Sejdeme se na Pitevně (ve Studiu DVA): Černý humor i špetka naděje
Herečka, ajťák, zdravotní sestra, manželský pár a další se sejdou na pitevně. Zní to možná jako začátek nějaké anekdoty, ale ve skutečnosti je to nástin děje komedie Pitevna, která se hraje v pražském Studiu DVA.
Horecká škola opět ožila soutěžením. Tentokrát žáci připravovali sladké nákypy
Černý humor i písně
Ve slavném filmu Marečku, podejte mi pero! padla hláška: „Sejdeme se na hřbitově.“ A něco na tom pravdy bude, každopádně možná že ještě předtím se všichni jednou sejdeme na pitevně. Toto téma velmi humorně rozebírá Pitevna ve Studiu DVA, z pera Davida Drábka, který se pustil i do režie. Představení je dlouhé 1 hodinu a 40 minut včetně přestávky a podle mého názoru vám to uteče jako voda. Lepší spád měla možná za mě první půlka, která mě obecně bavila víc, ovšem i druhá přinesla zajímavé momenty i vtipné hlášky a dokonce i trochu toho dojetí, což jsem vlastně ani nečekala. Potěšilo mě, že ačkoliv je atmosféra tohoto díla spíše humorná, není to ve výsledu »jen« řachanda, ale uděláme i pár kroků směrem k důležitým tématům včetně toho, co se s námi asi stane po smrti. Jen pozor, humor Pitevny by na někoho mohl působit i dost drsně a především černě a cynicky. Ale to mě neuráží, naopak to mám ráda. Překvapením pro mě bylo i to, že i když se jednalo o činohru, došlo i na dvě hudební pasáže.
Skladby „Není čeho se bát“ a „Tak dobrou“ jsou z autorské dílny Darka Krále (hudba) a Tomáše Belka (texty) a ačkoliv se nedá říct, že by na mě udělaly nějak obzvlášť velký dojem, tak musím uznat, že byly poměrně chytlavé a rychle se dokázaly člověku uhnízdit v hlavě. Svůj značný pěvecký talent jejich prostřednictvím předvedla Kateřina Marie Fialová, jejíž role v inscenaci je poměrně netypického rázu. Nadchla mě díky tomu i po herecké stránce, jelikož měla velice specifická gesta a pohyby. Také obdivuji, nakolik je ohebná, což občas působí trochu jako z jiného světa. Dobře viditelné to bylo i díky kostýmu, který ji vlastně spíše svlékal, než aby ji oblékal. Ale nebylo to »jen tak«, naopak to mělo v představení hned několik funkcí. Kromě toho, že kostým jen zvýraznil její specifické pohyby těla, ale také si ji mužské postavy měly od začátku okatě prohlížet. Vzhledem k tomu, kolik toho měla či neměla na sobě, se jim nelze divit. Tipla bych si, že i mezi diváky by se našli tací, co nemohli odtrhnout pohled.
Kostýmy měla na starosti Sylva Zimula Hanáková a líbilo se mi, jak každé postavě dopřála specifický styl, který skvěle odpovídal jejich povahám či životním osudům. Nepřehlédnutelný je model Jany Strykové (včetně paruky), kde je to pochopitelné vzhledem k zaměstnání její postavy jménem Meda. Ta může působit nejprve dost negativným dojmem, ale řekla bych, že zanedlouho sami poznáte, že Meda útoky pouze kryje vlastní nejistotu a frustraci. Janě Strykové se povedlo ji natolik obnažit, že vám jí nakonec jistě bude i líto.
Studna PODCAST: Trauma, nestárnoucí Švehlík, strach z incestu a umírání Arabely
Modrá je dobrá
Diviška má kostým spíše obyčejnějšího rázu, ovšem na druhou stranu to dohání vtipný doplněk na krku a také specifické líčení. Ona mi naopak původně byla značně sympatická a možná bych s ní našla i leccos společného. Ovšem má jeden zvyk, který je už za hranou normálního chování, a tak bych ji klidně překřtila i na Divnišku. Asi si za leccos špatného, co ji potkalo, může sama, navíc hodně tlačí na pilu a směje se jako blázen, ale i tak ji budete mít rádi, a to především díky její představitelce Sabině Remundové.
Už jen jméno Valentýn napoví, že postava Romana Štabrňáka, je vyloženě miláček. Dokáže být sice také pěkně jízlivý, když na to přijde, ale srdce má na pravém místě. Také tady se kostymérna herci trochu »pomstila«, Romanovi podle mě muselo být hrozné horko, navíc měl ztíženou i chůzi. Jenže předepisoval to děj a naštěstí to zvládal naprosto s grácií a ještě vypadal, že ho to i baví. Ohledně garderoby jsou na tom ještě dobře manželé Karel a Lucie (Bob Klepl a Jana Krausová / Daniela Kolářová), ovšem i oni jsou pěkně »vyzdobeni«, ať už líčením, nebo naprosto originálním »něčím navíc« v případě Karla. Ovšem nechci prozrazovat příliš, i když já tento detail znala již předem a stejně jsem to stihla zapomenout a v divadle jsem na to nevěřícně zírala. Rozhodně vám ale můžu říct, že zrovna kvůli tomuhle se musíte přijít na Pitevnu podívat. Bob Klepl s tím dokáže navíc skvěle pracovat a přidat si nějaký ten fórek navíc. Mile mě překvapilo, že s Janou Krausovou působili jako velmi sehraná dvojice. Byla bych zvědavá i na paní Kolářovou, i přesto, že takhle to bylo podle mě to pravé ořechové.
Také oceňuji, že ačkoliv kostýmy působí každý jinak, podařilo se je také nenápadně propojit společným prvkem, a to použitím modré barvy. Někdo ji má třeba jen ve vlasech, někdo má modrý klobouk, a tak podobně, ale snad nikdo tu nepřišel zkrátka, co se modré týče.
Naděje na závěr
Ke scéně, kterou vytvořil Jakub Kopecký (na starosti měl i projekce), nemám moc co říct – pokud jste si někdy představovali pitevnu, tak přesně tak vypadá i ta divadelní. Chladné prostředí s dlaždicemi, stolem z oceli a červenými digitálními hodinami, které ukazují reálný čas. Mimochodem se mi moc líbil detail, kdy byl čas před pauzou smazán a po pauze přivolán zpátky. Musím ale také ocenit, jakým stylem vstupovaly jednotlivé postavy na scénu (a jak ji opouštěly) – geniální, působilo to jednoduše, ale věřím, že vymyslet a zrealizovat to, nebyla vůbec legrace.
Neprozraďte to, prosí herci ve 2:22… Činoherní klub láká na duchařský příběh
Přestože prostředí působí chladně, Pitevna jako taková vás rozhodně nedostane do žádné depresivní nálady. Našel se tam podle mě i nějaký ten nepovedený vtip, ale jinak se rozhodně zasmějete. Samotný závěr pak navíc přináší i jistou naději. Ale jakou, to už se nechte raději překvapit.
