Šárka Sládková: Umění je svobodné a každý má talent. Jen ho „odšpuntovat“
Šárka Sládková, foto: Šárka SládkováMalbě se věnuje poslední tři roky. Její plátna se prodávají především v zahraničí, na které se zaměřila od samotného začátku. Namalovala přes sto obrazů, přesto má doma jen čtyři, které jsou jejímu srdci nejbližší. To je Šárka Sládková s níž jsme se potkaly v příjemné milovické kavárně, kde jsme se bavily třeba o tom jak vůbec začít malovat když cítíme, že bychom rádi, ale nevíme jak na to, nebo nás trápí ostych, či dokonce strach.
Když někdo jako cítí, že by chtěl malovat, ale má pocit, že to neumí, nebo neví, jak na to, pořád se nemůže odhodlat, co by měl udělat jako první, aby se nějak odrazil?
Tento strach máme vypěstovaný z našeho školství, které hodno některém obrázku paní učitelka řekne, že je hezký, jiný pohaní. Proto by se podle mě výtvarná výchova neměla vůbec hodnotit. Takhle v nás už jako v dědech zabudují strach: „namaluju něco, co nebude dobrý“.
Takže nejlepší je vzít si plátno a říct si: „Já nejdu tvořit umělecký dílo, já si jdu hrát, já si jdu hrát to, což nebylo dovolený.“
Někdy je ale to bílé plátno děsivé, někdo se bojí štětce, tak je fajn vzít si třeba platební kartu, nebo něco podobného, dát si barvy a začít si takhle kreslit. Potom záleží, co tam začnu vnímat, dívám se tím vnitřním pohledem mýho já. Ten má každý jiný, každý má rád jinou barvu, jiný tah, nikdo nejsme stejný. Tam je právě originalita každého z nás.
Určitě se nesmíme soustředit na to, že malujeme nějaké veledílo, které bude hodnoceno jedničkou jako ve škole. Děláme to pro sebe, protože nás to baví, baví nás míchat si barvy a vidět ten výsledek.
Takže na začátek potřebuju plátno, barvy…
Ano, plátno, nebo špachtličky koupíte za pár korun někde v Pepcu. Na čem bych nešetřila jsou barvy. Kupte si pár základních barev – žlutá, červená, modrá, bílá a černá, menší balení po 350 korunách. Namícháme z nich všechno a vystačí tak na 15 obrazů.
Takže bychom neměli mít hned nějaký „cíl“?
Přesně tak, nebudeme mít hned cíl, že to má být třeba krajinka. Prostě to samo vyplyne. Něco tam uvidíme, otevře to ten špunt, který jsme měli kvůli škole, výchově a podobně, a vypustí se ven všechna fantazie.
Malujeme co nás napadne, to je ten art. Je to svoboda, svoboda toho, co máme v daný moment, chuť malovat. Neříkám, že na umění realistů 19. století nebylo něco zajímavého, ale musíme brát v potaz, že to byla jiná doba a oni to vlastně měli místo foťáku. Ale vždycky se říkalo, že umění je svobodné.
Rekonstrukce přejezdu uzavře silnici mezi Nymburkem a Boleslaví (stredocesky-magazin.cz)
Jaká technika je nejlepší na ten začátek? Nebo jaké barvy?
Já radím akryl. Akryl proto, protože rychle schne, takže si můžu vzít fén, můžu si to sušit, když na to někdo spěchá,
Vzala bych základní akrylové barvy a zkusila bych si dát kopeček jedné barvy, jeden kopeček další, máznout a různě to míchat.
Hrajte si s tím, potom to nechte schnout a dívejte se znovu a znovu co tam uvidíte. Pak malujte dál.
K vám může přijít kdokoliv, abyste s ním malovala?
Já si lidi vybírám, nedělám to za peníze, já to dělám jako dobrovolnou činnost a ten člověk mi musí něčím sednout.
Teď třeba maluji v Domově Mladá s tamními klienty (fyzické a mentální handicapy, pozn.red.). Chci tím dokázat, že je malba vlastně druh písma, a že ti lidé promlouvají svými obrazy. Je to krásná práce, vznikají moc fajn díla, která půjdou i na výstavu.
Navíc malování úžasně uvolňuje mozek. Kolikrát jsou lidé na nějakém jednání, a mají před sebou blok a tužku a něco si tam jen tak čmárají, aby se jim mozek otevřel – uvolní se mohou lépe přemýšlet.
Má každý talent?
Za mě má, každý talent. Ale zase je tam to dětství, naše prožitky a tak dále. Ve spoustě lidí je takové to „to by se mamince nelíbilo“. A čím jsme starší, tím je to horší, i když říkáme, že jsme už rodičům odpustili, a je všechno v pořádku, tak to zůstává hluboko v nás.
Kaše, jídlo, zdraví, vláknina, ovoce, jáhly, životní styl, snídaně (stredocesky-magazin.cz)
Je to hodně o psychice….
Já si myslím, že jsme jako lidstvo zlenivěli, že jsme měli více smyslů a uměli jsme se na sebe jinak nacítit.
Já třeba při partnerských malbách, kdy malují oba dva jeden obraz, poznám, jestli je tam nějaká nevěra a podobně. Určitě jsme dříve uměli na druhých poznat mnohem více, ale s příchodem moderní doby a techniky toto ustoupilo do pozadí.
Malujete tři roky, to přišlo z ničeho nic, bez předchozí tendence malovat?
Ano, to prostě přišlo, začala jsem a řekla, že budu malovat a dosáhnu nejvyššího cíle, který je možný. Nezaměřuji se však na Českou republiku, na zahraničí, chci totiž obrazy prodávat, nechci, aby se mi hromadily doma. Tam mám jenom čtyři svoje obrazy, které mi jsou něčím blízké.
