Vánoční zázrak: „Jak mne okradli a potom….“
Po náročném dnu jsme takhke zašli s manželem na večeři, do Globusu, do jejich restaurace. Pochutnávali jsme si na řízku se salátem a povídali jsme si. Po jídle muž odnes tác s nádobím, já si vzala kabát a šli jsme… Sedneme do auta, popojedeme, když tu vykřiknu: „hergot, já nemám batůžek!“
Můj muž je kliďas, zastaví, prohledá zadní sedačky, kufr a fakt, ten můj batoh, ve kterém jsem měla notebook, klíče od domu, od mámy, od prarodičů a od kanceláře, oblíbenou hračku našeho pejska, parfém a, proboha, i všechny šminky – nikde.
Jímá mne hrůza, jsem plašan a představuju si, jak obíhám úřady kvůli dokladům a jak si budu muset kupovat nový notebook.
Rychlostí větru jedeme zpátky a já vyšiluju: „Ten bude pryč, bude pryč, jsem úplně blbá.“ Můj muž nadále udržuje ledový klid a pak prohlásí: „No, ty umíš člověka vystresovat.“
Běžím do restaurace, batoh nikde, běžím na informace, batoh nikde. Když tu přijde mladík z ostrahy a ptá se co se děje. Situaci začíná řešit on. Volá kolegu z kamer, který hledá čas naší večeře na záznamech.
Máme asi 15 minut, jdeme se projít kolem supermarketu a hledáme v popelnicích, jestli tam někdo alespoň něco nezahodil. Vracíme se zpátky. Mladík z ostrahy už zdálky volá. „Máte štěstí!“ Zaraduju se a v duchu si říkám: „Teď mi určitě dá můj batůžek!“ Nedal…. „Vaše věci vzal bezdomovec, který sem chodí každý den na zbytky z restaurace, ale máme ho na kameře, věci se najdou, už sem jde kolega, který má kamery na starosti.“
Moje radost se proměnila v pocit zmaru. To, že věci má bezdomovec, byť znají jeho totožnost mne neuklidnilo. Představovala jsem si, jak můj batoh se spoustou klíčů, doklady a oblíbenou hračkou mého psa leží v popelnici zatímco zloděj prodává notebook v zastavárně.
Druhý sekuriťák nás s manželem odeslal na policii se slibem, že pokud se pobuda objeví, tak zavolá strážce zákona. Na policii jsem v závoji slzí vyjmenovala všechny věci ze zavazadla, jejich hodnotu a nakonec jsem zmínila, že existuje kamerový záznam i s oním nálezcem, který nález zatajil a odnesl si jej. Policisté ihned do obchodu vyrazili, zatímco můj výslech pokračoval.
Když jsem odcházela, propadala jsem v beznaděj a představovala si, jak si před Vánoci půjdu kupovat výrobní stroj do elektra na splátky a jak musíme všichni, tedy my, máma a babička s dědou vyměnit zámky, protože se lupič „určitě dopátrá našich adres“ – no totální blbost, že jo. Nevěřila jsme, že svoje věci ještě někdy uvidím, mrzelo mne to.
Den po ztrátě a krádeži jsem nebyla ve své kůži, nakonec jsem si ale řekla, že co se mělo stát, to se prostě stalo a nedá se nic dělat a po lahvi vina jsem usnula jako Budulinek. Dva dny od téhle nepříjemné události mi v devět ráno zazvonil telefon: „Dobrý den, tady policie Čakovice. Máme vaše věci – všechny, jenom ty peníze chybí,“ ozvalo se z telefonu.
Ani nedokážu popsat, jak obrovská byla moje radost, čert vezmi dvě stovky, hlavě že budu všechny důležité věci. Hned jsme si s policistou domluvila, že si další den přijedu. Nakoupila jsem čokolády jako poděkování, nic lepšího mne nenapadlo.
A z policejní stanice, už obtěžkána opravdu vším co se mi ztratilo, jsme ještě běžela do obchodu poděkovat sekuriťákovi. To on totiž lumpa, který se hned druhý den po krádeži vrátil, chytil a zavolal policii, ta pak odjela do bezdomovcova brlohu a bylo. Mám prý však velké štěstí, že nestihl prodat notebook. Takže: „Děkuju Ježíšku“!
