O kom platí, že Smrt mu sluší? Dlouhý a Halbich svádí boj o život i Thálii
Víte o tom platí, že Smrt mu sluší? Alespoň ve Švandově divadle v Praze o Michalu Dlouhém a Kamilu Halbichovi, kteří hrají ve stejnojmenném představení. Jak se tato komedie vydařila?
Jedna rodina PODCAST: (Ne)smrtelnost Boba, zpackaný konec Olgy i polyamorie s Ryškou
Smrt přichází nečekaně
Možná si pod sebou právě řežu větev, když se chystám hodnotit hru, v níž se divadelnímu kritikovi nepřihodí vůbec nic dobrého, že? Ale já myslím, že mi nic nehrozí, protože budu víceméně chválit. Moje výhoda ovšem tkví v tom, že se necítím být divadelním kritikem a nikdo mi za to neplatí. Divadlo je můj koníček, sama se rozhoduji, co vidět chci a co ne. A přinejhorším, když se ve výběru netrefím do černého, můžu se s klidným srdcem i rozhodnout, že mi to za článek nestojí a už se špatným kusem dál zabývat nemusím. I když jsou i taková představení, kdy je potřeba se z traumatu vypsat :).
Smrt mu sluší je původní komedie z českého divadelního prostředí v režii Daniela Hrbka, která měla premiéru již v roce 2019. Už jsem o ní párkrát slyšela a zaujala mě už vtipným názvem (nemá to sice s filmem Smrt jí sluší nic společného, ale je to hezká narážka), s návštěvou jsem nějak otálela, vyšlo to tedy až teď, v listopadu 2024.
Pokusím se jen částečně nastínit zápletku a zároveň neodhalit příliš mnoho – hlavní postavou je herec Bob Barel, který touží získat divadelní cenu Thálie. Smrt se ale na správné načasování neptá, porotce, který by pro něj hlasoval, bohužel umírá. Místo něj má hlasovat David Hartmann, který o Barelovi zatím vždy psal jen negativně. Bob se svým agentem a kamarádem Kamilem Křovinou ho chtějí pouze kreativním způsobem zdržet, aby nemohl hlasovat. Jenže, jak už to tak bývá, všechno se jim vymkne z rukou. Jedna katastrofa střídá druhou. Nejen oni jsou smolaři, těžkých pár dní zažívá rozhodně i ředitel Národního divadla. Ten připravuje Zlatou kapličku na slavný pohřeb, jenže kazí se jedna věc za druhou.
Vetchý a Dyková baví ve válce pravdy se lží: Jaký je nový film Výjimečný stav?
Absurdní, přesto uvěřitelné
Musím říct, že scénář je skvěle propracovaný, plný hlášek a naprosto šílených situací. Jak už jsem psala u filmu Výjimečný stav – je to tak absurdní, že by se to vlastně klidně mohlo i stát. Jen pozor, Smrt mu sluší obsahuje dost černého humoru (ostatně, už ten název na to poukazuje :D), který nemusí být pro každého. Někomu by už to občas mohlo připadat »moc«, já jsem ale dost velký cynik, tím pádem se přiznám, že komedie se mi trefila do vkusu poměrně přesně, hlavně tím »znevažováním« velkých pohřbů v Národním divadle. Ono kolikrát zaúřaduje sám život a nějaký trapas se vyvede i ve skutečnosti – například smuteční obřad za Lubu Skořepovou ve foyer (zmíněno přímo ve hře) či »létající rakev« z pohřbu Luďka Munzara (naštěstí ne doslova). Věřím, že zorganizovat takovou událost musí být náročné a stresující, určitě se někdy něco nepovede a zasmát se tomu člověk dokáže možná zpětně. Případně hned, pokud už je na to zvyklý.
Myslím si, že pokud by Smrt mu sluší padla do nesprávných rukou, mohlo by to dopadnout všelijak a třeba by se z toho stala fraška, ale naštěstí obsazení bylo ve Švandově divadle zvoleno perfektně. Než přejdu k jednotlivým hercům, ještě bych udělala drobnou odbočku ke kostýmům a scéně. Kostýmy (Paulína Bočková) byly vesměs civilní, hodily se k daným figurám i k situacím, jedinou výjimkou jsou snad Barelovy převleky, které jsou trochu excentrické, ovšem není to vlastně ani jejich podobou, ale spíše toho, že nás dokážou překvapit.
Podobně je to se scénou (Petr Masopust), kdy vystřídáme hned několik prostředí, začínáme bytem a čeká nás pak ještě jeden (kde toho nejvíc uhrál závěs a pak také sprchový kout). Přiznám se ale, že mě nejvíc zaujalo zobrazení Národního divadla. Což o to, udělat jeviště na jevišti není žádný velký problém, ale oceňuji především, jakým byla znázorněna již připravená pieta kvůli pohřbu. Skutečně se mi hned vybavily různé pohřby známých osobností, skvěle napodobeno. Též se mi líbila pracovna ředitele této umělecké scény, naznačená stolem, s nímž se dalo docela dobře manipulovat, a také s křeslem, které se nebezpečně prohýbá. To vše doplnila stěna s portréty slavných tváří.
Páv, kamarád i zoufalství
Toto prostředí mě bavilo nejvíc a rovněž si mě vlastně nejvíce získala právě postava ředitele Národního divadla. Už když jsem viděla na fermanu jméno Robert Jašków, potěšilo mě to a těšila jsem se na jeho výkon. Nezklamal, naopak naprosto a ve všem uvěřitelný výkon. Jeho postava se jen snaží přežít náročné pracovní období a přeje si, aby šťastně a poklidně přežil nejen chystaný pohřeb na prknech Národního divadla, ale i zbytek sezony. Jenže osud ho pořádně zkouší a je vidět, jak je ředitel čím dál zoufalejší. Jeho počínání dobře vystihuje i známé rčení, že show must go on. Nechci ho nijak diagnostikovat, ale ředitel má podle mého trochu náběh na obsedantně kompulzivní poruchu. Když je nervózní, rovná si věci na stole a utírá telefon papírovým kapesníčkem. Štítí se různých bacilů a v tom se mu tedy vůbec nedivím.
Neméně skvělí jsou také Kamil Halbich a Michal Dlouhý, jejichž spojení bylo pro mě zprvu poměrně překvapivé, ale musím říct, že skvěle funguje. Působili jako skvěle sehraní parťáci, kteří na sebe slyší, tedy až na výjimky, kdy scénář určuje, že Bob Barel vůbec neposlouchá. Na Kamilovi se mi líbilo, že působil skromně, chtěl si některé věci dopředu nazkoušet a snažil se aspoň občas být hlasem rozumu, i když to bylo marné. Je to skvělý kamarád, který by se asi hodil každému z nás. Proto mě potěšil i závěr, který dal jasně najevo, že Bob si někoho takového ve svém životě vůbec nezaslouží.
Tím se dostávám k samotnému hlavnímu hrdinovi, u něhož už asi tušíte, že je to pěkné kvítko. Už jenom to jméno je šílené, mám dojem, že ho vyfasoval právě proto, že v českém showbyznysu nikdo s podobným jménem neexistuje. Možná aby se v tom náhodou někdo neviděl a neurazil se. S Bobem byste opravdu nic sdílet nechtěli, je totiž neskutečně sebestředný a co se jeho hereckých schopností týče, mám trochu pochybnosti. Za mě dost přehrává a je to spíše takový načepýřený páv než cokoliv jiného. Chvílemi jsem si proto až říkala, jestli to nepřehání i jeho představitel Michal Dlouhý. Tajemství prvního výstupu jsem sice pochopila, ovšem ani ve scénách, kdy je Bob Barel sám za sebe, vlastně vůbec neubral. Nakonec jsem si vyhodnotila, že to je zkrátka nesnesitelnost Bobovy figury jako takové. Je to tedy v pořádku a rozhodně tedy nebudu psát (jako kritik v představení), že jsem snad trpěla… Ba ne, dokonce se Dlouhému povedlo skoro nemožné – zahrál Boba tím způsobem, že jsem mu dokonce skoro celou dobu fandila.
Rekonstrukce muzea v Boleslavi: Co je k vidění a co teprve bude?
Nejsme lidi, jsme divadelníci
Opět se povedlo jedno divadelní kouzlo, protože v reálném životě bychom jinak samozřejmě byli na straně Davida Hartmanna, divadelního kritika a umělce, který se jen snaží dělat svoji práci a vůbec netuší, co všechno se mu v osudný večer stane. Hartmann v podání Davida Punčocháče byl v podstatě jedinou normální postavou v tomto šíleném příběhu. A přesto (nebo právě proto?) jsem doufala, že nevyhraje. Lehká role to ovšem také není, naopak Punčochář si asi v průběhu večera leccos vytrpěl. Svůj úděl nesl velmi statečně a skvěle dotvářel šílenost všech situací.
Nejprve jako normální lidé působí i další zaměstnanci Národního divadla – dramaturgyně Jolana a vrátný Mireček. Zdání však klame, každopádně oběma musím vzdát hold za to, jak pečliví jsou to pracanti. Co se týče Mirečka v podání Miroslava Hrušky – myslím, že každé divadlo (a leckdy i jiné pracovní prostředí) by potřebovalo někoho natolik loajálního. Dělá vše, co je potřeba, neřekne proti tomu ani slovo a promluví teprve, když je potřeba přijít s řešením, o němž nikdo jiný neví. Jolana je zase ochotná obětovat divadlu leccos, naštěstí ne tedy úplně všechno. Natálie Řehořová si od diváků vysloužila potlesk především za svou taneční performance ve snaze zavděčit se zesnulým velikánům Zlaté kapličky. Její Jolana mi byla moc sympatická, líbí se mi i to, že nakonec dává přednost lásce. Navíc má i nějaké to svědomí, což je vždycky fajn.
Občas ho ale bylo potřeba trochu potlačit, jelikož jak o sobě postavy ve hře samy prohlásí: „My nejsme lidi, jsme divadelníci!“ To mi připadalo skutečně naprosto přesné, protože herci občas na jevišti zvládají neuvěřitelné věci, i když jim třeba v reálném životě není zrovna nejlíp. Kolikrát už někdo hrál s nachlazením či zlomenou nohou a divák nic nepoznal. Ostatně každé povolání má něco a i k té smrti je potřeba přistupovat s humorem, hlavně pokud pracujete v médiích. Občas tedy ani novináři vlastně nejsou lidi. Tím pádem ani já, takže kdyby snad někoho tento článek znechutil, nezoufejte, do hrobu si mě nevezmete :). Tedy, doufám.
