Výlet do pohádky pro děti i dospělé? Výstava Libuše Šafránkové prodloužena do půlky ledna
„Šaty s vlečkou stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane.“ A tentokrát ani Popelka, ale především Libuše Šafránková. Právě její kariéru nám pomocí kostýmů a rekvizit ze známých filmů a pohádek představuje výstava ve Strahovském klášteře, která se původně měla konat od 30. listopadu do 1. ledna a nově je ještě o pár dní navíc prodloužena!
Mě na výstavu Libuše Šafránková: Jak ji máme rádi upozornila moje maminka, jinak bych se o ní možná ani nedozvěděla. Nikde po Praze jsem nenatrefila na žádné plakáty, internet mi ji také zatajoval a na klasické televizní vysílání se dívám jen málokdy. Každopádně nedá se říct, že by tím návštěvnost nějak utrpěla. My jsme totiž vyrazili v pondělí 26.12. a krátce po 13. hodině jsme narazili na poměrně velké davy. Možná je škoda, že vstupenky se nedají zakoupt online, ale pouze osobně, a to v infocentru v kostele sv. Rocha, co ho po vstupu hlavní bránou kláštera naleznete po levé ruce. Vešli jsme dovnitř a málem jsme se zase otočili na podpatku… Celý prostor už vyplňovaly dvě neorganizované fronty vedoucí k pokladnám. Jednu jsme si zvolili a naštěstí tedy tu, která postupovala rychleji. Paní v pokladně se ničím moc nezdržovala, přesto nám poradila, kudy na výstavu jít: „Rovně! Rovně…“
Poslechli jsme, naštěstí cestou jsme narazili i na plakát k výstavě, takže jsme tušili, že jdeme správným směrem. Lístek jsme ukázali další paní, schované ve skleněné kukani, a pak už jsme vyšli vstříc pohádkám.
Kostýmy Pištěka i Pražákové
Mezi nejkrásnější exponáty podle mě rozhodně patří kostýmy z dílny Theodora Pištěka, tedy z pohádkových klasik Tři oříšky pro Popelku či Princ a Večernice. Exponáty tematicky patřící k Moskalykově Babičce, kde Libuše nezapomenutelným způsobem ztvárnila Barunku, vás donutí nostalgicky zavzpomínat. Kdo z vás měl stejnou zástěrku a komu na chalupě zůstala podobná truhla?
Působivé jsou i kostýmy z Kachyňovy Malé mořské víly, včetně „paruky“ pro Milenu Dvorskou, pokud se to parukou vůbec dá nazvat. A jak dokládá přiložená fotografie, paní Dvorské to slušelo i s tímto podivným útvarem na hlavě. Hojně zastoupeny jsou též kostýmy z dílny Libuše Pražákové, ať již z pohádek (např. Elixír a Halíbela), kterých má na kontě velkou řádku, ale i z filmů a televizních inscenací (např. Doktor Munory a jiní lidé). Popravdě některé z těchto modelů vás na obrazovce okouzlí, ale v reálu snadno poznáte, že se nejedná o nijak kvalitní materiály, pro běžný život nevhodné – zkrátka nás filmaři zase jednou „podfoukli“ a krásně vše nasvítili.
Stejně tak i nádherné „bílé šaty, zlaté šaty, od každého trochu“ z pohádky Třetí princ vás ve skutečnosti asi neohromí. Naopak krásná fialová košile prince ze Země Lva působí pohádkově stále.
Už jsem v minulosti navštívila i jiné výstavy kostýmů ze známých filmů a v případě Libuše Šafránkové mě opakovaně zaráží a fascinuje jejich velikost. Musela mít skutečně štíhlou postavu a útlý pas, protože některé modely zkrátka vypadají spíše jako pro panenku. Především je to případ slavného trička s rybou z filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách režiséra Václava Vorlíčka či kostýmů z populární komedie Můj brácha má prima bráchu. Dvě piditrička a drobounké svatební šaty s úzkými rukávy, kdo by hádal, že filmová Zuzana v podání Libušky měla být těhotná, že?
Náhled do soukromí
Zastoupeny jsou i modernější pohádky, například Micimutr (2011), Kouzelná tetička Valentýna (2008) či oblíbená Kouzla králů (2008), kde si Libuše zahrála královnu na obrazu, s níž stále promlouvá její muž – a to pohádkový i skutečný, Josef Abrhám. Výstava samozřejmě připomněla i tohoto herce a fešáka a jeho kariéru. Najdeme tu například jeho uniformu z filmu Partie krásného dragouna (1970) či připomínku oblíbené komedie Vrchní, prchni v podobě Velorexu „Prdlavky“ Dalibora Vrány i ikonických zimních kostýmů souseda Pařízka (Zdeněk Svěrák) a jeho ženy Erny. Stačí, když si vybavíte scénu s hlášením odstřikovačů a stěračů, víc jistě psát nemusím…
Jelikož Abrhám a Šafránková spolu nejen prožili dlouhá léta v soukromí, ale také spolu rádi pracovali, věnuje se výstava také jejich společným rolím a kostýmům právě z těchto projektů. Malinko přece jen nahlédneme i do jejich soukromí, jelikož zde najdeme například jejich obraz, Libuščino kolo či knížky z její knihovny – na jedné z nich jsou navíc položené i brýle, jako by zrovna čtení před chvílí odložila a někam odběhla. Ze záznamu slyšíme často i její hlas, ať již díky různým rozhovorům a dokumentům, které zde můžeme sledovat, ale také si můžeme v jejím podání poslechnout různé pohádky. Vše doplňují také umně nasvícené obrazovky, na nichž se střídají další fotografie Libuše Šafránkové.
Na informačních panelech najdete nejen informace a zajímavosti o filmech a pohádkách, z nichž kostýmy pochází, ale i různá biografická data týkající se Libušina života. Dokonce zde najdeme také vzpomínky jejích kolegů a přátel.
Pro každého něco
„Libuška byla zosobněním krásy, ušlechtilosti a něhy. Byla jedinečná. Představovala to, co nás spojuje, otiskla se do nás, vepsala se do nás. Máme ji uloženou v našem DNA. Jako by probouzela lepší část každého z nás. O to víc jsme to pocítili s jejím odchodem,“ cituje například výstava slova Ondřeje Vetchého z pohřbu Šafránkové. Dále na první setkání s ní zavzpomínala také bývalá první dáma Dagmar Havlová a pár slov věnovali také Václav Vydra, Libuše Švormová, Daniela Kolářová a mnozí další.
Milovníci historie si jistě se zájmem prohlédnout i několik dobových filmových plakátů, děti zase ocení možnost se „zabalit“ do pohádky, tedy vyzkoušet si nějaké ty pohádkové kostýmy (v tomto případě už samozřejmě nejde o originály) a vyfotit se v nich. Stejně tak se můžou nechat vyfotit například jako princ z Popelky či Malé mořské víly, Měsíčník či zlá sestra Popelky Dora. Dále je tu pro ně připraveno několik velmi pěkně vymyšlených aktivit a her, které si chtěli vyzkoušet často i jejich rodiče. Pohádkový kvíz na interaktivní obrazovce či přiřazování předmětů k jednotlivým pohádkám. A to mi věřte, byl to občas pěkný oříšek.
To vše a ještě více, protože jsem určitě na něco zapomněla, v nádherném prostředí Strahovského kláštera, co oplývá jedinečnou a uklidňující atmosférou. Rázem tam zapomenete na shon a davy, jen škoda, že při odchodu se mi zase rychle připomněly. Zmíněná fronta totiž od doby, co jsem ji opustila, ještě víc narostla. Teď už lidé čekali i venku před kostelem, dokonce v dešti. Zřejmě vícero z nás chtělo ještě na poslední chvíli stihnout tuto výstavu. Vůbec se vlastně nedivím, že díky velkému zájmu byla výstava ještě prodloužena, a to do 15. ledna 2023. Další informace najdete na webu Strahovského kláštera.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec… 🙂
Související obrázky:
