Výstava do sluchátek a hned dvě Mony Lisy: Takoví jsou Mistři renesance v Mánesu
Kde najdeme Michelangelova Davida, Dámu s hranostajem Leonarda Da Vinciho či Sixtinskou madonu od Raffaela? A pozor – na jednom místě. Nejedná se o žádný chyták, ale o výstavu Mistři renesance, kterou jsme měli možnost navštívit v pražské Galerii Mánes.
Největší umělecká díla na jednom místě? Mistři renesance ovládli Mánes
Už jsme se o této výstavě zmiňovali, načež proběhla i slavnostní vernisáž, které se účastnila řada známých osobností. Mimo jiné i Lucie Vondráčková, Petr Kostka s Carmen Mayerovou, Felix Slováček, Jana Fabiánová a další.
Provází hlas »padouchů«
My jsme se pak do Mánesa vypravili v pondělí dopoledne, což je čas, kdy bývají většinou různé památky a výstavy uzavřené. Mistři renesance, kteří mají otevřeno každý den od 9 do 19 (přičemž poslední návštěvník je vpuštěn v 18:30), nás k sobě ale rádi pozvali i v pondělí. Jelikož hodně lidí v tu dobu byla v práci, měli jsme na prohlídku větší klid a občas se stalo, že jsme byli v celé místnosti sami, případně ještě s další skupinkou o pár lidech.
Velká výhoda to byla i proto, že jsme s sebu neměli sluchátka a audio komentář, který namluvil herec a dabér Jan Přeučil (propůjčil hlas mnoha mafiánům a dále například Filchovi v Harry Potterovi, Hectoru Elizondovi či Dr. Nefariovi v Já, padouch), jsme si tak pouštěli trochu pirátsky nahlas. Nutno dodat, že jsme v této situaci nebyli sami.
Na webu výstavy a dokonce i v některých reklamách už nyní najdete i upozornění, abyste si sluchátka s sebou brali. Zcela upřímně se možná obejdete i bez komentáře, pokud už něco o umění víte a chcete si jen prohlédnout repliky známých děl a pokochat se jimi.
Pokud se ale pomocí QR kódu na telefonu ke komentáři dostanete, bude to pomyslná třešinka na dortu. Jedinečný hlas pana Přeučila a jeho pečlivá dikce se postarají o to, že se dozvíte skutečně leccos zajímavého – u velkých obrazů s náboženskou tematikou se dočkáme například rozboru toho, kdo je kdo (což jsem velmi ocenila), případně čí tvář byla umělci inspirací. Jindy se zaměříme spíše na drobnější detaily. U Dámy s hranostajem jsme třeba upozorněni na její nenápadnou pokrývku hlavy či se dozvíme, co vlastně bílý hranostaj v rukou ženy symbolizuje. U Sixtinské madony se pak nezaměřujeme pouze a jen na slavné andílky ve spodní části obrazu, ale dokonce nacházíme další, poněkud více skryté, hlavy andělů. Neprve si jich možná ani nevšimnete, ale jakmile ano… už je z hlavy nevymažete – působí totiž trochu strašidelně.
Já osobně jsem pak byla nadšená i z toho, že se u všech audio souborů velmi jednoduchým způsobem dala upravit rychlost. Nebojte se, v základní rychlosti porozumíte naprosto všemu, ale já dávám přednost trochu rychlejšímu tempu (ano, přiznávám se, že si zrychluji často i seriály, videa a další mluvenné slovo :)).
Vltavíny, smaragdy i svítící minerály. V Rožďalovicích byla výstava skvostů
Atmosféra dávných dob
Zajímavě na mě zapůsobily i prostory Galerie Mánes, kterou jsem dosud znala spíše z pohledů z venku. Nejprve se mi moc líbil vstupní prostor s šatnou, milými slečnami na recepci a především s rozcestníkem, který nám neukazuje cestu po budově, ale naznačuje, jak daleko jsme od Louvru, Drážďan a dalších míst, kde jsou vystaveny originály děl, která jsou součástí výstavy. Kdo by měl zájem, snadno si tak spočítá, kolik kilometrů ušetřil, když vážil cestu do Mánesa.
Přímo ve výstavních prostorách mě pak okouzlily především křišťálové lustry a zdobné oblouky, které společnými silami naprosto podpořily dojem, že se skutečně nacházíme v dobách dávno minulých. Snad ještě kdyby se sem tam odněkud ozývala také vážná hudba (jako tomu bylo na výstavě o Josefu Myslivečkovi, kde se to ale samozřejmě přímo nabízelo), byla by ta iluze dokonalá.
Co se týče rozmístění po galerii, měla jsem dojem, že se zajímavost jednotlivých kousků stupňuje. Ke konci už člověk nevěděl, kam se dívat dřív. Nejprve rozjímal u slavného Zrození Venuše, pak se otočil, prošel do další místnosti a div ho nerozšlápl velký David svou mocnou nohou. Ještě monumentálněji působí jeho ruka, na níž jsou vidět i žíly. Jen tedy ovšem z karárského mramoru.
Ačkoliv jsem už některá z děl viděla i naživo, například strop Sixtinské kaple, skutečnou možnost je prozkoumat jsem měla až zde. Nelepily se tu na mě davy, nemusela jsem si dokonce ani vykloubit hlavu, stačilo se usadit na lavice, které vypadaly rovněž jako kostelní, a vše pečlivě sledovat.
Hned dvě Mony Lisy
Jako zlatý hřeb pak na nás působila slavná Mona Lisa, možná i proto, že jsem se jí bála, když jsem byla malá. Už se sice nebojím, ale mezi mé oblíbené obrazy se asi nezařadí nikdy. Přesto je fascinující, je na ní zkrátka něco, co se nedá popsat. Navíc na výstavě najdete Mony Lisy hned dvě, tak se nelekněte tak, jako my. Jedna je totiž kopie obrazu z Louvru a druhá zase z muzea Prado ve španělském Madridu. Schválně, jestli poznáte, která je vlastně která, nebo budete tápat podobně jako císař Rudolf II. ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Ale ten jich měl přece jen ještě víc.
Na Monu Lisu si můžete navíc i »zahrát«, najdete tu totiž fotokoutek, kde se v ní v rámci fotky proměníte.
Tím se umění potkává s atrakcí pro návštěvníky a my si tak nemusíme vyčítat, že se také posouváme k daleko pragmatičtějším informacím.
Info, co se neztratí
Přímo v Galerii Mánes najdete samozřejmě i toalety, jejich umístění by vás mohlo překvapit, ač jsou značené velmi dobře. Stačí sjet výtahem do »mínus jedničky« a pak už nezabloudíte.
A pokud to máte také tak, že vám po setkání s uměním vždy vyhládne, přímo v rámci výstavní síně najdete i roztomilou kavárnu. Případně o pár kroků dál najdete Dante’s Bistro a hned vedle ještě potraviny a lahůdky Winnie, kde měli velkou nabídku dortů, z nichž se člověku zbíhají sliny. Tím chci říct, že když se zastavíte za Mistry renesance, nebude hladovět vaše duše… a o vás bych se taky nebála :).
