Dárek z minulosti aneb malá vánoční pohádka pro čtenáře Středočeského magazínu

Přejeme krásné Vánoce! Dnes jsme si pro vás nepřipravili žádný klasický článek, ale spíše takovou malou pohádku, když máme ty svátky. Pohodlně se usaďte a zapomeňte chvíli na všechny starosti…

Dárek z minulosti

Někdy, když zavřu oči, ještě si ten malý prostor plný videokazet dokážu představit. Jindy mi ho připomene nějaká vůně. Je vůbec možné, aby videopůjčovna měla svoji specifickou vůni? Já tedy myslím, že ano. Nic nevystihne přelom devadesátek a nultých let tak přesně jako právě ten odér, který si pamatuju z videopůjčovny. U nás na sídlišti jich tehdy bylo hned několik, ale nejvíc si vzpomínám na tu jednu, která vznikla v prostoru „kočárkárny“ v paneláku u hlavní ulice. Nemám páru, kdo tam tehdy prodával, to byl pro mě nezajímavý detail. Ale ještě dneska bych vám mohla říct, kde bylo které oddělení. Myslím, že kdyby to šlo a mohla bych se tam nějakým způsobem teleportovat zpátky, našla bych vysněnou kazetu s filmem Past na rodiče klidně i poslepu.

Uznávám, že zrovna Past na rodiče není vrchol kinematografie, ale vždycky jsem ten film zbožňovala. Vyrostla jsem na něm a myslím, že jsem si ho půjčovala minimálně pětkrát do roka. Možná mi bylo i sympatické, že hlavní hrdinky jsou rusovlasé, protože já jsem vlastně taky zrzka. Trochu jsem jim ta jejich dobrodružství záviděla, ehm, vlastně závidím i dnes, protože kdo by se nechtěl podívat do slunné Kalifornie či se účastnit módního focení přímo v centru Londýna. Jednu věc ale Annie a Hallie závidět opravdu nemusím – jejich skvělého a vtipného tátu. Měla jsem totiž vlastního. A ten byl naprosto boží! Právě on mě do videopůjčovny bral nejčastěji. Byla to taková naše malá tradice, vždycky jsme si tam spolu vybrali filmy a pak jsme se na ně doma dívali. Nejlepší bylo si něco napůjčovat před Vánocemi, protože pak to člověk mohl vrátit až po Novém roce.

Vánoce… Tak na ty mám z dětství také naprosto skvělé vzpomínky. Myslím, že naši si dali hodně záležet, abych měla pocit, že jsem jejich malá princezna Verunka a celý svět se na svátky promění v kouzelnou pohádku jenom pro mě. Mívali jsme vždycky nádhernou výzdobu, ten náš stromeček mám taky pevně vtisknutý do paměti. Cukroví se rozplývalo na jazyku, a co se týče dárků, vždycky jsem dostala své největší přání. Ale hlavně jsme na svátky byli vždycky všichni tři spolu. Nikdy se nestalo, že by rodiče museli do práce. Buď jsme měli velkou kliku, nebo si to dokázali dobře zařídit, ale to jsem tehdy nevnímala. Brala jsem všechno tohle jako velkou samozřejmost. Tedy až do chvíle, kdy se všechno změnilo.

***

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem prožila to nejkrásnější dětství. To skončilo, když mi bylo dvanáct let. Jasně, ono to tak obvykle bývá, jenže u mě nebyla viníkem puberta, ale zlá nemoc, která nám tátu vzala. Věděla jsem sice, že je nemocný, ale nedocházelo mi, jak moc. Táta byl pořád stejný, nikdy nám nedal najevo, že je unavený, nebo že ho něco bolí. Usmíval se, vymýšlel blbiny, říkal mi Kulíšku. Já jsem se tvářila, že už jsem na to stará, ale v duchu jsem byla ráda, že jsem pořád jeho holčička. Měli jsme ještě spoustu plánů, ale už jsme žádný z nich nestihli realizovat. Den před Štědrým dnem ho odvezla záchranka. Všech příprav na Vánoce jsme nechali a jeli jsme za ním. Poslední den a zároveň poslední Vánoce jsme zase trávili všichni spolu, jenže ve špitále. Táta se na nás ještě naposledy usmál a pak odešel. Potichu a postupně zmizel, jako nějaká stará fotografie, co po letech vybledla.

Když říkám poslední Vánoce, tak mám pocit, že byly i moje poslední. S mamkou jsme na pár let na svátky zanevřely, myslím si, že z pochopitelných důvodů. Na tátu jsme na Štědrý den vždycky vzpomínaly, ale nikdy už jsme neměly pocit, že je co slavit. Bylo to trochu, jako by nám Vánoce tátu ukradly. Když jsem se v dospělosti odstěhovala pryč, na svátky jsem se vždycky domů vracela. Jenže už to nemělo žádnou kouzelnou atmosféru příjemně strávených svátků, spíš jsem se cítila, jako bych se pravidelně vracela do deprese a smutku. S mamkou jsme se samozřejmě snažily, usmívaly jsme se na sebe, koukaly jsme na pohádky a tvářily se, že je všechno v pořádku. Stejně jsme ale podle mě obě moc dobře věděly, že to není ono. Něco chybělo. Nebo spíš někdo.

Letos v únoru jsem pak přišla i o mamku. Jsem už doopravdy dospělá. Sirotek. Už se musím starat o sebe a už nikdy nezažiju, že by se o mně někdo staral jako o svoji malou princezničku. Pořád to dost bolí a myslím si, že to nikdy nepřejde. Ale jednu výhodu ten můj smutek přece jen má. Beztrestně můžu přestat slavit Vánoce. Už se nemusím nutit do pečení a zdobení, už nemusím nikam aranžovat barevná světýlka a přemýšlet, kam ve svém bytě narvu stromeček. Když se budu chtít celé svátky jenom válet, nikdo nemůže říct ani popel. Nemám rodinu a ani žádného přítele či snoubence. Na Vánoce budu sama. Já vím, zní to tragicky a smutně, ale vlastně není. Konečně se nemusím snažit. Nemusím předstírat, že je všechno fajn. Když mi bude mizerně, nebudu se přetvařovat. Když mi bude do pláče, tak si prostě zabulím. A uleví se mi. Konečně můžu dát „šťastné a veselé“ k ledu.

***

Do svátků, které hodlám letos spokojeně ignorovat, zbývá už jen pár dní. Když mi někdo přeje, odpovídám: „Taky přeju klidné svátky!“ Je to takové krásně nespecifické. Ovšem sama si asi nakonec moc klidu neužiju – znáte to, když se na něco těšíte, vždycky se najde něco, co vaše plány zhatí. Dneska mi přišla esemeska z cizího čísla: „Dobrý den, slečno Kuklová, prosím zavolejte na toto číslo, je to důležité.“ Podepsána byla nějaká paní Kadrnožková. To mi popravdě nic neřeklo. Vlastně ano, jedna taková byla ve večerníčku Mach a Šebestová, ale pochybuji, že by obživla a pak psala zrovna mně. Říkala jsem si, že to bude buď omyl, nebo něčí nejapný žertík, tak jsem to ignorovala.

Paní K. se ale nevzdává tak snadno a po pár hodinách volala sama. Asi dobře, že je taková neodbytná, každý druhý by se na to vykašlal, ale paní je slušná. Ovšem už k věci – je to nová nájemnice v našem starém bytě na sídlišti. Nechávala jsem jí na sebe kontakt už dávno, když mamka umřela a já si z bytu vyzvedávala nějaké věci. Upřímně jsem na to ale pak zapomněla, zkrátka už jsem měla jiné starosti. Paní Kadrnožkovou to ostatně napadlo, a proto mi nakonec sama zavolala. „Já vás nerada otravuju, ještě takhle před svátkama…“ začala a já si jen říkala, že načasování je opravdu v mém případě ten nejmenší problém. Pak mi vyprávěla, že se konečně podařilo opravit v domě výtah, a tak se konečně dostane i do sklepa, kam se předtím bála chodit, protože už je starší a nemůže moc do schodů. Prokládala jsem to pár chápavými komentáři, ale pořád jsem nechápala, jak to souvisí se mnou. „Našla jsem v tom sklepě ještě nějaké věci po vašich rodičích, vlastně jsou to spíše drobnosti – nějaký koš na prádlo, pár starých knížek a tak, ale všimla jsem si, že je tam i nějaký dárek, respektive to tak vypadá. Zabalený balíček s mašlí. Tak jsem si říkala, že bych vám to asi měla říct, kdybyste o to měla zájem.“

Paní pokračovala ve stylu, že když nebudu chtít přijet a věci si vyzvednout, že nemá problém je vyhodit do popelnice, ale raději zavolala. „Abyste to pak někdy nesháněla…“ dodala mile a já měla pocit, že mě sice zavinula do laskavosti, ale zároveň mi uštědřila i pořádnou pomyslnou ránu do hlavy. Chvíli mi trvalo, než jsem se zmohla na slovo. Absolutně jsem netušila, že jsem ve sklepě něco zapomněla – měla jsem totiž za to, že jsme tam ani nic nedávali. Jasně, budou to asi jen staré haraburdí, ale… je po rodičích. A navíc ten tajemný balíček? Začínala jsem být zvědavá. „Děkuji moc za zprávu, určitě si pro to zajedu. Kdy by se vám to hodilo?“ Ukázalo se, že paní K. je už v důchodu a je doma skoro pořád, snad jen ve čtvrtek ráno chodí na nákup do Lidlu, ale jinak ji prý zastihnu kdykoliv. Domluvila jsem se s ní tedy na zítřejší odpoledne. To mi připadá jako adekvátní čas – nebudu vypadat moc nedočkavě. Pravda ale je, že zvědavá jsem. Hodně!

***

Moje fantazie je sice bujná, ale ne zas až tak moc, jak se zdá. Nikdy by mě nenapadlo, co paní Kadrnožková v tom sklepě našla. Myslela jsem si, že s tím dárkovým papírem trochu přehání, případně že se prostě mamce zatoulal nějaký dárek z loňských Vánoc. Jenže když mě paní K. u jejího stolku v kuchyni dostatečně nalila bylinkovým čajem a já si ze slušnosti dala pár sušenek, co mi k němu nabídla, došla konečně do druhého pokoje pro koš na prádlo z našeho bývalého sklepa, zhruba do poloviny naplněný různými drobnostmi. Vstala jsem a začala jsem se tím haraburdím nedočkavě přehrabovat. Vytáhla jsem balíček, který byl malinko zaprášený, ale pořád bylo poznat, že si dal někdo velkou práci s tím ho zabalit. Růžový balicí papír, tmavě modrá stuha s mašlí a drobná kartička s věnováním. Nejprve jsem otevřela kartičku a srdce mi poskočilo, když jsem si přečetla: „“

Musela jsem si rychle zase sednout, jinak by to se mnou mohlo švihnout. Táta už nebyl deset let. Jak je vůbec možné, že držím v ruce dárek od něj, o jehož existenci jsem neměla tušení? Nemohla jsem tomu uvěřit. Hlavou mi prolétly různé scénáře včetně toho, že se určitě paní Kadrnožková spletla a tenhle dárek vůbec není pro mě. Určitě i jiní tátové svým holčičkám říkali „Kulíšku“, ne? Ale nemohla jsem si pomoct a stejně jsem už měla slzy v očích. Ještě jsem jednou přejela rukou kartičce a pak jsem se dala do rozbalování dárku. Nedbala jsem volání paní K., abych přece počkala do Vánoc, když už jsou za rohem. Tak to ani omylem – pokud je to deset let starý dárek, tak už mám právo ho otevřít. Spíš povinnost!

Po rozbalení už nebylo pochyb, tohle byl skutečně dárek pro mě. Od mého nejmilovanějšího tatínka. Videokazeta Past na rodiče! Pořád dokola jsem si ji půjčovala a ten film jsem už vlastně znala nazpaměť. Vybral dobře a připomněl mi zase ty krásné časy. Ale to nebylo všechno – v balíčku byla ještě jedna kazeta, ale ta už byla bez obalu, který by prozrazoval, co je na ní. Zkrátka obyčejná kazeta, možná prázdná… Ale tak nějak už jsem tušila, že to by bylo moc snadné. Určitě na ní něco je. A dost možná to bude zase trefa, podobně jako Past na rodiče. Jenže, najednou mi došlo, že si kazety vlastně nemám kde pustit. Před deseti lety už videopřehrávače pomalu vycházely z módy, ale ještě je občas někdo míval doma. Jenže dneska? Pomalu už je zázrak najít i DVD přehrávač, natož video…

Zvedla jsem smutně oči a všimla jsem si, že paní Kadrnožková mě napjatě pozoruje. „Nechcete kapesníček?“ zeptala se mě mile a trochu bázlivě mě chytla za ruku. Ani jsem si neuvědomila, že brečím. Krokodýlí slzy se mi samy valily z očí, jako bych už nad sebou vůbec neměla kontrolu. Zkrátka mě to dostalo. Táta vždycky věděl, jak na mě.

Když jsem se aspoň maličko vzpamatovala, zeptala jsem se paní K., zda náhodou nemá doma videopřehrávač ona. Ale bohužel, zklamala mě, i přes důchodový věk byla až moc moderní a na televizi měla červené tlačítko, takže si nic nahrávat a následně přehrávat zkrátka nepotřebovala.

Co nejrychleji jsem dopila čaj a omluvila jsem se, že musím jít, protože pospíchám a že mám ještě nějakou práci. Vlastně to nebyla ani tak moc velká lež. Měla jsem před sebou jednu velkou misi – najít někoho s videem. A to rychle!

***

Už jsem trochu ztrácela naději. Nikdo z přátel ani známých neměl videopřehrávač. Dokonce ani skoro nikdo nechápal, proč je to pro mě tak zatraceně důležité a proč s tím prudím těsně před Vánocemi. Nakonec jsem byla už tak zoufalá, že jsem zkusila internet. Napsala jsem vzkaz do jedné té velké swapovací skupiny a poprosila tam o pomoc. Tomu, kdo by mi půjčil videopřehrávač, bych v té chvíli slíbila asi cokoliv. Klidně bych darovala i krev, nebo něco takového. No, naštěstí to tak daleko nezašlo a dokonce i všechny své končetiny jsem si mohla ponechat. Jeden kluk, co shodou okolností nebydlí daleko, mi totiž v komentáři napsal, že videopřehrávač doma má, ale že mi ho nemůže přinést, protože má aktuálně nohu v sádře. Po Novém roce mu ji prý sundají a pak se můžeme domluvit. Odepsala jsem mu, že já tak dlouho asi čekat nezvládnu, ale že se kdyžtak ozvu. Taky jsem v sobě probudila trochu lidskosti a soucitu a připsala, že doufám, že se mu noha brzo zahojí a že mě mrzí, jak má kvůli tomu asi zkažené svátky.

Ten kluk, mimochodem se jmenoval Martin, mi na to odpověděl: „Díky, to je v pohodě, já Vánoce stejně bojkotuju.“ Přiznávám se, že mě to zaujalo. Přece jenom jsem měla také letos v plánu ty svátky neřešit, takže mi to bylo vlastně sympatické. Nějak jsme si pak začali psát a připadalo mi, že je to moc fajn kluk, který má asi taky nějaké svoje trápení. Nechtěla jsem z něj páčit detaily, ostatně já taky ještě trochu dělala tajemnou. Ale pokec to byl natolik příjemný, že jsme se domluvili, že někdy určitě zajdeme na kafe. Nakonec ze mě vypadlo i něco jako: „A nechceš vlastně s něčím pomoct, když máš tu nohu v sádře? Mohla bych ti třeba nakoupit, nebo tak.“ Asi to zní trochu šíleně, že jsem nabídla, takže logicky se ještě nějakou dobu cukal. Pak z něj ale vypadlo, že by přece jen malou pomoc uvítal. Musela jsem z něj sice trochu páčit, co by vlastně potřeboval, protože mu to samotnému bylo „blbý“ a nechtěl mě „otravovat na Vánoce“. Když jsem mu napsala, že ani já nemám v plánu nějak slavit, konečně mi napsal, že má pejska, který by potřeboval vyvenčit. „Normálně s ním chodí můj spolubydlící, ale on jede na svátky za rodinou. A já jsem na berlích úplně marnej,“ vysvětloval Martin a já slíbila, že k němu na Štědrý den zajdu a jeho pejska Beníka ráda vyvenčím. „A pak můžeme zjistit, co je na té tvé tajemné kazetě,“ dodal a já v duchu zajásala. To je naprosto geniální plán.

***

Den D přišel. Spíš možná ale den V, když jsou ty Vánoce. Každopádně dopoledne jsem si v rámci svého vánočního bojkotu (ano, odkoukala jsem ten termín od Martina) v klidu přispala, pak jsem si dala k obědu nějaký obyčejný zeleninový salát a pomalu jsem vyrazila na sraz s novým kamarádem. Domlouvali jsme se schválně na odpoledne, a i když Martin říkal, že nemám nic nosit, protože nákupy má pořešené (jak jsme dřív žili bez Rohlíku a Košíku?), stejně jsem ještě cestou udělala menší útok na jediný otevřený obchod v okolí – vietnamskou večerku. Nechtěla jsem chodit s prázdnou, a tak jsem nakoupila aspoň nějaké chipsy, limonády, nějakou lahvinku vína, zkrátka takové ty nutné propriety pro život.

Barák, v němž bydlel Martin, jsem nehledala dlouho. Zazvonila jsem dole, podle jeho instrukcí, na zvonek s příjmením Pokorný. Byl už zřejmě nastartovaný u dveří, protože bzučákem mě pustil do domu. Hned mezi dveřmi mě vítal jeho zlatý retrívr Ben. A když říkám vítal, tak myslím opravdu pořádně a poctivě. Skočil na mě, jako bych byla první člověk, kterého viděl za poslední půlrok. A olízl mi přátelsky tvář. Ještě nějakou dobu jsme se jen vítali jako staří známí a já ho hladila a drbala mu bříško, zatímco chudák Martin stál opodál, opřený o berle, a čekal, až na něj přijde řada. Ten si ale přece jenom ještě žádné důvěrnosti nevysloužil, a tak jsem na něj jen vesele zamávala. Tašky s nákupem jsem opřela o stěnu a zeptala jsem se, jestli mám jít s Beníkem rovnou ven, nebo jestli je zvyklý chodit až později. „Jak chceš ty, už teď je jasný, že ten se od tebe nehne na krok,“ smál se Martin, ale pak doplnil, že kdybych mohla jít hned, bylo by to asi nejlepší. „Ráno jsem ho sice ven vzal, ale jenom rychle před barák a zpátky. On je trochu divoch, takže jsem se bál, aby mě nezačal tahat a já se nevyválel a nezlomil si ještě tu druhou,“ ukazoval pobaveně na svou sádru.

„V pohodě! To úplně chápu,“ odpověděla jsem a pak jsem se doptala, kde najdu vodítko, abych ho Benovi připnula. „Dáme pár koleček po okolí a hned jsme zpátky!“ volala jsem sebejistě při odchodu z bytu a až později mě napadlo, že jsem si asi docela fandila. Psa jsem viděla poprvé v životě a hned jsem si troufala na „pár koleček“? Ale Ben byl naprosto zlatý. Nevím, jestli jsme si zkrátka padli do noty, nebo Martin trochu přeháněl, když mi ho líčil jako potřeštěné trdlo, ale bylo to úplně na pohodu. Krásně jsme se prošli, pejsek vyvenčen, takže má část dohody byla splněna.

S Martinem jsme pak ještě chvíli pokecali, částečně proto, abych si nepřipadala tak blbě, že ho „jen“ otravuju kvůli nějakýmu videopřehrávači. Naštěstí ho doopravdy doma má… nestala jsem se tedy obětí žádného žertíku, žádného podvodu. Dokonce mi i nabídl, že může jít do jiného pokoje, až si budu kazetu pouštět. Ale nechtěla jsem ho v jeho vlastním bytě omezovat, a tak jsem mu jenom rychle vysvětlila, že jsem po deseti letech našla dárek od svého mrtvého táty a vlastně vůbec nevím, co čekat. „Takže trochu máme přesah i do Halloweena, říkáš,“ vtipkoval Martin, ale poznala jsem, že to zlehčuje jen proto, že už mám zase slzy v očích.

***

První krize nastala už v první vteřině videa z tajemné kazety. Byl na ní táta. Zachycen v obývacím pokoji našeho starého bytu. Starý dobrý táta, se svým typickým úsměvem, v tom otrhaném svetru, co měl nejradši. A co po něm pak ještě dlouhou dobu voněl.

Pak začal mluvit a já byla úplně ztracená… Byl to vzkaz. Pro mě.

„Ahoj Kulíšku! Já vím, asi bych ti tak už neměl říkat, jsi už velká holka. Ale nemůžu si pomoct, Veru, pro mě budeš vždycky moje princezna. Uznávám, že tenhle můj vánoční dárek není úplně vhodný pro puberťačku, v jakou se nám postupně měníš. Možná že kazety už jsou zbytečně retro, co? Já vím, jsem asi trapnej, ale chtěl jsem ti ještě jednou říct, jak moc tě mám rád a jak jsem neuvěřitelně pyšnej, že jsem tvůj táta. Tak jo, asi se budu dneska dost dojímat, tak se omlouvám, ale doktoři mi včera řekli, že se možná nedožiju ani Vánoc. To mě teda dost nas…. naštvalo, naštvalo, jsem chtěl říct. Vždycky jsem byl bojovník, tak to teď nebudu vzdávat v půlce zápasu. Chci bejt zdravej a rozhodně chci vydržet až do Vánoc. A ideálně i do těch dalších, ale to už si asi dělám až moc velký iluze. Každopádně mě hodně bolí představa, že bych fakticky mohl odejít už teď. Chci s vámi strávit krásný svátky, jaký si zasloužíte. Ale říkal jsem si, že pokud mají ti blbí doktoři přece jen pravdu, chtělo by to nějakou pojistku. Proto jsem tebe a mamku vyhnal do krámu pro nějakou blbost a sedím tady sám a točím tohle video. Pro jistotu, abych se ještě rozloučil a řekl vám, že vás moc miluju. A vždycky budu. Nevím, co je po životě, ale tak nějak tuším, že naši rodinu nikdy nic nerozdělí. Jenom si dáme tak trochu pauzu, než se zase potkáme. Nebudeme první rodina, kterou to potká. Přece si vzpomeň na svůj oblíbený film Past na rodiče. Tam se ti blázniví rodiče taky rozhodli rozdělit dvojčata… a jak to dopadlo? Osud je zase svál pěkně všechny dohromady. Tak to má být a tak to taky bude, holčičko. I s náma. Musíš tomu věřit, moc tě o to prosím. Nikdy neztrácej naději. Vím, že je to na houby přijít o tátu, když ho nejvíc potřebuješ. Ale ať se stane cokoliv, budu vždycky s tebou. Nejen tyhle jedny Vánoce, ale i všechny potom. Bláznivý úsměv tvého táty bude schovaný v každé vánoční ozdobě. A když náhodou všechny rozbiješ, tak se schovám zase jinam – třeba i do tašky s nákupem, když to bude potřeba. Věř,že jsem s tebou, a když ti bude smutno, nevzpomínej na bolest a smutek, ale naopak na ty krásné chvíle, co jsme spolu prožili. Já věřím, že jich bylo hodně. Doufám v to. Doufám, že ten omezený čas, co nám byl určen, stál za to. Snažil jsem se ti dát všechno, co jsem mohl. A hlavně s tebou být. A rozhodně to ode mě nebyla žádná velká oběť – zamiloval jsem se do tebe už v ten okamžik, kdy jsem tě poprvé držel v náručí. V ten den, kdy ses narodila. Každý další den byl pro mě tím největším darem. Jestli se mi něco v životě aspoň trochu povedlo, tak jsi to byla ty. Jsi úžasná, krásná, chytrá a hodná holka. Mám tě rád, holčičko. A jestli ti tohle moje vyznání náhodou přišlo nějak moc trapný, tak nevadí. Mrkni na Past na rodiče a sprav si chuť. Pá, Kulíšku!“

***

Trapný mi to rozhodně nepřipadalo. Bulela jsem jako želva, ale zároveň jsem se usmívala od ucha k uchu. Možná jsem párkrát i vyprskla smíchy. Musela jsem vypadat jako totální šílenec, ale bylo mi to vlastně jedno. Vždyť já po letech konečně zase viděla tátu! To byl v podstatě vánoční zázrak! Jinak se to ani říct nedá.

Pokud si o mě Martin myslel, že jsem pošahaná, najevo mi to nedal. Naopak mě nakonec opatrně vzal za ruku a pohladil mě. A z druhé strany už do mě šťouchal Beník, který vycítil, že pláču. Svou psí hlavičkou nemohl rozumět toho, že jsem hrozně šťastná, viděl jenom slzy a snažil se mě utěšit. Pohladila jsem ho a byla jsem strašně naměkko z toho, jak se celý tenhle Štědrý den vybarvil. Když jsem se aspoň malinko uklidnila, Martin mi nabídl něco k pití a začali jsme se zase normálně bavit. Jelikož všechna moje nejčernější životní tajemství už tímto znal, prozradil mi i něco o sobě a dokonce odtajnil i to, proč vlastně Vánoce bojkotuje. Nakonec, už ani nevím, který z nás to vyslovil… Dohodli jsme se zkrátka, že letos je budeme bojkotovat spolu. A pustili jsme si k tomu Past na rodiče. Ukázalo se totiž, že Martin tenhle film taky tajně zbožňuje. 

Řekla bych, že jsem našla skvělého nového kamaráda. Respektive, hned dva, pokud počítám i čtyřnohého Bena. A vlastně tak trochu díky tátovi! Ten to se mnou prostě vždycky uměl.

Související obrázky: