Jednoduše krásná komedie ze života. Společenstvo vlastníků má za sebou slavnostní premiéru
Na úvod bych měla říct, že je tento text v řadě věcí vlastně premiérový. Nejenže je to můj první článek pro Středočeský magazín, ale navíc vypráví o mé úplně první návštěvě města Mladá Boleslav a místního Městského divadla. Navíc slavnostní premiéru mělo právě 10, prosince 2021 i samotné představení Společenstvo vlastníků. Poznat jsme to mohli také díky tomu, že ve foyer nechyběly skleničky s vínem na uvítanou.
Autor: Jana Hanušová
Nejprve tedy něco málo o tom, jaký byl můj dojem z budovy divadla. Musím říct, že se mi Městské divadlo Mladá Boleslav už na první pohled zalíbilo – už zvenčí je poznat, že se jedná o historickou budovu, ovšem je o ni zřejmě také dobře postaráno. Jako první mě zaujal známý motiv divadelních masek komedie a tragédie na venkovní fasádě, při vstupu do budovy mě pak oslnil křišťálový lustr (pomalu jako z muzikálového Fantoma opery). K dekoracím patří i ve foyer vystavené Ceny Thálie, jimiž se tato umělecká scéna může pyšnit.
Coby častý návštěvník divadel v různých městech mohu už trochu porovnávat a v tomto případě chválím i zázemí pro diváky, kde si bez obtíží stihnete odskočit i odložit kabáty v šatně, kde mají navíc krásné žetonky, které na mě působily, jako by mě zvaly na nádraží 9 a ¾ z Harryho Pottera.
Též samotné hlediště se mi zamlouvalo, na sedačkách se dobře sedělo a kochala jsem se krásnými galeriemi a zlatou výzdobou, díky čemuž jsem si připadala jako v Národním divadle. Ovšem s tím rozdílem, že zdejší sál byl menší a bylo tu tedy lépe vidět na dění na jevišti i ze zadních řad. Možná že i na nás diváky bylo vidět, jelikož intenzita světla v sále se ztlumovala velmi pozvolna a popravdě snad ani nebylo zhasnuto úplně. Herci na scénu navíc též přicházeli postupně, jako by se opravdu scházeli jeden po druhém na schůzi. A právě schůzi SVJ, tedy Společenství vlastníků jednotek, můžeme v rámci představení přihlížet. Co člen, to zajímavá postavička. Zatímco manželé Zahrádkovi se snaží o dům starat a něco změnit, někteří jiní vlastníci jim to komplikují, a tak je v podstatě nemožné se hnout z místa a cokoliv vyřešit.
Ostatně, možná již někteří z vás viděli povedenou filmovou komedii Vlastníci s Terezou Rambou a Vojtou Kotkem v rolích manželů Zahrádkových, a tak už tušíte, kudy vítr vane. Já jsem snímek také před časem zhlédla, a tak už jsem dopředu věděla, do čeho jdu. Soudě podle reakcí ostatních diváků jsem nebyla sama – leckdy jsem měla naopak dojem, že bychom mohli hercům některé repliky i napovídat, kdyby to bylo zapotřebí. A kdo náhodou film nezná, má jistě obdobné zkušenosti z vlastního života – a nemusí být nutně ani vlastníkem bytové jednotky. Když tedy například paní Zahrádková ztratila nervy, ozvalo se z publika tlumeně: „Takhle bych dopadla já.“
Říká se sice, že opakovaný vtip není vtipem, ale mohu říct, že tato komedie se neomrzí. Celé divadlo se nahlas smálo a výkony herců ocenilo několikrát i potleskem ještě před závěrečnou děkovačkou. Navíc představení, jehož režisérem je Adam Doležal, není ani nijak přehnaně dlouhé, nýbrž trvá jen asi hodinu a půl bez přestávky, což je v tomto případě podle mě naprosto ideální.
Než přejdu k samotnému obsazení, ještě bych ráda pár slov věnovala scéně a kostýmům. Obojí bylo totiž skutečně vhodně zvoleno a vlastně bych mohla říct jen – v jednoduchosti je krása. Na scéně mě zaujalo její pozadí se schůdky (využitými v samotném závěru) a maketou domu, zřejmě toho, o němž je většinu času řeč. V rohu pak nechybí hodiny, které postavy leckdy sledují. V průběhu děje se objeví několik dalších doplňujících prvků (nechci prozrazovat detailně, abych nekazila zážitek) a rekvizit. Moc pěkné je pak využití drobných detailů – dokonce i občerstvení může leccos prozradit o postavě, která ho má před sebou na stole.
Scéně Michala Syrového ale především vévodila řada spojených stolů, tvořící jeden dlouhý. Každý u něj má svou židli a své místo, a tak divák všem vidí do tváře. Zároveň mi to evokovalo známý obraz Poslední večeře od Leonarda da Vinciho, kde jsou též všichni aktéři u jednoho stolu a vedou diskuzi, ačkoliv tedy její téma je opravdu někde jinde než v případě Společenstvo vlastníků.
Když už jsem u symboliky, zmíním ještě jeden moment, který ve mně také vyvolal dojem, že jsme se na moment přenesli ze schůze SVJ spíše do Betléma. Jedna z postav, paní Bernášková, je totiž těhotná. V jednu chvíli se jí neudělá dobře a celé dění na jevišti se v dramatický moment zastaví a začne se odehrávat ve stylu zpomalených záběrů. Vše doplňuje hudba, připomínající pomalu až andělské chóry či přinejmenším sbor v kostele. Je to maličko bizarní, ale přesto to podle mě funguje a podtrhuje vtipnost a absurditu dané situace. Přiznám se, že jsem nevěděla, koho z postav sledovat dříve, každá měla svůj jedinečný postoj a podle něj se zachovala. Na druhou stranu by mi asi nevadilo, kdyby byl tento segment o ždibec kratší.
Kostýmy z dílny Agnieszky Páté Oldak jsou velmi civilní a současné a zároveň perfektně podtrhují různé charaktery jednotlivých postav. Na první pohled od sebe rozeznáte »pavlačovou drbnu« paní Horvátovou, bohatou ženu, která si za peníze zřejmě chtěla pořídit i styl, i obyčejnou maminku od rodiny.
Navíc kostýmy nebyly „převzaté“ z filmu, ale často se něčím odlišovaly. Nejvíce jsem si toho asi povšimla v případě pana Švece. Ten dostal na divadle kšiltovku a křiklavé červené oblečení (nemluvě o igelitové tašce), takže na mě působil jako typický fotbalový fanoušek. V souladu s touto vizáží byl i skvělý výkon Ondřeje Lechnýře. Dokázal pobavit každým slovem, zároveň i pouhými gesty, především „cukrovací choreografií“ při ochutnávce bábovky. A zároveň, když dojde na vážný moment v jeho příběhu, skoro až mrazí z toho, jak se k celé věci staví.
Naopak v případě pánů Čermánků I. a II., kteří o sobě tvrdí, že jsou dvojčata (ale kdo ví, jestli to není jen nějaký jejich fígl…), bych možná zvolila jejich úbory malinko jinak a oblékla bych je nejraději do identických kostýmů, a nejen do „podobných“ elegantních obleků. Lépe by pak vynikla jejich údajná podoba, na kterou některé postavy v dialozích reagují. Přiznám se, že Petr Mikeska a Ivo Theimer na mě nepůsobili nijak zvlášť jako sehraná dvojka. Když mluvili unisono, docela to fungovalo, jinak by mě asi ani nenapadlo je považovat za dvojčata. Možná to byl ale záměr, aby lépe vyniklo jejich chování v samém závěru.
V obsazení ovšem podle mého názoru nefiguroval žádný slabší článek, všichni se svých rolí zhostili skvěle a byli pro mě absolutně přesvědčiví. Petr Prokeš v roli pana Zahrádky byl přesný a snad i o něco sympatičtější než filmový Vojta Kotek. Lucie Končoková coby paní Zahrádková i Milan Ligač v roli pana Nitranského byli zase krásně hysteričtí.
Snad jen v případě druhého jmenovaného se mi úplně nezamlouvala jeho slovenština, především pak přízvuk. Neříkám, že bych nutně angažovala nějakého Slováka, ale spíše bych se přikláněla k tomu, že postava přece nemusí nutně být slovenského původu. Zas tak moc by se tím z hlediska příběhu nezměnilo.
Paní Roubíčkovou, která za všech okolností dohlíží, aby vše probíhalo přesně podle platných stanov, geniálně zahrála Eva Reiterová. Paní Horvátová, byla stejně jako ve filmu pořádně jedovatá, Karolina Frydecká jí však ještě dodala grády – především hodně elánu a energie. Takovou paní byste rozhodně za sousedku nechtěli. Pan Kubát byl pak v podání Petra Bucháčka perfektní »dědek na zabití« a milovník starých pořádků. Coby rádoby elegantní paní Procházková, která působí nad věcí, ale rovněž má jasné názory na věc, se představila Lucie Matoušková. Dojímal mě i Milan Koníček coby pan Sokol. V textu má předepsán snad jen jeden vtípek, zato jeden z těch nejlepších. Kromě toho na jevišti figurovali i dětští herci coby Zahrádkovic děti. Jejich úlohy nebyly velké, ovšem celková atmosféra tím byla vykreslena ještě o něco lépe.
Zkrátka celý soubor fungoval jako skvělý tým a premiéra se jim tak dle mého názoru moc povedla. Jen škoda, že na závěrečné děkovačce nikdo nepromluvil (s tím jsem se setkala mimochodem například i v Brně). Neříkám, že měl zaznít nějaký přehnaně dlouhý proslov, protože na to diváci obecně nejsou zvědaví. Stačily by pouhé dvě věty ve stylu – děkujeme těm a těm lidem, že se představení mohlo odehrát, a děkujeme i vám divákům, že jste přišli. Přece jenom z koronavirové doby jsem trochu rozmazlená a ráda slýchám aspoň malé ocenění toho, že do divadla chodím stále a za všech okolností, a to i v respirátoru.
Každopádně moje první návštěva Městského divadla Mladá Boleslav dopadla výborně a představení Společenstvo vlastníků klidně mohu doporučit dál. Pokud jste neviděli filmové zpracování, jistě se budete bavit od začátku až do konce. A pokud komedii znáte, rozhodně se nudit nebudete a naopak se zde dočkáte i nějakých těch vtípků navíc.
Další reprízu Vlastníku si diváci mohou užít už na Silvestra!
Společenstvo vlastníků - Městské divadlo Mladá Boleslav - foto: Martina Dvořák Venigerová
