Extrém i výzva, ale pokaždé trochu jinak. Rozhovor s režisérem Ostrova Rudolfem Havlíkem
Zejtra napořád, Pohádky pro Emu, Po čem muži touží (1 i 2), Bábovky, Prezidentka, Minuta věčnosti a nejnověji také Ostrov. V kolonce scénář i režie bychom u těchto snímků našli jméno Rudolf Havlík. Na kontě má také knihy – například Horkou jehlou, Rok draka, Zítra je taky den a další. Věnuje se též grafice a za návrh plakátu k snímku Šarlatán s Ivanem Trojanem byl dokonce nominován na Českého lva. Z čeho čerpá pro svou tvorbu inspiraci? Který jeho kolega a kamarád patří podle něj k nejlepším hercům u nás? A čemu (či komu) se teď věnuje tak intenzivně, že už ho nic dalšího skoro ani nezajímá?
V případě snímku Minuta věčnosti jste si vybral pro natáčení Island, tentokrát si ve filmu Ostrov v podstatě takovou třetí hlavní roli zahrála příroda v Thajsku. Které z těchto prostředí bylo podle vás ve výsledku k natáčení vhodnější, případně které se proměnilo ve větší výzvu?
Každé prostředí, ve kterém se rozhodnete natáčet, musí být pro tvůrce atraktivní, i kdyby to měla být jedna místnost. Já mám to štěstí, že moje nápady někdo zrealizuje a pomůže mi s nimi, čehož si vážím. Mám rád sever i tropy a při natáčení způsobuje komplikace jakákoliv příroda. Buď je vedro, nebo zima. Technika v obou extrémech nespolupracuje a komplikací je buď sníh, nebo písek.
Natáčení na Islandu bylo jiné, protože jsme pracovali ve velmi omezeném štábu na extrémních místech a museli jsme chodit velké vzdálenosti pěšky, s technikou v rukách. V případě Ostrova jsme měli k dispozici velký štáb a pracovali jsme tak, jak je to u filmu běžné.
Škodolibá legrace se špetkou dojetí: Jaký je nový film Ostrov?
Obě prostředí byla výzvou, ale vzhledem k tomu, že mám s dobrodružstvím své zkušenosti, dokázali jsme se na obě cesty připravit a vyvarovat se větších překvapení. Je to něco, co je pro takovou práci podstatné. Příprava.
Prvotní nápad na scénář Ostrova k vám prý přišel, když jste slyšel manželské dohadování Jiřího Langmajera a Adély Gondíkové. Čerpal jste inspiraci i z jiných vztahů z vašeho okolí?
Každý člověk, který píše knihy, scénáře nebo divadlo, dozajista, stejně jako já, čerpá ze svých osobních či odposlouchaných zkušeností i ze své fantazie a čerpá nápady, kterými ho oblaží múzy či jeho tvořivá mysl. Podle mého názoru nijak jinak ani moc tvořit nelze. Spoustu slovních přestřelek jsem někde slyšel nebo zažil a během psaní jsme o tom samozřejmě i diskutovali.
Nikoho nenutím
Celý film Ostrov v podstatě stojí na dvou hercích, nebál jste se, že to bude divák považovat tak trochu za nudu?
Nebál jsem se, protože když něco dělám, tak tomu věřím a vím, co jdu dělat a proč. Navíc, na ten film si je třeba koupit lístek za peníze a divák se může rozhodnout, za co své peníze utratí a za co ne. Předem ví, do čeho jde, takže je to otázka volby. Nikoho nenutím, aby se na film díval, a samozřejmě jsem si vědom, že v dnešní době lidé všechno odsuzují předem, případně film pohaní až poté, co si ho zadarmo ukradnou na Uloz.to, takže takovým věcem nepřikládám žádnou váhu.
Jaké jsou zatím na Ostrov ohlasy?
Víte, já nevím, jak mám na tohle odpovědět. Do očí vám nikdo neřekne, že se mu to nelíbí, na to jsou lidé málo odvážní, a tak tyhle věci raději dávají na internet, kde jsou v bezpečí a mohou ublížit komentářem, hodnocením či urážkou. Je to v dnešní době taková norma, které se prakticky nedá vyhnout, pokud člověk tvoří film pro nejširší publikum.
Já mám na film nadšené reakce, ale bezesporu jich najdete i mnoho negativních. Tak to na světě chodí. Nikdo vám ve finále neřekne, jak to je doopravdy, ale je to každého subjektivní pocit, který můžete buď následovat, nebo si jít udělat vlastní názor a jít se na film podívat, pokud o to stojíte.
Šel byste do podobného projektu znovu?
Já rád dělám pokaždé něco trochu jiného, protože dělat pořád to samé je takové trochu nepřirozené a hlavně nezábavné. Nicméně vzhledem k tomu, že lidé, se kterými pracuji, jsou s mou prací a s výsledkem spokojení, rozhodli jsme se, že se chceme pokusit ještě o něco mnohem složitějšího a těžšího, protože víme, že chceme vytvářet žánrové filmy, které se u nás nedělají a které tu nikdo nezkouší dělat, protože je to extrémně náročné. To je ten moment, kdy mě to začíná zajímat.
Připravený extrémním způsobem
Pojí vás přátelství s Jiřím Langmajerem, který si zahrál nejen ve filmu Ostrov, ale také v dalších vašich snímcích – Minuta věčnosti, Po čem muži touží 1 i 2 či Bábovky. Co na Jiřím po herecké stránce nejvíc oceňujete?
Jiří je můj kamarád a po těch letech rodinný přítel. Je upřímný, dokážeme se spolu pohádat, ale dokážeme se i omluvit a tvořit společně věci, které by se mnou nikdo jiný nikdy neudělal. Mám k dispozici jednoho z nejlepších herců u nás a vím, že se pokaždé připraví na celý projekt až extrémním způsobem. Jiří je skvělý divadelní herec, vážné polohy mu sednou a já bych si hrozně přál, aby to někdo konečně zahlédl. A díky této vybavenosti dokáže hrát skvěle v komediích, které jsou v něčem ještě těžší, protože rozesmát diváka v sedačce, to není žádná legrace.
Setkal jste se už třeba s názory, že Jiřího Langmajera obsazujete příliš? Vyčetl vám někdo, že dáváte příležitost kamarádovi, nebo nemáte takovou zkušenost?
Jak jistě víte, všude na internetu se dočtete, že Jiří Langmajer je otravný debil, který jen »pop*cává« před kamerou, že je takový a makový, že jsem já idiot a hlupák a že už »Langoše« nikdo nechce nikde vidět. Těch urážek, které o nás najdete, je nespočet.
Zkuste si někdy představit, že by někdo takto každý den hovořil o vás, vaší práci, vašem vzhledu a chování a představte si, jestli by vás to bavilo. Samozřejmě že jsem takové názory slyšel a upřímně vám mohu říci, že jsou mi úplně jedno, protože já dělám svou práci tak, jak chci já, ne jak chce někdo jiný. Tu práci nikomu nevnucuji, každý se může svobodně rozhodnout, zda se na Jirku a můj film chce přijít podívat, nebo ne. Není to žádná povinnost. A dokonce má každý právo nám nadávat, hanit nás a být sprostý, což je zkrátka něco, co k naší práci patří a my to musíme respektovat.
Čtete si někdy komentáře na ČSFD a zajímá vás, jaké hodnocení dostávají vaše filmy, nebo je to něco, co nesledujete?
Je mi to upřímně jedno, protože ČSFD pro mě má hodnotu zejména informační a často tuto databázi používám, abych se něco dozvěděl o nějakém filmu či seriálu. Na komentáře ale moc nedám, protože vím, že každý film je jiný a oslovuje jiné lidi a diváky, přičemž žádný film se nikdy nebude líbit všem, což je zcela normální. Komentáře ke svým filmům už dávno nečtu, protože mi nemají čím přispět k mé práci, ať už jsou pozitivní či negativní. Je to ztráta času a já ho raději věnuji mnohem zajímavějším věcem, než abych si četl pochvaly nebo urážky a přemýšlel, co s tím mám dělat. Já svým filmům věřím, Diváci na ně chodí a já jsem jim za to vděčný, protože na každém projektu pracuji na maximum. Někdy se to povede více, někdy méně, ale takový už je život. Pořád je to jen film.
Prezidentku mám navěky
V dalším vašem filmu Prezidentka jste si pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby se na Hradě usídlila žena. Nemrzí vás, že v nedávno proběhlých prezidentských volbách k tomu nakonec nedošlo a Prezidentka se tak nestala takovou malou předpovědí budoucnosti?
Námět filmu jsem vymyslel už před sedmi lety, kdy ještě ani na Slovensku žádnou prezidentku neměli. Ta se objevila až ve chvíli, kdy jsem film napsal a kvůli tomu jsme ho také odložili, protože jsme nechtěli odpovídat na takové otázky. Ovšem po letech se ta myšlenka vrátila na stůl a já jsem se té příležitosti chopil.
Co se týče výsledku prezidentské volby, tak zastávám to, co patřilo k dobrým mravům v první republice. Tedy že o tom, kdo koho volí a proč, není slušné hovořit, jelikož je to každého osobní věc. Opak plodí jen další nevraživost. Demokracie je báječná právě proto, že se každý může svobodně rozhodnout, komu svůj hlas hodí. Já za sebe jsem rád, že tam už není arogantní a zlý člověk, a předpovídat politickou budoucnost romantickým filmem jsem nikdy neměl v úmyslu. Já jsem si svou Prezidentku vytvořil a mám ji navěky, to mi stačí.
V již zmíněné Prezidentce mě v kině zarazilo, že ačkoliv vypráví milostný příběh, pravý hollywoodský polibek jsem v ní ani jednou neviděla. Chemie mezi dvojicí rozhodně cítit byla, ale vše bylo dost decentní a romantice jako by nebyl dán plný průběh. Je v tom nějaký konkrétní režijní záměr? Mohl byste ho případně trochu osvětlit? Nebo to vycházelo třeba z konkrétní domluvy s hlavními představiteli Aňou Geislerovou a Ondřejem Vetchým?
Pokud si to dobře pamatuju a já si takové věci pamatuji celkem dobře, tak Ondřej s Aničkou se ve finální scéně políbí přesně tak, jak mají, takže bohužel nemohu posoudit, jestli to bylo moc, nebo málo. Mně to stačilo, což je samozřejmě mé rozhodnutí a nemusí nutně korespondovat s představou někoho jiného.
My jsme se s Ondrou a Aňou snažili pracovat, jak nejlépe jsme mohli. Vedli jsme celkem dlouhé debaty o tom, co a jak udělat. Tak pokud nebyl polibek dostatečný, omlouváme se, ale nám to tak přišlo v pořádku.
Romantická výzdoba, fotokoutek a příslib striptýzu: Jaká byla Dámská jízda v mladoboleslavském CineStaru?
Jaké máte plány do budoucna, na co se můžeme těšit?
Já se momentálně intenzivně věnuji své dvouleté dceři, která mě ovládá neomezeným způsobem – celé dny si hrajeme, učíme se, čteme si knihy a skáčeme na gauči. Nic víc mě teď momentálně nijak zvlášť nezajímá.
Projekty, které mě čekají, jsou teď v raném stádiu příprav. Píšu svůj nový román, připravuji se na film o mimozemšťanech a také na jeden film, který je ještě mnohem náročnější než Ostrov, na který jsem moc pyšný.