Hůlkovo dojetí i resuscitace slavného muzikálu: Hudba Karla Svobody ovládla Vyšehrad
Ještě než naši zem zasáhly velké povodně a začaly se hromadně rušit veškeré venkovní společenské akce, povedla se jedna dobrá věc. Oživovali jsme muzikál Monte Cristo. Jakým způsobem?
Resuscitace muzikálu
Řeč je o koncertu s názvem To nejlepší z muzikálů Dracula a Monte Cristo, který se odehrál v neděli 8. září na letní scéně na Vyšehradě. Hlavní slovo zde měl zpěvák Daniel Hůlka, který v obou těchto titulech ztvárňoval (v případě Draculy také dál ztvárňuje) hlavní role.
Mezi písněmi nám nejen představoval jenotlivé pěvecké hosty, ale především dodával koncertu i jakýsi přesah, protože velmi krásně hovořil nejen o již zesnulých autorech Monte Crista a Draculy – především Karlu Svobodovi a Zdeňku Borovcovi. „Když se na někoho vzpomíná, tak neodešel, tak je stále mezi námi,“ připomněl ale Hůlka, a celý večer jsme proto tak trochu posílali energii »tam nahoru« těmto pánům. Snad proto začalo pršet až druhý den :).
Také nám ale Daniel prozradil, že večer věnovaný těmto dílům a jejich písničkám pro něj žádným »obyčejným kšeftem«. „Tohle je splnění jednoho velkého snu, jednak méhoho, jednak i mé manželky,“ odhalil Hůlka, jenž měl na koncertě s sebou ale nejen svou ženu Barboru, ale také jejich šestiletou dcerku Rozárku. Ta si dokonce mohla v krátkých pasážích vyzkoušet tatínkovu profesi a zazpívat nám. Ale o tom ještě později.
Jak už jsme naznačovali v úvodu, koncert byl vlastně takovým pokusem resuscitovat muzikál Monte Cristo, který se u nás už roky nehraje, což je zkrátka škoda. Velký návrat tohoto titulu si přejí očividně nejen muzikáloví fanoušci, ale i leckteří účinkující. Večer měl být takovou první vlaštovkou, jak na Monte Crista upozornit a třeba ho vrátit na divadelní prkna. Otázka je, zda s tím budou souhlasit vlastníci autorských práv a zda si nějaká česká scéna na tento kousek troufne. Byli jsme také coby diváci vyzýváni k tomu, abychom něco z koncertu sdíleli i na sociálních sítích – aby se to zkrátka snáze rozkřiklo. Mě osobně nejvíc fascinovalo, že kromě běžně usazených diváků koncert sledovali lidé i nahoře na ochozu letní scény. Říkala jsem si, že jestli se k letní scéně nachomýtli jen náhodou a hudba je okouzlila natolik, že nedokázali odejít, tak se něco moc povedlo. A třeba někdo z nich rád přijde i do divadla, pokud bude ta možnost.
Skvělá hudba, herecký koncert a silné emoce: Film Vlny očima »ročníku 93«
Ostrov snů
Hudební program otevíral Prolog z Monte Crista, následovala sborová skladba Faraon, která jako by nás zvala na velkou a slavnou plavbu. Dan Hůlka a Jiří Březík posléze zapěli duet Spoluvězni, později ještě Útěk, přičemž zavzpomínali i na Karla Černocha a Josefa Zímu, kteří v původním uvedení hráli postavu abbého Fariu. A první velmi dojemný moment byl na světě. Coby muzikáloví záporáci spolu »kuli pikle« Tomáš Bartůněk a Tomáš Trapl v písni Pijácká – Udání, později také ve skladbě Pomluva. Party muzikálové Mercedes zase zvládla bez ztráty kytičky Kamila Nývltová. Tuším, že si nás všechny získala už během Proč nejsi tam, kde já. „To bylo něco, já jsem vám říkal, že to zpívá krásně,“ složil jí ostatně poklonu i Hůlka.
V jeho podání zas došlo na Doteky tvých řas a následoval nádherný moment, který sám Hůlka korunoval za vrchol večera, a to z pochopitelných důvodů. Spolu s Kamilou Nývltovou totiž na jevišti vystoupila jeho dcera Rozárka, která si vyzkoušela úlohu malého Alberta. Nutno říct, že to byl skutečně krásný a silný moment. Kdysi přitom malého Alberta hrál tehdy malý »Pepíček« Vágner, dnes již sám též otec od rodiny, Josef Vágner. Ani on na koncertě nechyběl a chopil se role dospělého Alberta, například v skladbě Výzva, spolu s Haydee, jejíž party zpívala Veronika Tölg Savincová. Naprosto skvostně následně vystřihla i náročnou a slavnou píseň Můj Monte Cristo.
Na jevišti ji střídal Tomáš Bartůněk, který nás dostal skladbou Jsem přece voják, Poslední tango v Paříži si pak zatančili Tomáš Trapl s Markétou Amerighi, kterou sice Dan Hůlka nejprve zapomněl uvést, ale později svůj omyl opravil a omluvil se.
Posléze došlo ještě na jeho sólovku Ó Monte Cristo a následně se na jevišti sešli všichni díky skladbě (Monte Cristo) Náš ostrov snů. „Jsem si domluvil s panem zvukařem, který pouští hudbu heslo, ale to jsem samozřejmě zapomněl,“ přiznal se nám Hůlka. Dalších drobných nedopatření se sice podařilo za večer víc – ať už se musela měnit baterka u mikrofonu, nebo běžel na jeviště osvětlovač, aby uklidnil poblázněná světla, případně Hůlka nešťastně koukal do »taháku« s programem a nic neviděl, protože poměrně brzy padla tma. Nic z toho ale nevadilo, protože vládla moc příjemná atmosféra, uvolněná a plná humoru. Přitom došlo i na poměrně dramatické chvilky, když jedna paní v hledišti zkolabovala a koncert se musel na čas přerušit. Nakonec ale i toto došlo dobrého konce.
Amsterdam v Benátkách, štěstí, smůla i kostelní věz. Zámecké slavnosti se povedly
Nádherná tečka
Monte Cristo nám tak byl představen poměrně důkladně, a tak jsem ho měla možnost docela dobře poznat, i přesto, že jsem ho nikdy předtím naživo neviděla.
Naopak velmi silný vztah mám k Draculovi, který příští rok oslaví 30 let od premiéry. Sice jsem ho objevila až také »poměrně nedávno«, a to už při jeho současné štaci v Hudebním divadle Karlín, ale zamilovala jsem si ho neskutečným způsobem. Proto jsem také druhou polovinu koncertu, věnovanou tomuto upířímu tématu, neuvěřitelně prožívala. Nádherná předehra, skvělá úvodní scéna, následně Tomáš Trapl s písní Smrt, která je podle mě především po stránce textu naprostý klenot. Krásný duet Vím, že jsi se mnou v podání Kamily Nývltové a Dana Hůlky či rozverná skladba Adriana a šašek. Jsi můj pán opět vystřihla Kamila Nývltová, ostatně jak taky jinak, v divadle už vystřídala obě hlavní ženské role v Draculovi, takže to má natrénované. Přesto by mě zajímala i Veronika Tölg Savincová, jež už v druhé části večera vlastně prostor nedostala, což je asi trochu škoda.
Daniel Hůka také zase trochu spílal nebesům v rámci skladby Nespravedlivý Bůh, naopak v Draculově monologu zdánlivě rekapituloval. Prostor dostal opět i Josef Vágner coby Steven. Částečně došlo i na samotné finále muzikálu a jeho jasné poselství, že ten, kdo tě kdysi stvořil, nad tebou hůl nezlomí. Podruhé zde dostala šanci také Rozárka Hůlková, takže pokud někoho nerozplakal už samotný text, tak tento detail jistě ano. Kromě toho jsme byli vyzváni, abychom pánům tvůrcům někam tam nahoru trochu zamávali, a to tím, že rozsvítíme své telefony. My jako světlušky za zvuků geniální hudby, to bylo opravdu jedinečné. Vysloužili jsme si proto i »přídavky« (znovu Faraon a Náš ostrov snů) coby poslední připomínku Monte Crista, kvůli němuž jsme se vlastně sešli.