Navštivte Hotel Žižkov… Mozaika příběhů a prvorepublikový zločin
Dnes se půjdeme potápět… do příběhu. Poprvé jsem okusila něco, co se nazývá imerzivní divadlo. V něm se právě musíme do děje ponořit trochu více, než jsme zvyklí z klasického představení. Divák se v něm totiž pohybuje a bývá i zatažen přímo do děje, je od něj vyžadována nějaká spolupráce. Přiznám se, že toho jsem se já, coby velký introvert, dopředu docela obávala. Tentokrát jsem ale udělala ten pomyslný skok do neznáma a nelitovala jsem, naopak jsem nadšená a cítím se zase o něco vnitřně bohatší.
Divadelní gól v Poděbradech? Kolečkově komedii Zakázané uvolnění vládne trojlístek žen
Cesta do minulosti
Mou premiérou v tomto žánru se stalo představení Hotel Žižkov, které se hraje v prostorách Žižkovského divadla Járy Cimrmana a právě probíhají jedny z posledních repríz (vstupenky a více info zde). Záměrně říkám v prostorách, protože tohle zkrátka není představení, kdy přijdete do sálu, něco zhlédnete a zase odejdete. Ba ne, trochu se projdete a rozhodně tak nehrozí, že by vám zdřevěněly nohy.
V podstatě by se dalo říct, že jakmile vstoupíte z ulice do divadla, ocitnete se na naprosto jiném místě, v naprosto jiném čase. Přivítá vás totiž Hotel Žižkov, a to se vším všudy. Nejprve dostanete do ruky program a budete požádáni, abyste se přesunuli na recepci, kde dostanete klíč od pokojů, abyste mohli být ubytováni. Při té příležitosti si budete moci uložit nějaké věci do šatny, každopádně dávejte dobrý pozor na to, jakou barvu má provázek na vašem klíči, později to totiž bude rozhodující faktor. Mezitím po foyer pobíhá portýr v klasické červené uniformě a ptá se, zda může někomu odnést zavazadla. Brzy se objeví i pokojská v černobílé uniformě a také recepční, paní Ludmila. Prostě Ludmila. Pomalu se v hotelu rozkoukáváte a dojem perfektně dokresluje i prostředí Divadla Járy Cimrmana, jelikož taky tak trochu působí jako z jiné doby a možná i jiného světa.
Můžete si dát nějaký ten drink v bifé, než se v hotelu nový majitel začne shánět po personálu. Pak už začíná náš příběh, který bych vám mohla rozhodně nastínit i víc, ale myslím, že bude daleko lepší, když si jednotlivé dílky této skládačky dáte dohromady sami. Jednotlivé výstupy se totiž odehrávají v různých prostředích, kam si za nimi musíte dojít. Stačí následovat kroky svého průvodce (najde si vás právě podle barvy klíče) a o nic nepřijdete. Foyer, divadelní šatna přímo v zákulisí, kavárna na dvorku, dokonce se podíváte i do luxusního „hotelového apartmá“ přímo pod střechou. Po přestávce se zajdete do sálu podívat na vystoupení prvorepublikové divy a dojde i na nějaký ten zločin. A vaším úkolem bude ho vyřešit a přijít na to, kdo je vrah a kdo oběť.
Vášeň, láska, nenávist
Poslední segment inscenace mi připomněl též hru Splašené nůžky, kterou jsem zhlédla na letní scéně Divadla Kalich (pro znalce – v Divadle Kalíšek! :)), ovšem ta je trochu jiná v tom, že pracuje s více verzemi scénáře a teprve hlasování diváků o tom, kdo je vrah, určí, který závěr příběh završí. V Hotelu Žižkov je příběh více jednoznačný, vrah je vždy jen jeden konkrétní člověk, ovšem odhalíme ho přece jen až na základě otázek z publika. A pokud jsou mezi vámi, milí čtenáři, introverti jako já, nemusíte se bát. Do interakce vás nikdo nutit nebude – pokud se v publiku najde dost aktivních „detektivů“, kteří se budou hlásit a ptát se jednotlivých postav, vy můžete potichu uvažovat. Třeba vám to ale nedá, zvlášť pokud budete na správné stopě, že? Každopádně platí jediné – výsledné rozuzlení je tajemstvím a mělo by být pro další diváky zachováno. Takže P-Š-T! 🙂
V první řadě musím vyzdvihnout celkový scénář a nápad, který v sobě Hotel Žižkov nese. Autoři inscenace Lucie Helena Botlíková a Martin Vokoun si dali záležet, vystavěli zajímavou zápletku jen s pár postavami a „narvali“ balík lidských osudů v podstatě do pár krátkých scének, ovšem perfektně vypointovaných a plných emocí. Martin Vokoun se navíc ujal i režie a musel s tím tedy podle mého názoru mít hodně práce – a to nejen po technické stránce, kdy je třeba vše skvěle načasovat a synchronizovat, jelikož tady jde přece jenom o minuty, leckdy i o vteřiny.
Ale hlavně mě oslnilo, že co jedno prostředí a jedna dvojice hrdinů, to jiné prožitky, jiné pocity, jiná energie, která z herců šla. A přitom to vše ladilo dohromady v jeden celek. Navíc jsem došla k tomu názoru, že záleží i na tom, v jaké skupince se nacházíte. Kupříkladu já ve své skupince nejprve začala romantickou dvojicí, která se vlastně tak trochu „oťukávala“, později jsem se nechala unášet vášní dalšího páru, kdy člověk nevěděl, zda se na sebe vrhnou a pomilují se, nebo se na místě zabijí. A pak už se ke mně pomalu dostávaly intriky a slova o dávných křivdách a tajemstvích, dále nostalgie a melancholie. Připadalo mi to jako naprosto přirozené pořadí, ale když nad tím tak přemýšlím, jiní diváci dané segmenty viděli zase v jiné posloupnosti, provázeni jiným průvodcem. Možná se pozastavili nad jiným detailem, všimli si něčeho, co mně uniklo. Zkrátka bych řekla, že každá skupinka viděla vlastně trochu jiné představení, ačkoliv stejné. Klidně bych si proto dokázala představit i další návštěvu tohoto kousku, abych zase do příběhu nakoukla z jiného úhlu a zjistila, jak moc jinak by na mě působil.
Prvorepubliková iluze
Aniž bych snad prozradila příliš o jednotlivých postavách, ráda bych vyzdvihla i jednotlivé herecké představitele. Jejich jména vám možná „na první dobrou“ nic neřeknou, ale o to působivější vlastně pak daná inscenace je. Neřešíte, zda máte před sebou toho či onoho z daného seriálu, ale všichni herci vám naprosto perfektně splynou s danou postavou. Iluze, že jste uvnitř dění, je pak o to dokonalejší.
Coby majitel hotelu Filip Král mě svými rozpaky a narůstajícím zoufalstvím velmi bavil Josef Horák, stejně tak pokojská Karlička alias Markéta Mandová byla geniální komediální talent. Své momenty měl i pikolík Viktor neboli Martin Hlubocký, ovšem naprosto přesná byla rázná a vlastně i malinko svérázná recepční Ludmila, kterou skvěle ztvárnila Jana Valentová.
Coby mladý a nezkušený novinář mi byl od prvních momentů velmi sympatický Jan Pichler, přičemž nejvíc se mi ke konci zapsal svým spravedlivým rozhořčením při jedné otázce z publika. Do okaté medičky Emy, které propůjčila tvář, hlas, gesta a celkové vzezření Kateřina Kuboušková, byste se také hned zamilovali. Byla kouzelně naivní a nevinná, nebo možná ne tak docela?
Každopádně jejím naprostým opakem pak byla vycházející herecká hvězda Áda Řezníčková. Ohnivá, rafinovaná, svůdná, zkrátka prvorepubliková sexice – takový ten typ, pro které muži ztráceli hlavu, srdce, možná i peněženku či život. V této úloze mě naprosto uchvátila Karolína Půčková, která byla pro mě jedním z největších objevů v obsazení. Doufám, že na ni zase brzy natrefím i v dalších rolích, protože jsem si jistá, že přijdou a budou stát za to.
Manýry knížete geniálně ztvárnil Václav Krátký. Také v jeho případě fungovalo charisma, a tak, když se na scéně sešel právě s Ádou, všude tam zkrátka lítala chemie takovým neskutečným způsobem, že je s podivem, že nedošlo k nějakému výbuchu.
Nebudu tajit, že na představení jsem zavítala především proto, abych zhlédla Lucii Kožinovou v roli módní návrhářky Jindřišky Podhůrské. Ocenila jsem především to, že hrála postavu, která je unavená životem a trpí mnoha neduhy. Především je na invalidním vozíku, což pro zdravou a energickou herečku představuje vždy výzvu. Lucii se navíc velmi snadno povedlo mě dojmout a vehnat mi do očí slzy. Stejně tak Taťána Havlová v roli její společnice Hany budila velmi záhy lítost.
Barbora Jelínková v roli paní Elis, stejně tak Michal Hnátek neboli politik Robert Škoda, zase předvedli parádní slovní přestřelku a neztratili mou pozornost ani na vteřinku.
Vše doprovázela hudba Zdeňka Dočekala, která dokreslovala atmosféru, jako vystřiženou z filmů pro pamětníky. Jen já osobně bych ji malinko ztlumila, aby dialogy, které jsou pro děj přece jen důležitější, lépe vyzněly a nebyly rušeny.
Pro všechny detektivy amatéry
Jak už jsem ale v textu zmiňovala, já jsem si představení Hotel Žižkov skutečně vychutnala až do poslední kapičky, podobně jako paní Podhůrská tu svou skleničku koňaku. Chtěla bych ale podotknout, že jsem rozhodně nebyla sama. Během večera jsem například slyšela, jak jedna paní nadšeně podotkla, že je skvělé, že jsme hercům vlastně velmi blízko. Souhlasím, rovněž jsem si chvíle, kdy nás s aktéry klasicky nedělilo jeviště a hlediště, velmi užívala. Také jsem odposlechla jednoho postaršího pána, jak své ženě asi po druhé změně prostředí šeptá: „Začíná mě to bavit!“
Tím pádem je to jasné, pokud hledáte nějaké představení, u kterého se nebudou nudit ani páni manželé, Hotel Žižkov určitě nezklame. A pokud vás vaše drahá polovička při sledování detektivek v televizi neustále zlobí uhádnutím identity vraha, určitě navštivte Hotel Žižkov. Jen ať se předvede v reálu, no ne? 🙂
V Divadle Radka Brzobohatého úřaduje Čarodějnice Bordelína: Rozpustilá pohádka s hezkým poselstvím
