Macho a motýlek v davu žen… Jak se vydařila Sexmise v Městském divadle v Kladně?
Mám za sebou zase jednu úspěšnou misi… divadelní. Naštěstí jsem nemusela podstoupit nic tak zásadního jako hrdinové představení Sexmise. Jen jsem se po necelém roce opět vrátila do Kladna a podruhé navštívila místní Městské divadlo. A jelikož je počasí poslední dobou trochu nevyzpytatelné, měla jsem tentokrát možnost toto město poprvé vidět zasněžené. Bílá peřina mu moc slušela, jen škoda že sluníčko se celý den tvrdohlavě skrývalo a nevystrčilo svou zlatou hlavu. Hned by bylo na světě ještě lépe.
Příběh krále Artuše okořeněný vtipem. Městské divadlo Kladno se dnes loučí s bláznivým Spamalotem
Takhle jsem si aspoň mohla připadat trochu blíž Maxovi a Albertovi ze Sexmise, protože jsem taky trochu »mrzla«. Ovšem jenom chvilku, zatímco tito pánové strávili »u ledu» podstatně déle. Aby podpořili nový vynález, stali se pokusnými králíky či chcete-li novodobými Gagariny (a jestli to byl Jurij, nebo Juraj, už si domyslete :D) a putovali do hybernace, původně jen na tři roky. Jenže svět měl mezitím úplně jiné starosti a na dva zmražené pány zapomněl.
Probuzení je čekalo až po dlouhých padesáti letech. Samo o sobě by to byl jistě šok, ale to není zdaleka všechno. Mladí muži se totiž vzápětí dozvídají, že jsou jedinými exempláři mužského pohlaví na světě. Všude jen samé ženy, navíc žádné křehké květinky, ale pořádné vojandy, co vám zkroutí ruku, ani nevíte jak. A ještě ke všemu usilují o to, aby se nežádoucí samci pokud možno, »normalizovali«, tedy nechali se přeoperovat na ženy. Jak z toho ven?
Ženy hysterky?
To je ve zkratce děj Sexmise, mimo jiné známého polského filmu, který se těší oblibě i u nás a v minulosti byl i na našich televizích hojně reprízován. Pro potřeby divadla byl příběh upraven – o dramatizaci se postarali Adam Doležal a Jiří Š Hájek, přičemž představení v Městském divadle Kladno Adam Doležal také zrežíroval.
A možná v tom je jeden kámen úrazu, který musím odvalit hned na začátku, abych pak mohla přejít k věcem příjemnějším. Není trochu škoda, že je vše v režii muže? Samotné téma tohoto kousku je poměrně náročné, protože se točí kolem rozdílů mezi muži a ženami a vyhání je tak trochu do extrémů, navíc s nádechem sci-fi. Jenže od natočení filmu, který vznikl v roce 1983 už se přece jen leccos změnilo a dnešní doba nad sexismem a šovinismem moc očko nepřivírá, a to ani v případě, že je vše myšleno v dobrém a jen ve vtipu. Je jasné, že některé vtipy ze Sexmise už zkrátka dnes nepadnou na úrodnou půdu. V sále se sice ozýval hlučný smích, ale leckdy to kolem mě překvapeně šumělo. Zřetelně jsem slyšela, jak se někdo podivoval nad vyjadřováním mužských postav a nad jejich poznámkách o ženách.
Já jsem šla do divadla s čistou hlavou a bez očekávání, ale samotnou mě zaskočilo, jak jednostranný pohled nám vlastně Sexmise předložila. Nepočítám ani tak samotný úvod, zasazen zhruba do naší současnosti, který udělal z moderátorky talk show i jejích kolegyň tupé pipinky, protože jsem to chápala jako startovní pozici, částečně danou i tím, že jsme potřebovali postavu Dr. Viktora Kuppelweisera (vynálezce hybernátorů) a tím potažmo i mužské plémě jako takové, vykreslit v ryze negativním světle. Když jsme viděli a slyšeli, jak tento profesor ženami pohrdá a podceňuje je, už jen z principu, bylo pro nás zřejmě jasnější si představit, jak je možné, že se ženy během 50 let (navíc je to poměrně krátká doba, že?) utrhly z pomyslného řetězu a že si o mužích myslí jen to nejhorší.
Spíše mi vadilo, jak byly ženy vyobrazeny po probuzení hlavních hrdinů z hybernace – tedy v roce 2088. Jsou zde často »házeny do jednoho pytle« jako tvrdohlavé harpyje, co podléhají emocím, jsou hysterické a při pohledu na pavouka ječí a vylézají na stůl. Je sice pravda, že se v tom, dámy, jistě v určitých momentech najdeme. Mimochodem vtip s pavoukem patřil v mých očích k těm povedenějším. Na druhou stranu ve světě, kde ženy vládnou a nemají oporu mužů? Nevěřím, že by s pavoučkem neudělaly krátký proces. Ostatně s muži se taky nechtěly mazat…
A ač souhlasím, že existují ženy, které během hádky ječí jako sirény a možná se u toho i plácají do kolen jako rozmazlené děti, kterým někdo něco zakázal (ač o tom druhém tedy dost pochybuji), trochu mi vadilo, že na jevišti vlastně ani žádný další druh ženy k vidění nebyl.
Já jako introvertní typ jsem se tam zkrátka nenašla. Vždyť i jediná veskrze dobře napsaná ženská postava, tedy Dr. Lamia Ren, se během veledůležité pracovní diskuze před očima celého sněmu neudrží a nedůstojně a neprofesionálně se hádá s oponentkou. Neříkám, že se nikdy nehádám, ale asi bych na jejím místě prostě debatu, která nikam nevede, uzavřela, než abych se zbytečně dál trápila.
Škodolibá legrace se špetkou dojetí: Jaký je nový film Ostrov?
Kdo tedy vládne světu?
V následujícím odstavci se asi nevyhnu spoilerům, pokud tedy filmovou či divadelní Sexmisi neznáte a chcete si udělat vlastní obrázek, přeskočte možná na ten další… V samotném závěru se dozvídáme, že Její Excelence, která ženskému pokolení velí, je ve skutečnosti také mužem. Navíc takovým, co ostatním tají pravdu o skutečném stavu planety. Zatímco v původním filmu to na mě skutečně působilo jako velký a nečekaný zvrat, tady už jsem s ním nejen počítala, ale hlavně bych to poznala i v opačném případě. Především proto, že chování Její Excelence zkrátka působilo trochu jako křeč. Jakým způsobem přesvědčuje celý svět, že je ženou? Jednoduše – stačí přijít pozdě a povzdechnout si, že jste ztratila pojem o čase a zakecala se. No… dobře. Opět trochu zjednodušený pohled na věc, ale vlastně mi myšlenka, že lidstvu vládne muž, co má ale z žen velký strach a hrůzu, připadá docela logická. Tím pádem si tyto dámy de facto vládnou samy. Docela i věřím, že ženy bývají natolik tvrdohlavé, že by radši než na „zasmrádlé“ Zemi žily ve vlastním světě v podzemí.
Pánové v představení o sobě sice smýšlejí jako o těch schopnějších a racionálnějších, ale nějaké té kritiky také nejsou ušetřeni – samozvaní pánové tvorstva zde dostávají dost »kotel« za všechno špatné na světě. A je jim také vytýkáno, že smrdí a jednají příliš agresivně. Právě zde by se ale také jistě hodil ženský pohled na věc, který by jistě na mužském pokolení našel i lepší »chyby ve výrobě«. Pokud by příběh vzala do svých jemných rukou žena, jistě by mužům vytkla nedostatek empatie a ochoty poslouchat. Případně nedostatek schopnosti pro multitasking.
Zkrátka si myslím, že některé vtipy či souvislosti z původního námětu už zkrátka trochu vyčpěly. Když už inscenace přenáší děj do 21. století, nebylo by na škodu malinko tyhle ty »díry« trochu zalátat. Leccos by možná vyřešila i trochu jiná režie. Žena režisérka by možná v některých situacích tolik netlačila na pilu a vychytala by správnou míru, aby dámy na jevišti v napjatých momentech tolik nepřehrávaly.
Ač sama sebe jako žádnou velkou feministku nevnímám, v tomto případě už jsem i já měla občas pocit, že tu zkrátka něco nehraje.
Protože ale naopak nejsem příznivcem současné »cancel culture«, která ruší a zakazuje vše, co by náhodou mohlo někoho urážet, beru Sexmisi zkrátka trochu s rezervou. Považuji ji za komediální ztvárnění MUŽSKÉHO pohledu na ŽENY. A říkám si, že by tedy měla následovat nějaká odveta, jakýsi druhý díl, kde by si zase ženy trochu vzaly na paškál muže. Když rovnoprávnost, tak i v humoru. A budeme si kvit…
Čarovná zimní pohádka okouzlí Divadlo Lampion: Přesunutá premiéra již tento víkend
Něco navíc i česká Kardashianka
Teď, když mám to nejtěžší za sebou, můžu přejít k příjemnějším aspektům představení. Některé detaily z filmu už si nepamatuji přesně, ale jsem si docela dobře jistá, že divadelní Sexmise šla zkrátka trochu jiným směrem a přinesla nové myšlenky, leckdy podle mě povedené. V první řadě mě zaujal koncept moderního „domova důchodců“, jehož přesný název jsem si tedy nezapamatovala, ale zněl velmi optimisticky, což bylo v přímém kontrastu s tím, co jsme na jevišti viděli. Když si Dr. Lamia nechala ke konzultaci zavolat nejstarší ženu světa, měli jsme skoro pocit, že nám vezou vězně či blázna z cely s nejvyšším zabezpečením. Přitom ta dáma měla očividně ještě všech pět pohromadě, tedy když si odmyslíte, že měla na sobě cosi připomínající baletní sukýnku. Zda to byla ale její módní volba, nebo spíše „uniforma“ v dané instituci, už nebylo jasné. Pobavila mě v této souvislosti i skvělá narážka na přechylování, tedy na věčný boj o to, zda by měly ženy mít příjmení s koncovkou ová, nebo bez ní.
Jako velmi zajímavý hodnotím nápad s tím, jak nám naznačit posun v čase během toho, co jsou hlavní hrdinové v hybernaci a svět na ně tak trochu pozapomněl. Zazněly tam skutečně zvláštní události, kterým bych se jistě ještě před pár lety od srdce zasmála. Bohužel mám pocit, že svět kolem nás je stále bizarnější, a tak mi vlastně ani fake news o vztahu ruského cara s americkou prezidentkou nepřipadají nijak zvlášť neuvěřitelné. Všechno, co nám bylo předloženo, se podle mě může někdy v budoucnu opravdu odehrát. Ale pokud to má vyústit ve třetí světovou válku, raději bych se toho nedožila. Obzvlášť bolestivá byla v tomto ohledu zmínka o Škodovce.
Na druhou stranu, část příběhu, kdy se pánové snaží ze svého věznění utéct, mě moc bavila, i když byla už chvílemi trochu zdlouhavá. Cestou toho Max a Albert potkají dost a dost, ale velmi mě bavilo, ke kolika různých „hranicím“ se přiblížili. Za mě nejlepší byla ta moravská – navíc je pěkné si představovat, že i poté, co se svět tak moc promění, bude stále Morava pojem a moravské holky budou mít pořádně prořízlou pusu.
Co se týče poslední části představení a velkého odhalení s ním souvisejícím, velmi se mi líbilo, jakým způsobem představení pracovalo s kombinací projekce a skutečného dění v divadle. Podařilo se nás vtáhnout do děje a měli jsme pocit, že místa, kudy naši hrdinové procházejí, jsme už také navštívili. A to pro to, že jsme tam skutečně byli jen chvíli předtím :D. Víc už odhalovat nebudu.
Snad jen – jaká byla pro mě osobně nejlepší hláška? Řekněme jen tolik, že když se diskutuje o kladných a negativních vynálezech lidstva a o tom, které pohlaví je za ně zodpovědné, přijde na přetřes jedna velmi současná celebrita – taková česká „Kardashianka“, u níž si nejsme jisti, proč je vlastně vůbec slavná. To byl perfektní zásah! Díky za něj.
Originální vizuál
Co se týče například vizuální stránky, je kladenská Sexmise skutečně svá a jedinečná v každém ohledu. Pro mě byl nejzásadnější design světelných efektů (postaral se o něj Jan Kubín) – skutečně mě přenesl do budoucnosti a hodil zkrátka na vše to správné světlo. Souvisí s tím i scéna Agnieszky Páté-Oldak, která už toho leckdy ani moc nepotřebovala. Stačilo přenést na správné místo správnou svítící krychličku a hned jsme tušili, co má asi představovat a kde se zhruba nacházíme. Představení hodně pracuje s barvami, které dobře navozují pocit, že jsme opravdu v nějaké laboratoři hluboko a hluboko pod zemí.
Agnieszka Pátá-Oldak měla na starosti také kostýmy, přičemž v úvodní sekvenci před hybernací jsou ještě hodně soudobé, ale posléze nabírají opravdu sci-fi rozměr. Přiznám se, že moc nerozumím tomu, proč by drsné ženy, co žijí bez mužů, vůbec kdy v šatníku měly krátké kožené sukně, zde to beru spíše jako službu divákovi, protože dámy na jevišti mají zkrátka pěkné nohy. Trochu to vyvažuje jiné kostýmy, které jsou neforemné a nepůsobí na mě líbivým dojmem – spíše jsou některé jako z alobalu, což je zajímavé. Za perfektní prvek považuji chytré hodinky či náramky, které mají dámy na rukou. Ano, však něco takového už máme dnes, takže klidně věřím tomu, že do budoucna takové věcičky nahradí mobilní telefony.
Vše doplňuje hudba Adama Sodomky, tajemná, skoro až mrazivá. Dokonce i ta „happy odpočinková píseň“, kterou pánům pouští „do výběhu“ vůbec nezní jako současné songy, takže opět perfektní způsob, jak nás přenést v čase.
Audiovizuální dílna, divadlo i nový muzikál Kluse a Svěráka. Multifunkční letní scéna vznikla v Říčanech
Protiklady se přitahují
Myslím si, že se celkově povedlo i obsazení, a i když jsem možná pár výhrad měla, musím jednoznačně říci, že obsazení hlavních dvou „kosmonautů“ na poli hybernace Alberta i Maxe bylo trefou do černého.
Především Michael Vykus mě jako Maxmilián Paradis neuvěřitelně bavil a právě on byl pro mě asi nejpádnějším důvodem, proč se mi nakonec Sexmise v divadle líbila. Stačilo, aby poprvé přišel na jeviště, a hned jsme poznali, že je jeho Maxmilián trochu macho a magnet na ženy. Přesto se mu daří být stále i sympatický a ve své podstatě i dobrosrdečný – naseká sice pár chyb, ale myslí to dobře. Po Maxovi bychom asi nechtěli žádné složité úvahy, ale nebáli bychom se mu dát do ruky sekeru s tím, aby nám nasekal dříví. Jak by se řeklo v americkém seriálu, „je street smart“, zkrátka má praktické znalosti. Pokud má někdo zachraňovat budoucí osud lidstva, tak právě někdo jako Max. Je totiž fešák, takže po kom jiném chtít, aby s nadvládou žen bojoval tak, že je zlíbá až do bezvědomí?
V této miai mu zdatně sekunduje Albert Stassky v podání Tomáše V. Hrona. Zpočátku na nás působí trochu jako Maxův protipól, slušňáček, inteligentní, přemýšlivý, smířlivý chlapík, kterému asi na Zemi nic moc neuteče, když stráví pár let v hybernaci. Zkrátka takový neškodný „motýlek“, že? 😀 Teprve pod vlivem Maxe a také nečekaných situací, do nichž se dostane, se mění a nachází trochu své vnitřní odvahy a síly – zkrátka se z něj stává chlap. Jak to tak bývá, protiklady se přitahují, takže Max a Albert jsou vlastně skvělí parťáci, kteří se doplňují a jeden druhého trochu mění.
Není vůbec těžké si tyto pány oblíbit a v průběhu představení jim z celého srdce fandit. Ovšem jak už jsem naznačovala, je to také trochu způsobeno i tím, že ženy si zde zkrátka vytáhly tu kratší sirku a zase tak zajímavě na mě nepůsobily.
Přesto jich zde pár má možnost jakž takž zazářit. V roli Dr. Lamii Ren se představila velmi sympatická Lenka Zbranková – myslím, že jí se nejvíce podařilo svou postavu vykreslit jako vyvážnou osobnost. Je sice zvyklá žít bez mužů a zpočátku tento způsob života nerozporuje, stejně jako její ostatní „sestry“, ale jelikož se zabývá vědou, je jí zkrátka hloubání a zkoumání blízké, a tak záhy přijde na kloub tomu, jak to příroda ve skutečnosti zařídila. Dvojici mužů bere nejprve jako pouhé objekty ke zkoumání, ale později chápe, že jsou to též lidé, se stejným právem na život jako ona. Dokáže se obětovat, aby jim pomohla. Pro mě asi nejlepší ženská postava v tomto představení, ostatně měla i nejvíce prostoru.
Její vztah s Maxem mi ale nepřipadal nejlépe vykreslený, čekala jsem, že bude lépe vystupňovaný. Jejich závěrečná love story byla pro mě trochu moc náhlá a uspěchaná, už nemluvě o tom, jak rychle a náhodně si našel partnerku Albert.
Což o to, je pěkné, že ji hrála Barbora Hron Vovsíková a že ve skutečném životě tato dvojice též patří k sobě. Jenže já jsem si v podstatě až do konce vlastně postavy jménem Emma Dax, kterou Barbora ztvárňovala, vlastně skoro vůbec nevšimla. Vím, že na jevišti byla, ale stejně tak tam figurovaly i další ženské postavy, jejichž osudy jsme zhlédli tak trochu z rychlíku. Přiznávám, pletly se mi dohromady. Možná by tak bývalo lepší, kdyby buď v představení dostala Emma víc prostoru a nějak vybočovala oproti jiným dámám, případně kdyby ji v samém závěru možná nahradila jiná postava, nějaká výraznější, u níž bychom mohli sledovat, jak se změnila.
Všechny ženy samozřejmě naši dvojici samozřejmě pronásledovat nemohly, protože už zbýval jen jediný skafandr, ale proč to byla právě tato… a ne jiná? Nevím.
Změť ženských postav
Stejně tak jsem moc neporozuměla tomu, kam zmizela Dr. Berna v podání Kristiny Sitkové. Ta se divákům představila téměř ve stejném čase jako Dr. Lamia, byla poměrně výrazná, ale záhy zcela zmizela a nahradily ji jiné postavy, méně zapamatovatelné, přičemž Dr. Lamia se na ni opakovaně ptala, ale bez odezvy. Asi to mělo značit, že ji někdo z projektu vyšoupl, možná dokonce odstranil? Ale bývala bych si přála nějaké jasnější vysvětlení.
Z davu žen budoucnosti vystupovaly vlastně především dvě dámy – a to Jagviňa alias Jaromíra Mílová. Vím, že v případě filmové verze jsem se této figury bála o poznání méně a její „pifka“ na tatínka mi připadala přirozená. Zde působila už dost přehnaně a skutečně strašidelně.
Zvláštní podtón měla i scéna, kde se Dr. Lamia radí s nejstarší ženou světa – Julií Novákovou, kterou představovala nezapomenutelným způsobem Jana Jiskrová. To byla duší i srdcem pravá ženská do nepohody. Už jí toho na světě moc hezkého nezbývalo, přesto když jí to situace dovolila, dokázala si užívat života. Skutečně inspirativní. Navíc na ní bylo poznat, že by hravě zvládla žít i bez chlapů, ostatně asi už nějakou dobu musela… ale dejte jí do ruky chlapa a uvidíte, co se bude dít. Kdybyste jí dali na výběr, bude chtít žít ve světě, kde je chlapů dost a dost. Protože je to pro ni takové koření všeho :).
V samém úvodu představení, tedy zhruba v „naší skoro současnosti“ mě pak moc bavila televizní moderátorka v podání Barbory Janatkové. Její „rozcvičování“ těsně před vysíláním její show bylo úchvatně roztomilé a řekla bych, že i docela realistické. Jednalo se o postavu, která toho neměla kromě komediálního prvku moc co nabídnout, ale Barbora Janatková vypadala, že si tuto pravou blondýnku vyloženě užívá.
Pánové na holení
Díky ní a jejímu rozhovoru s Dr. Viktorem Kuppelweiserem v podání Michala Kubouška byl hned na začátku dobře znázorněný kontrast mezi tím, jaká je „naše doba“ versus doba moderní, jen se ženami. Pan profesor Kuppelweiser je velmi inteligentní, což mu nikdo nebere, ale zároveň je to sexista a šovinista, jehož vystupování už by podle mého názoru nikdo netoleroval ani v roce 2023, natož o nějaký ten rok později. Michala Kubouška popravdě z jiné role neznám, ale dokázal mě zde zaujmout – byl to dokonalý bídák, kterému bych snad ani ruku nepodala. Dobrá práce :).
Na závěr si záměrně nechávám Její Excelenci, o níž už jsem se zmiňovala v jednom předchozím odstavci, kde jsem naznačovala, že se nedá vyhnout spoilerům. Pokud stále nevíte, o čem mluvím a nechcete to vědět, přeskočte zase tento odstavec, díky! Postavu Excelence totiž ztvárnil Miroslav Večerka. Nějaké výhrady už jsem zmiňovala, ale ty bych přisoudila spíše scénáři, než představiteli. Ten se podle mě velmi snažil a chvílemi se mi zdálo, že ženská gesta vychytal velmi pěkně. Nejvíc oceňuji jeho práci s hlasem, protože celou dobu musel mluvit jemněji, než je zvyklý. A teprve na konci nám ukázal svou mužskou podstatu a bylo až neuvěřitelné, jak rychle se dokázal mezi těmi dvěma polohami „přepínat“.
A pokud jste dočetli skutečně až sem, tak vám z celého srdce gratuluji. Nezbývá než přiznat, že samotné představení je pocitově určitě kratší než tento článek :). Je dlouhé 140 minut s přestávkou a musím říct, že ubíhalo jako voda. Můj zážitek byl takový lehce smíšený, ale myslím si, že pokud se smíříte dopředu s tím, že je to jen zábava, která si za terč vybírá více ženy než na muže, jistě se budete skvěle bavit. Přála jsem si popravdě napsat jen pozitivní text, ale ono to zkrátka pokaždé nejde. Vyšla mi z toho částečně spíše trochu kritika, ale i tak jsem ráda, že jsem Sexmisi mohla vidět.