Příběh krále Artuše okořeněný vtipem. Městské divadlo Kladno se dnes loučí s bláznivým Spamalotem
Jak jste se zde již možná dočetli, nedávno jsem se byla podívat za kulturou v Kladně. Kromě premiéry Zlatovlásky v Divadle Lampion, jsem ale stihla také muzikál Monty Python’s Spamalot v Městském divadle Kladno, shodou okolností nedlouho předtím, než toto představení vyhlásilo derniéru. Ještě jsem o tomto představení stihla napsat článek i na blog Očima 7.
V Městském divadle v Kladně jsem byla poprvé, a ačkoliv mi ho Mapy Google chtěly trochu schovat, ve skutečnosti stačilo projít přes Dvořákovy sady a hned jsem měla před sebou budovu, která je dílem architekta Jaroslava Rösslera. V letech 1910-11, kdy byla postavena, představovala geometrickou modernu. Navíc se před pár lety dočkala rozsáhlé rekonstrukce.
Na mě už přece jen po nějakých těch 110 letech zvenku moc moderně nepůsobila, spíše jsem si připadala, jako bych se o pár desítek let vracela v čase. Teprve v samotném sále už jsem byla znovu v současnosti a zaujala mě zde především kombinace různých druhů osvětlení – klasičtější lustry se žlutým světlem doplňovaly ještě menší světla barevná a také jakési světlené panely, sloužící především jako dekorační prvky. Sál byl díky tomu dobře opticky rozdělen a působil na mě velmi zajímavým dojmem. O přestávce jsem se tedy trochu bála, že se v divadle ztratím, protože cesta do divadelní kavárny mi malinko připomínala bludiště, ovšem stačilo jít za davem a vždy jsem se dostala přesně tam, kam jsem potřebovala.
A teď již k samotnému Spamalotu, který se v Kladně hrál od června 2020 do května 2022 – i když možná by se nejprve slušelo tenhle na první pohled a poslech nic neříkající název trochu vysvětlit. Spamalot, nejenže připomíná slovo Kamelot, ale je to hlavně složenina z anglických slov – „spam“ a „a lot“, přičemž druhá část znamená – mnoho či hodně. A aby toho nebylo málo, první slovo spam jsou vlastně dvě slova složená dohromady – spiced ham neboli okořeněná šunka. Spam se jmenují lančmítové konzervy, které se vyrábí už od 30. let a v roce 1970 se dostaly i do vtipné scénky britské komediální skupiny Monty Python. V ní jsme se ocitli v kavárně, jejíž nabídka byla dosti jednotvárná – snad v každém jídle se v nějaké podobě objevila šunka Spam. Takže by se dalo říct, že se v rámci Spamalotu ocitneme na Kamelotu, kde se jí hodně šunky.
Navíc právě ze zmíněné scénky vznikla pravděpodobně i inspirace pro název hromadné elektronické pošty, které je leckdy též hodně, možná až moc. Spam v e-mailu je otravný a nepotěší nikoho, se Spamalotem v divadle je to už trochu jinak – otravuje jen toho, komu jeho humor nesedne. Já můžu ale šťastně říct, že takový suchar naštěstí nejsem a naopak jsem se na představení skvěle bavila, i když možná to bylo také trochu tím, že už jsem dopředu tušila, jakou šílenost můžu čekat.
Pokud by někdo do divadla přišel ve smokingu či róbě a očekával menší výpravu do středověké Anglie, byl by zřejmě zklamán. Prvních pár tónů předehry nás sice trochu „tahá za nos“ a zní opravdu jako soundtrack historického snímku, jenže pak se tam začnou objevovat různé zvířecí zvukové efekty jako mňoukání či bučení a už tak nějak začínáte tušit, že se tohle představení asi vydá trochu jinou cestou. Místo hodiny dějepisu se na legendu o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu podíváme úplně jinýma očima, možná jako kdybychom se dívali přes krasohled. Hrdinský příběh se nám roztříští do barevné mozaiky vtipu a nadsázky. Scéna i kostýmy, přičemž obojí měl na starosti Jozef Hugo Čačko, působí roztomilým až naivním dojmem. Spíše než, aby se nám tu tedy snažili prodat iluzi středověku, jedná se o parodii na něj. Ostatně místo jízdy na koni postačí docela dobře klapání kokosových ořechů, rytíři dostanou meče z kartonu spíš než z oceli, a když už máte dojem, že už vás nic nepřekvapí, nějaký ten detail se přece jen objeví a vyrazí vám dech – třeba zrovna během vyhlášení přestávky.
Stejně ulítlý je také samotný příběh muzikálu, jehož autoři jsou britští „Monti Pythoni“ John Cleese, Terry Gilliam, Graham Chapman, Eric Idle, Terry Jones a Michael Palin. Dočkáme se sice Artušovy družiny rytířů, ovšem uděláme si také rovnou obrázek o tom, jak probíhal jejich nábor a že to nebyli žádní hrdinové bez bázně a hany (ani z Hané :)), ale spíš taková „parta hic“, přičemž každý z nich měl nějaké své trápení. Jeden byl zbabělec, druhý to zase sekal hlava nehlava, ale pořád vlastně nebyl tak docela spokojený. Na zoubek se podíváme i slavné báji o Excaliburu a zjistíme, jak to měl Artuš vlastně jako král docela těžké a jak ho (ne)přijímal prostý lid. A nechtějte, abych vám popisovala, jak probíhala jeho „diplomatická mise“ ve Francii. Zkrátka na cestě za Svatým grálem má před sebou Artuš řadu překážek – on z toho má sice tak trochu depresi, ale my diváci naopak záchvaty smíchu. Snad žádná scéna v muzikálu nezůstane nemastná a neslaná, naopak jsou všechny pořádně okořeněné (asi jako ta šunka!) a prošpikované vtípky, v češtině i díky skvělému překladu Adama Nováka.
Ani hudba celkové šílené pojetí neopouští, je veselá a hravá a navíc v Kladně s živým hudebním doprovodem Štěpána Eliáše & Dream Orchestra. Písničky si dokážou dělat legraci ze všeho, dokonce i z vlastního žánru – muzikálu. Leckdy tak postavy v rámci songů přiznají, že jsou jen herci a vtipně upozorňují na řadu muzikálových klišé.
Bohužel ovšem musím přiznat, že melodie ze Spamalotu pro mě nejsou natolik chytlavé, abych je udržela pár dní v hlavě či si je mohla pak dokonce sama zpívat. Daleko větší hudební nádor mi v hlavě vyrostl po zhlédnutí hit muzikálu Láska je láska v Praze, jelikož od té doby mi stačí jen napsat či přečíst slovo láska a už mi ta titulní píseň zase zní v hlavě a probublává ven mými ústy. U Spamalotu se mi to nestalo, i když je pravda, že taneček mrtvolek spolu s roztomilým popěvkem „Ještě jsem neumřel“ budu mít v paměti asi do konce svých dní. A možná, až na mě padne splín, si ji budu chtít i zazpívat. Inspirativní pak je také životní přístup jednoho z vojáků, proti němuž Artuš bojuje. I když rytíř v podání Miroslava Večerky prohrává a už mu nezbývá moc sil (a ani ničeho jiného), stále považuje život za krásný.
Společnost nám v bláznivé verzi Camelotu dělali především charismatičtí pánové – Zbyněk Fric coby král Artuš či Peter Strenáčik coby Sir Lancelot. Pokud jste na jevišti zahlédli dvojníka Brada Pitta, jedná se o Sira Robina v podání Michala Necpála, který v různých řadách StarDance tančil například s Andreou Sestini Hlaváčkovou, Veronikou Arichtevou či Miluší Bittnerovou. Blond paruky pak rozzářily jak Sira Galahada v podání Jakuba Huberta, tak prince Herberta alias Viktora Zavadila. Skvělou vojenskou techniku, inspirovanou Trójskou válkou, báječně popletl Sir Bedevere, kterého si zahrál Jakub Šafránek.
Pozornost si coby Artušův věrný sluha a společník Patsy ukradl i Tomáš V. Hron a půvab celému představení pak dodala Barbora Hron Vovsíková (mimochodem manželka Tomáše V. Hrona) coby Jezerní dáma. V menších úlohách Hanáků, mnichů, mrtvol, jezerních divek, rytířů, strážných, pěvců a dalších se představili Kateřina Zapletalová, Barbora Janatková, Kristina Sitková, Adéla Rausová, Jan Olexa, Michal Kuboušek a Vladimír Bastl.
Navíc, jeden z diváků se stal i součástí závěru muzikálu, což mě pobavilo a potěšilo. Řekla bych, že po večeru stráveném s tímto představením divák odejde optimisticky naladěn, alespoň já v to doufám. Pokud náhodou nevíte co s volným večerem a máte chuť se pobavit, vydejte se do Městského divadla Kladno. Artuš a jeho rytíři kamenného stolu se tu na svou pouť vydají ještě naposledy právě dnes – v úterý 3. května 2022. Volné lístky jsou ještě k mání na webu divadla.
Pingback: Zedník, Superman i Jaroslav Seifert. Fenomém Igráček zamířil do Kralup – Středočeský Magazín