Hrady CZ to roztočily na Točníku. Nezalekly se ani silného větru

Nalijme si čistého vína, ideálně do vratného kelímku. K lístkům na Hrady CZ jsem přišla jako »slepá k houslím«, protože moje drahá kamarádka a kolegyně se nemohla zúčastnit. Já ale popravdě nejsem vůbec koncertový ani festivalový tip, a tak mi bylo od začátku jasné, že ji nedokážu zastoupit stoprocentně a určitě by se bavila mnohem víc. Já bych byla zkrátka asi spokojenější, kdybych si zašla do divadla, kam se dá úplně v pohodě dojet MHD. Mít tam své místo jisté a nemuset se nikam handrkovat.

Ale zkusit se má všechno, takže jsem vstoupila do festivalového světa díky výletu na Točník. Už delší dobu jsem se toužila zase podívat na nějaký ten hrad, i když jsem si to tedy představovala trochu jinak. Každopádně mám ale za sebou krásný den plný zážitků a nemůžu říct, že bych víkend „proflákala“. Co se týče festivalů obecně, asi nezměním názor a nepoženu se teď na milion dalších, protože má očekávání byla více méně přesná – davy, hluk a nenáviděné TOI TOI toalety, které mi znechutily především různé filmy a seriály, v nichž se tato moderní obdoba kadibudky vždy zákonitě převrhla…

Na druhou stranu jsem ale velmi ráda, že jsem dala šanci právě Hradům CZ, jelikož se jim nedá upřít skvělá organizace. Vše je přichystáno, nic vám nebude chybět, a tak vlastně vůbec nepocítíte žádné nepohodlí. Navíc považuji za skvělý nápad propojit hudební vystoupení s krásou přírody a památek. Jen tedy já osobně bych uvítala i Zámky CZ, protože ty obvykle nejsou stavěné na takových krpálech jako hrady. To si ovšem nechci stěžovat.

Větrná hůrka na Točníku

 Výlet to byl moc fajn a počasí nám tedy na Točníku rozhodně přálo. Nepršelo, sluníčko chvílemi pálilo a jindy se cudně skrývalo za obláčky. Ochlazoval a odvlažoval nás vítr, i když tedy foukal možná až moc. Už když jsem se blížila od parkoviště k pokladnám, uletěl organizátorům jeden stánek i s archy papírů. Přímo na festivalu pak vítr dokonce vyvrátil jinému stánku nožičku. A málem nám odletěl i reklamní prapor s logem Hrady CZ. Ovšem to tu neponechali náhodě – jeden ze zaměstnanců festivalu neváhal a vyšplhal až nahoru na lešení nad pódiem, aby vše napravil. Silného větru si všímali i návštěvníci a tento jev tak označovali i hanlivými výrazy. Většina lidí si ale zážitek nenechala pokazit.

Když jsem dorazila, vše už bylo v plném proudu. Na pódiu to právě rozjížděla kapela Vypsaná fiXa. Publikum jim celou dobu vyloženě „zobalo z ruky“. Frontman Michal Mareda, co byl oděn ve výrazném červeném tričku, takže byl k nepřehlédnutí, třeba oznamoval, že se bude hrát písnička o herci jménem Ivan a hned si vyžádal asistenci od diváků. „Kdo to je? Když to na mě zařvete, nebudu si myslet, že to je třeba Franta Filipovský,“ vyzýval. A ozvalo se sborově: „TROJAN!“ Oslím můstkem se posléze skupina přesunula k další osobnosti českého filmu – Bohdanu Slámovi. A rovnou zazněla ústřední píseň z jeho filmu Čtyři slunce.

„My máme všechno, co chcem, my máme dobrou náladu,“ popsal pak frontman trefně situaci v písni Kostel Biohazard. A rovnou vysekl poklonu i publiku. Vzápětí ho pak v rámci songu Komik lobotomik vyzval: „Sundej si to svoje tričko!“ Zazněla i skladba Štěstí Jimi Dixona, následně ale všechny pořádně rozjela skladba 1982, kdy si refrén notovali snad všichni přítomní. „To se vám povedlo,“ chválila kapela své fanoušky a hned si od nich vyžádala další spolupráci ve formě téměř bojových pokřiků. Ostatně, nejsou přece žádné Limity… A tak nás vzali i do Lunaparku, ukázali nám svou Antidepresivní rybičku, pustili jsme si s nimi „starý gramofon“ v písni Dezolát. „Komu se to líbilo, ten nám může zatleskat,“ zaznělo už pak jen místo rozloučení.

Tady je Trautenberkovo

Pak už se scéna začala pomalu měnit, z plátna z pozadí zmizel nápis Vypsaná fiXa a pomalu ale jistě se tam místo toho objevilo logo skupiny Trautenberk. A já, coby hudební analfabet, jsem byla za tyto nápovědy docela ráda. Vždycky jsem moc ráda, když vím, na koho se dívám a koho poslouchám.

Je ale fakt, že Trautenberky si asi s nikým jiným nespletete. Pokud vám teď v hlavě vyskočila otázka, proč sem tahám pohádky, tak doplním, že Trautenberk je tanz metalová hudební skupina z Klatov. Už při zvukové zkoušce bylo jasné, že nás čeká pěkná divočina, když se najednou ozval řev z plných plic: „Žábu! Pomilovat žábu!“

Následovala narážka na název kapely v podobě poetické melodie Vadima Petrova, která doprovázela i večerníček Krkonošské pohádky, z něhož si pánové vypůjčili své jméno. Pak už se rytmus hudby dost proměnil a přišly na řadu pecky jako Buržoust či Pyroman Roman. Následovalo drobné představení členů kapely a nechybělo ani mírně pošťuchování diváků. „Jste dobrý. Mohlo by to bejt lepší,“ zhodnotil jejich tleskání a reakce. Po skladbách Vzpoura kanců a Jelito už na nás ale byli přece jen milejší, zvali na koncert v Lucerně a ptali se: „Jste šťastní? Jste krásní?“

Později nás navštívili i Pan Pilous či Kejklíř, přičemž druhou zmíněnou písničku doprovázelo i drobné kouzelnické číslo, při němž do publika nalétalo spousta barevných konfetek. Než se všechny snesly na zem, vypadalo to vskutku pohádkově. Netradiční přání k svátku Lubošovi a zároveň poctu ženám představovala píseň Anička se skutečně svérázným textem. Nezapomenutelná byla z tohoto pohledu i skladba Jára umí šít, kde opakovaně padala otázka: „Kolik mrtvejch bažantů vejde se do trabantu?“

Následně mi kapela i s pomocí fanoušků představila píseň Lunt s pravdivou myšlenkou: „Když jsem hladovej, tak jsem nervózní.“ O tom, že mají Trautenberci rádi i starší občany, se nás snažili přesvědčit v písni Potužník senior. O lásce ke zvířatům vzhledem k písni Hajnej, kde se řeší, jestli hajný sežral psa, raději pomlčme. Radost měli fanoušci také z hitu Himlhergotdonrvetr a na závěr pak zazněla skladba Netáhlo, u níž mi vyloženě do noty kápla věta: „Jsem línej a vůbec mi to nepřekáží.“ S tím se dokážu ztotožnit.

Jídlo a pití

Snad kvůli té své lenosti jsem nejuchala tolik jako jiní přítomní. Ostatně prostor před jevištěm připomínal včelí roj, všichni tam zpívali a tančili spolu s interprety. Za nimi pak stáli ti zdrženlivější, co se sem tam pohupovali do rytmu a přitom si dopřávali třeba pivo či jiné nápoje z praktických kelímků s logem Kooperativy. Další řady tvořily skupinky těch, co už si různě posedali. Na vlastní židličky či na rozložené deky, často plné různého občerstvení. A když jste tudy procházeli, sem tam jste narazili i na někoho, kdo už si rovnou i lehl. Hudbu spíš poslouchal a hleděl spokojeně do nebe.

Následoval prostor vhodný ke „korzování“ kolem stánků (nejen) s občerstvením. Výběr byl opravdu pestrý. Z různých míst na moje oči útočily nápisy Gambrinus, stejně tak několik zastoupení měli například dominikánský rumový likér Capitan Bucanero či portská vína Cruz. Velmi lákavě vypadaly i míchané koktejly a já jsem neodolala »nealkoholickému Aperolu« (89 Kč a 100 jako vratná záloha za sklo), oficiálně pojmenovanému Orange Spritz. Také pro abstinenty zde byl velký výběr – televize Prima zde kupříkladu měla hned dvě kavárny s různými příchutěmi ledové kávy, případně si zase jinde mohl člověk dopřát Birella a jeho ovocné varianty, Kofolu či obyčejnou vodu v plastové lahvi. Ovšem i ta tu přišla na 40 korun.

Co se týče jídla, měla jsem dojem, že byste tam našli všechno, na co jste si vzpomněli – ať již různé tortilly, těstoviny, různé druhy halušek a dalších bramborových specialit… Mám dojem, že největší fronty se tvořily u palačinek a u hranolek. U těch belgických už odpoledne došla tatarka, ale naproti ji měli, stejně tak kečup či omáčku jalapeños.  Právě tu poslední zmíněnou variantu jsem vyzkoušela já a pochutnala jsem si, i když tedy žádnou ostrost jsem nezaznamenala. Každopádně za menší porci hranolků jsem zaplatila 120 Kč a pro XXL porci jste do kapsy museli sáhnout pro 150 Kč. Nechyběly samozřejmě ani sladkosti, například zmrzlina či churros. Také před vstupem na festivalové dění stál stánek se sladkými donuty (neboli koblížky) a milé slečny zvaly, abychom si přišli pro dobrotu zadarmo. Ovšem pozor, nejprve se musel splnit nějaký zapeklitý úkol – například si zacvičit.

Suvenýry i hry

Kromě občerstvení se dalo na festivalu zakoupit i spousta dalších věcí, včetně pokrývek hlavy či šperků. Krásné a originální náušnice (notičky či figurky z Člověče, nezlob se…) zde byly k dostání za 150 Kč. Nechyběl ani merchandising kapel – viděla jsem nějaké nápisy Chinaski, dále zde měla zastoupení Vypsaná fiXa (ovšem ti varovali, že to po vystoupení sbalí a jedou na další štaci v Olomouci) a velký stánek zde měla kapela Trautenberk.

Stejně tak se tu »utábořili« i sponzoři festivalu, kteří nabízeli nejen klidnější zóny pro odpočinek a chill, ale též různé soutěže a zábavné aktivity pro ty, koho třeba zrovna daní umělci na jevišti nezaujali a na „své hvězdy“ teprve čekali. Případně jste si tak mohli zkrátit krátké prostoje mezi jednotlivými interprety. Byla zde možnost zaházet si míčem na basketbalový koš, vyzkoušet hry využívající virtuální realitu, zatočit si kolem štěstí a zahrát si stolní fotbálek.

Nejkontroverznější byly svým způsobem asi obyčejné kuželky, jelikož místo těch klasických měl člověk shazovat modely elektronických cigaret IQOS. Logicky tak organizátoři nechtěli, aby si s nimi hrály děti, jenže paradoxně tato atrakce, ač v prostoru 18+ (což bylo ale jen značeno, nijak odděleno) přitahovala právě nejvíc ty nejmenší návštěvníky – už jen proto, že koule, kterou se mělo shazovat, byla namalovaná jako meloun. Zaměstnanci příslušného kiosku tak stále chodili a stále dokola se dětem omlouvali s tím, že tohle je jen pro dospělé. A jestli není nic hezčího než dětský úsměv, tak asi není ani nic tragičtějšího než dětské zklamání. Kdybyste viděli ty jejich smutné obličeje… Citlivějším jedincům by to jistě srdce utrhalo. Řekla bych proto, že tyto kuželky byly jedním z těch nápadů, co na papíře vypadaly skvěle, ale výsledek už tak parádní nebyl. Myslím, že to byla jen drobná piha na kráse fajnového festivalu.

Příště jinak

Já jsem tedy, pokud mám mluvit zcela upřímně, v důsledku nedostatečného plánování své návštěvy, udělala pár chybiček. Kdybych se jich bývala vyvarovala, mohla jsem si vše užít ještě víc. Napadlo mě proto sepsat pár tipů a doporučení, adresované třeba těm, co návštěvu Hradů CZ zvažují, ale jsou třeba také nezkušení jako já (pokud to vůbec jde :)). Berte mě zkrátka tak trochu jako odstrašující příklad a poučte se z mé blbosti. A pokud už jste zkušení festivaloví harcovníci, klidně už zbytek textu přeskočte, případně ho porovnejte se svými vlastními zkušenostmi a předejte naopak zase vaše know-how, třeba v komentářích.

1. Nespoléhejte se na veřejnou dopravu

Cestovala jsem z Prahy. Dosud jsem měla za to, že se z ní a zase zpátky do ní dá dostat naprosto v pohodě. Ale nebyla to tedy zrovna procházka růžovou zahradou. A já zřejmě vstala špatnou nohou, protože jsem omylem vyrazila z domu jako ve všední dny. Jenže víkendové jízdní řády jsou »kapánek« jiné. Takže jsem tím okamžitě nabrala i zpoždění. Ne nadarmo tu mám rubriku i o trapasech, že? Ale nevadí, udělala jsem si po cestě tedy jednu zastávku a vlastně ještě jeden výlet, o němž vám něco povím zase jindy. Když už jsem mířila správným autobusem ve správnou dobu na správné místo, pro změnu jsme se někde zasekli a tím pádem bylo jasné, že navazující spoj už nestihneme. Když se tedy z autobusu vyvalil na zastávce „Žebrák, náměstí“ dav s tím, že to už dojdou, nechala jsem se strhnout a šla jsem taky. „Doprava!“ volali na nás z hospody nějací pánové, co asi tušili, kam máme namířeno. Možná už se odtamtud sami vrátili.

Šla jsem tedy za davem, který se ale po cestě rozmělnil. Ale všichni už byli asi zkušenější než já a věděli, kam jdou. Google mapy hlásily skoro hodinovou trasu, ale rozhodně to tak dlouho netrvalo. Zřejmě jsme objevili nějakou zkratku. Kdybyste to chtěli zkusit, tak zahněte k fotbalovému stadionu a pak už pořád lesní cestičkou „po modré“. Na rozcestí s lavičkou jsme pak zahnuli doleva a za chvíli nám už blýskl do očí hrad Točník, čnící na kopci. Ale ještě zbýval pořádný kus cesty k centru dění a na hrad to pak bylo asi ještě dalších 15 minut. A já měla tak málo času, že jsem se tam už nakonec nevypravila, což je škoda. Pokud vám tedy můžu poradit, vyšetřete si čas i na návštěvu dané památky. 

Volba cestovat veřejnou dopravou mě pak též velmi limitovala ještě při návratu domů. Konkrétně z Točníku totiž poslední autobus někam více do civilizace odjížděl krátce po 17. hodině (a to jsem byla velmi šťastná, že vůbec přijel, protože nevím, co bych dělala bez něj…). Se mnou nastupovali ještě další dva návštěvníci festivalu, které mrzelo, že už nemohli zůstat déle a přišli tak o kapelu Visací zámek. Já bych si také ráda poslechla ještě Chinaski či Divokýho Billa, jenže to už bych se domů vůbec nedostala.

Právě proto si myslím, že pokud vyrazíte autem, budete to mít daleko pohodlnější. Možností parkování bylo kolem zámku hned několik. A dokonce jsou na místě i alkohol testery, aby každý řidič měl při odjezdu z areálu jistotu, že smí sednout za volat.  Pokud se vám ale nechce abstinovat, nebo řídit potmě, ještě je tu další možnost. Přespěte rovnou na místě…

2. Postavte si stan

Pokud si chcete festivalovou atmosféru vychutnat opravdu se vším všudy, ubytujte se tu a přespěte ve stanu. Na webu Hrady CZ najdete hned několik možností, jak se dá otázka přenocování vyřešit ať již zdarma či za poplatky.

3. Štěstí přeje hlavně vybaveným

I kdybyste nakonec nechtěli na festivalu pařit až do konce, určitě bych doporučovala pořádně si to vychutnat a strávit tam větší kus dne, samozřejmě záleží i na vašem hudebním vkusu a na interpretech, kteří zrovna vystupují. Pokud tu ale hodláte na nějakou tu dobu zakotvit, mějte s sebou buď vlastní židličku či deku. I kdybyste byli ti nejzarytější fandové, co stojí celý den přímo pod pódiem, jistě budete nakonec za nějaké to relaxační místo rádi. Případně, pokud si nic z domova nevezmete, můžete využít toho, co je k dispozici přímo na místě. Například deky se v areálu festivalu přímo prodávaly, ovšem jedna deka stála 200 Kč.

Co se týče posezení, u několika stánků najdete pár skládacích plážových křesel, jenže ta jsou velmi rychle obsazená. Pak už musíte trochu lovit a mít kliku, abyste si odpočinuli. A když jednou nějaké to místo najdete, těžko se vám bude opouštět, s vědomím, že podruhé už si tam nesednete. Lepší je tak být ve větší partě lidí, takže když jde jeden pro jídlo, pití či na toaletu, druhý mu může pohlídat místo. Tím se dostávám k dalšímu bodu…

4. Ve dvou se to lépe táhne

Já jsem doprovod bohužel narychlo nesehnala, a tak jsem jela sama. Daleko lepší by ale bylo mít s kým „juchat“, tančit, (brečet, líbat… aha, on tam nebyl Kryštof, pardon :)) a zkrátka se bavit. Sežeňte si tak kamaráda či kamarádku, partnera či partnerku, případně rovnou celou partu – a bude vám hej. Na Točníku jsem viděla dokonce i celé rodiny, včetně malých dětí a miminek. Některým jsem trochu záviděla, že se vezou v kočárku. Hlavně do kopce. A tím rovnou navážu –

5. Pečlivě zvolte obuv

Já jsem sázela především na pohodlnost, a tak jsem vzala ty nejochozenější botičky, co vlastním. A copak o to, pohodlí doporučuji i vám, ale ještě asi do rozhodování zahrňte jeden faktor – vyberte takové boty, které vám nebudou klouzat. Já jsem na několika místech měla docela problém, ačkoliv mě dopředu nenapadlo, že zrovna tráva by mohl být nebezpečný terén. Ale občas to skutečně prokluzovalo a už jsem se div neviděla na zemi. Taky nikdy nemůžete vědět, kdo tamtudy šel před vámi a co tam třeba vylil či upustil. Já v areálu potkávala běžně na zemi vyhozené limetky z drinků. A když jsem odcházela, jedna slečna rovnou vedle mě obrátila na zem zbytek obsahu skleničky (asi aby jí pití nepřekážilo) a bylo jí jedno, že než se kostky ledu na zemi rozpustí, může se o ně ještě někdo přerazit.

6. Bez peněz na festival nelez

A asi závěrečné doporučení, které je vám už možná jasné z cen, které jsem v průběhu textu zmiňovala. Pokud si chcete festival užít opravdu se vším všudy, dát si tam něco k jídlu a pití a pořídit třeba i nějaký ten suvenýr, tak počítejte s tím, že zkrátka něco utratíte. Někde berou i karty, ale raději mějte s sebou i nějakou tu hotovost. A pokud si to můžete dovolit, radši nepočítejte a jen žijte…

Pokud byste chtěli na Hrady CZ také vyrazit, ještě máte možnost. Na jejich webu najdete jednotlivé památky, kam se festivalové dění přesouvá, včetně interpretů, na které tam můžete natrefit. Případně se uvidíme napřesrok zase na Točníku!

Související obrázky: