam přihlásili s jedním kamarádem. A hned mě to
chytlo, ta realita, zmácknete spoušť a je to. Nemusíte se s ničím malovat. Bavilo mě, že
fotografie je přesvědčivá, že zobrazuje skutečnost okamžitě.
Mám ten dojem, že se snažíš paradoxně ve své fotografii od reality vzdálit.
D.K.: Ano, snažím se napodobovat obrazy fotografií. Mívám totiž u určitých moderních
obrazů pocit, že jsou nečekaně realistické. Působí jako určité fragmety reality
poslepované dohromady. Líbí se mi, že fotografie působí přesvědčivě, že vypadá jako
realita, i když některá fotografie nemá s realitou mnoho společného. Na diváka ale
působí tak, jako by to realita byla. Poslední dobou dělám montáže, což už je na pomezí
trikové fotografie nebo grafiky. Když existuje Photoshop, tak je ve fotce možné téměř
všechno, ale já chci vždy část reálného zachovat. Teď se objevila umělá inteligence,
takže pán Bůh s námi, možná už nebude foťák ani potřeba.
Jiřice odhalily obnovený pomník padlým v 1. světové válce s velkou parádou
K umělecké fotografii jsi se dostal přes kroužek, o kterém jsi mluvil?
D.K.: Tam jsem se dostal k fotografii, a pak jsem se snažil zlepšovat, a o fotografii jsem
měl zájem. Studoval jsem fotografii na vysoké škole. Vyplynulo to samo. Chtělo se mi
fotografii realizovat, dosahovat něčeho dalšího, zajímat se, vymýšlet si. Bylo to takové
samovolné. Fotka mě lákala víc než jiná umění. Otci to nevadilo, ale asi by měl větší
radost, kdybych maloval. Vždycky mě však podporoval. Půjčoval mi na foťáky a na
zařízení.
Co plánujete do budoucna?
Příští rok plánujeme uspořádat v Holandském domě v Berouně dědovi výstavu ke stým
narozeninám. Termín ještě není jistý. Je předběžný, ještě se může změnit.
Rozhovor vedla Dr. Eva Čapková
Výstava potrvá do 29.10. 2023. Otevřeno každý pátek, sobotu a neděli od 10 hodin. Starý zámek
Hořovice.
Miroslav Hořický (se svolením)
