Finanční problémy, pochybnosti, velká posmrtná sláva… Líbila by se Josefu Mánesovi jeho výstava?
„Nevidím rád spousty obrazy najednou. Znepokojuje mne to. Jsem z toho smrti unaven, stejně jako ze spousty lidí, kteří všichni mluví najednou,“ jsou slova malíře Josefa Mánesa z roku 1869, která mi, pokud mám být zcela upřímná, naprosto mluví z duše. Na tento citát jsem narazila v rámci své návštěvy výstavy věnované právě tomuto umělci, který žil v letech 1820 – 1871. Tuto výstavu s příznačným názvem Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda, v současnosti pořádá Národní galerie a najdete ji ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Zahájena byla 31. března a k vidění bude až do půlky letošního července.
Výstava do sluchátek a hned dvě Mony Lisy: Takoví jsou Mistři renesance v Mánesu
Nemohu mluvit za samotného Mánesa, abych řekla, zda by se mu na této výstavě líbilo a zda by tedy nebyl k smrti unaven, jelikož jeho děl se podařilo nashromáždit opravdu dost a dost. Ale za sebe můžu říct, že jsem unavená nebyla, snad i proto, že kromě velkých obrazů jsme si zde mohli prohlédnout i menší díla z jeho tvorby – například grafiku, kresby, často stylem a uvolněností připomínající moderní komiksy. Navíc se výstava nezastavuje jen u něj, ale bere v potaz i další díla, která mohla Mánesovi být inspirací. Na zoubek se tu podíváme i dalším členům rodiny Mánesů, jelikož výtvarnému umění se věnoval mimo jiné i otec Antonín. Stejně tak byli k výtvarnu vedeni i Josefovi sourozenci, ale popravdě si myslím, že především zezačátku působila na mě všechna ta stejná příjmení, patřící různým lidem, trochu matoucím dojmem. Na druhou stranu to vše zkrátka patří k jeho životu a dobře to tak reflektovalo, kdo Josef Mánes byl, odkud pocházel a co ho formovalo.
Člověk především
Právě to se mi na této výstavě ostatně líbilo nejvíce – už v názvu je člověk na prvním místě. Tento dojem jsem pak měla i z toho, jak byla jednotlivá díla poskládána. Vytvářela nám jasný pohled na jeho život, od začátku až do smutného konce. Veškeré texty byly dobře čitelné a podle mého názoru i dobře umístěné. Navíc byly i velmi čtivé, což je něco, s čím se zase tak často nesetkávám. Na jiných výstavách se člověk musí trochu nutit se začíst, aby pochopil některé věci v kontextu, ale zde se mi oči samy vpíjely do textu, kde mě obvykle hned něco zaujalo. Také bych řekla, že popisky dokázaly obsáhnout vše, na co bych se případně sama ptala. A vše pak doplňovaly již zmíněné citáty samotného Mánesa, případně lidí z jeho okolí.
Bylo jich sice jako šafránu, ale autoři výstavy zvolili myšlenky, které opravdu stály za to, aby je někdo napsal velkým písmem na zeď. A stály i za přečtení a za úvahu. Alespoň mě, jelikož mi pomohly tohoto malíře vnímat právě především jako ČLOVĚKA. Tedy někoho z masa a kostí, kdo miloval přírodu, ale také kdo se potýkal s finančními problémy a kdo o sobě pochyboval. Tudíž vlastně řešil to samé, co řešíme i my všichni, i když o 150 let později.
Tyto informace o Mánesovi jako o člověku a umělci prostupují v podstatě celou výstavou, přičemž důraz je kladen především na jeho práci na kalendářní desce pražského Staroměstského orloje a také na asi jeho nejznámější obraz s názvem Josefína, dodnes zahalen jemným závojem tajemství. V popisku se dozvíme hned několik teorií o tom, kdo je na tomto obraze vlastně zobrazen. Dále ale sledujeme i Mánesovy méně známé portréty, které vytvářel na zakázku a které byly leckdy i jediným jeho příjmem, i když ho jejich tvorba umělecky zcela nenaplňovala. Také si můžeme prohlédnout jeho ilustrace či různé prapory, které vymaloval pro různé spolky, ať již pěvecké či sportovní. Čestné místo obsadil prapor pro sdružení Sokol, vyveden v barvách naší trikolory. Z některých krajinek pak také snadno odhalíme, kam chodil rád na procházky – dokonce i v okolí Mělníka ve Středočeském kraji.
Vyšší patro pro legendu
Nezapomeňte ale vystoupit i nahoru po schodech, jelikož horní patro výstavy se zaměřuje na poslední oblast, zmíněnou v názvu výstavy – legenda. Zde už v podstatě nesledujeme ani tak samotného Mánesa, ale spíš slávu, která ho obklopila až posmrtně. Dozvíme se, jak jeho vlastenectví později zneužila doba socialismu a jak se postupně měnil pohled na Mánesa a jak se postupně vytrácel člověk s chybami a na jeho místě se objevoval bezchybný hrdina, muž všech ctností. Koho by pak už bolely nohy, může si odpočinout a během toho sledovat snímek Paleta lásky z roku 1976, kde si roli malíře zahrál Petr Kostka.
Různé lavičky jsou ale rozesety v průběhu celé výstavy. Pro děti je pak připravena také Dětská stezka s úkoly. A pokud byste se přece jen po vzoru Mánesa uměním unavili, můžete se ještě zastavit ve Valdštejnské zahradě. Už to tam různě raší, bují, kvete… Společnost vám tam (když nepočítáme všudypřítomné turisty) budou dělat společnost pávi a v jezírku pak ryby a kachničky.
Jak se ostatně dočtete i na webu Národní galerie, Mánes obsadil Valdštejnskou jízdárnu až do 18.7. Najdete tam také informace o vstupném.
»Fantom« Dyk, sex a vážná hudba: Film Il Boemo má i vlastní výstavu v Praze
Za nás je tato výstava v podstatě ideální způsob, jak trávit třeba líná nedělní odpoledne, když je počasí zrovna vrtošivé. A že poslední dobou bývá často :).
Výstava Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda
